Článek
Cihla je základ
Nejen hanzovní kráska ozvláštňuje turistům dojem ze starobylého, pečlivě rekonstruovaného Wismaru. Na třetím největším náměstí v Německu o rozměrech sto na sto metrů zhlédnou, přesněji řečeno si vyslechnou, salvu střelecké gardy z napoleonské éry. Kai-Michael Stybel z místní turistické agentury nepochybuje, že styl „nalevo vidíte skvostnou katedrálu, napravo jedinečnou renesanční radnici“ se už dávno přežil.
„Hosté si u nás mohou třeba vlastnoručně vyrobit cihlu. Ale pozor! Ne v moderní cihelně, ale v té středověké,“ podotýká. Důvod je prostý: právě nezaměnitelné severoněmecké cihlové gotice vděčí hanzovní perla za své chlouby. Baziliku svatého Jiří sice téměř do základů zničily za druhé světové války nálety, lidé jí však vracejí původní tvář.
„Rekonstrukce začala v roce 1990 a ještě neskončila. Část prostředků získáváme sbírkou. Zavedli jsme dobrovolné vstupné a osvědčilo se. Návštěvníci nám v kasičce v průměru nechávají víc, než kolik by dali za lístek při srovnatelné prohlídce jinde,“ svěřuje se Stybel.
Ani 80 metrů vysokou věž mariánského chrámu bomby neušetřily. Úřady NDR jí v roce 1960 zasadily ránu z milosti: pod záminkou, že ohrožuje bezpečí okolních budov, ji nechaly strhnout. Spolková země Meklenbursko – Přední Pomořansko, kde Wismar leží, určitě nepatří mezi nejbohatší kouty Německa. Turistika se s loďařstvím a alternativními zdroji energie stará nejvíc o přísun peněz do zemského rozpočtu.
McPom je stále vyhledávanější
„Lidé přijíždějí, a co je nejdůležitější: zase se vracejí,“ potvrzuje Svenja Preussová, spolumajitelka hotelu Alter Speiche. Část klientely tvoří Švédové. Žádný div, vždyť po třicetileté válce se v roce 1648 ve Wismaru usídlili a proměnili ho v nejlépe chráněnou pevnost Evropy. V roce 1803 pronajali Wismar Meklenbursku a nevyžádali si ho zpět.
Loni si do McPomu, jak své zemi občas místní zkráceně říkají, našlo cestu přes 27 miliónů hostů, a to nejen na Rujanu. Turistický průmysl zajišťuje 130 tisíc pracovních míst a vytváří magických 11,1 procenta HDP.
„Ekonomická krize nám paradoxně prospěla. Řada krajanů totiž dala letos přednost dovolené doma. A to natolik, že vše nasvědčuje tomu, že přinejmenším obhájíme své pozice. Zůstaneme s Bavorskem letní destinací číslo jedna a dvojkou pro celý rok,“ těší se Tobias Witendorf z Turistického svazu země.
| Co si myslí Východ, a co Západ |
|---|
| každý sedmý Němec si myslí, že bylo lepší, když zeď uvnitř Německa ještě stála |
| v původní Spolkové republice si návrat zdi přeje 16 procent, na východě 10 procent |
| 42 procent tázaných na západě Spolkové republiky a 63 na území východních spolkových zemí uvedlo, že rozdíly mezi nimi převažují |
| myslí, že na odstranění rozdílů bude zapotřebí nejméně dalších 20 let |
| „Samozřejmě jsou tu i problémy, ale celkem vzato je to přece dobré tak, jak je to teď,“ konstatuje 66 procent na západě, na východě se s takovým názorem ztotožňuje jen 47 procent. |
| dvě třetiny mladých od 16 do 29 let na západě a 37 procent na východě mají za to, že srůstání obou částí postupuje úspěšně |
| Zdroj: průzkum pro televizi RTL a týdeník Der Stern |
Radebeul se proměnil v malé Monte Carlo
Po krizi, která se v Německu skloňuje ve všech (čtyřech) pádech, není v překrásném labském koutě vzdáleném od Drážďan coby kamenem dohodil ani stopy.
„Představte si, že máte 60 miliónů eur. Banky a akciové trhy vás připraví o čtyřicet miliónů. Zůstane 20 miliónů. S tím se přece dá vyžít, ne?“ směje se Bert Wendesche, starosta saského města Radebeul, které se v posledních letech změnilo na Monte Carlo východního Německa.
Stačí pohled do statistik: sídlí tu 250 milionářů, město se 33 tisíci obyvateli zdvojnásobilo po roce 2005 výnosy z daně z příjmu, kupní síla převyšuje částkou 17 100 eur na hlavu východoněmecký průměr o plných 2200.
Na rozdíl od zbytku někdejší NDR si tu lidé nebalí kufry, naopak v letech 2005 až 2008 jich přibylo o devět procent. Kvůli majetným důchodcům, kteří se sem stahují z celé země, se městu přezdívá Pensionpolis.
Předloni tu Rolls-Royce otevřel autosalón, první na východě. „Krize se u nás projevuje málo. Přehání se to. Poptávka po luxusních autech skoro nepolevuje,“ upozorňuje Sibylle Thomas-Göbelbeckerová, jeho vedoucí.
„Začínala jsem s Ferrari. Lidé, kteří se na východě zmohli, a nemusí to být zrovna bankéři, ale třeba řezníci či pekaři, se postupně učí užívat si přepychu. Až dosud to dělali v ústraní.“ Město v rozkvětu dělí neviditelná zeď. Jmenuje se Meissner Strasse.
Nalevo od ní narazíte na paneláky a na Muzeum Karla Maye s rukopisy autora nesmrtelných příběhů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, napravo začíná svět velmi vysokých příjmů. Vila vedle vily tu vyrostla už na počátku minulého století. Když v únoru 1945 hořely Drážďany, dopadla na Radebeul jediná bomba. Dnes tu majitelé rezidencí používají sekačky na trávu velké jako trabant. Platí tu nepsané pravidlo: čím výš se na vinicích se svou rezidencí vyšplháš, tím vyšší je tvé společenské postavení.
Bernd Kastler, bývalý manažer farmaceutického koncernu, se na penzi změnil na vinaře. Ročně naplní svým lahodným mokem dva tisíce lahví. Curvée Kastler se jmenuje jeho koníček.
Pohled do údolí z vinice stojí za to. Nalevo Drážďany v obnoveném lesku, napravo majestátní Míšeň. „To jsou přece kvetoucí zahrady,“ říká tak přesvědčivě, že by mu i Helmut Kohl uznale poklepal na rameno.
