Východ slunce v poušti nebo andělské městečko. Místa, která v Tunisku nesmíte minout

Hlavní město Tunis je severoafrickou metropolí se vším všudy. Kdo touží po ruchu velkoměsta, najde ho tu. Modernita střídá tradici, a tak vedle sebe v bezprostřední blízkosti existují nablýskaná nákupní centra a stará tržnice. Křivolaké uličky s množstvím krámků lákají na typický orientální zážitek, tedy smlouvání.

Dohadovat se tu lze o ceně prakticky čehokoliv - koberců, keramiky, tepaných lamp, tradičních oděvů, šperků, koření… Neočekávejte ale úspěšný nákup do několika málo minut, prodejci chtějí ukázat to nejlepší ze svého sortimentu. Je to hra, na kterou je třeba přistoupit.

Tuniská metropole je zároveň místem, kde se lze ponořit do dávné historie. Právě tady stávala obávaná námořní velmoc Kartágo založená Féničany kolem roku 814 před naším letopočtem. Díky strategické pozici město brzy získalo na obchodní převaze nad celým Středomořím - veškeré lodě totiž proplouvaly právě podél místního pobřeží.

Během punských válek bylo původní Kartágo zničeno Římany, kteří ho později obnovili coby hlavní město provincie Afrika. Pozůstatky zapsané na seznamu UNESCO mohou dodnes turisté obdivovat, ale z kdysi mocné metropole mnoho nezbývá. Později ji totiž dobyli Vandalové i Byzantinci a nakonec ji vyplenili Arabové.

V Kartágu se narodil i známý vojevůdce Hannibal, který se svou ohromnou armádou čítající i slony přešel přes Pyreneje i Alpy a vytáhl na Římany.

Za nejkrásnějšími výhledy ale musejí turisté kousek za Tunis do Sidi Bou Said, modrobílého městečka, které klame tělem, protože by se klidně mohlo nacházet v Řecku. Zdejší dlážděné uličky vedou do obchůdků i kaváren s výhledem na moře, kromě turistů si zdejší genius loci zamilovali také filmaři. Natáčely se tu hned dva díly o Angelice, markýze andělů.

Z kaváren jsou známé hlavně Café des Nattes, kterou si v minulosti oblíbili tuniští intelektuálové a umělci a pak Café des Délices, jež se svými terasami a modrými slunečníky vytváří panorama jako z pohlednic.

Krasojízda historií Tuniska pokračuje ve městě El-Džem, kde se nachází stejnojmenné koloseum. Je největší v Africe a třetí největší na světě. Dokončeno bylo kolem roku 238 našeho letopočtu a vzniklo poté, co Římané srovnali se zemí původní fénické Kartágo a začali expandovat do Afriky.

Koloseum v El-Džemu je velmi zachovalé. Natáčel se tu oscarový snímek Gladiátor, pravidelně se tu konají hudební festivaly. Někdejších 35 tisíc návštěvníků už se sem sice nevejde, i tak je ale jímavý zážitek vychutnat si muziku na místě starém více než 1700 let.

Kdo už bude vážit cestu do El-Džemu, nemusí se nutně omezovat jen na koloseum. Ve městě se nachází také muzeum s římskými mozaikami, které jsou značně rozměrné a ve skvělé kondici.

Čím dále na jih turisté v Tunisku zamíří, tím vyprahlejší bude krajina. Blízkost Sahary je neoddiskutovatelná, ale přece jen lze tu a tam najít vláhu a útočiště pro vedrem znavené poutníky.

Jedním z těchto míst je překrásná horská oáza Chebika nedaleko města Tozeur. Leží na dohled od alžírských hranic a v jejím skalnatém údolí se nachází palmový háj s malým vodopádem a tyrkysovým jezírkem. V kontrastu s okolními holými kopci žlutohnědé barvy působí tohle útočiště takřka hypnoticky.

Když zrovna není vedro na padnutí, lze se projít i po hřebenech, na kterých stojí kamenná socha kamzíka. Vypadá, že se každou chvílí odhodlá ke skoku, turisté by jeho příkladu ale raději následovat neměli.

Pokud už si chtějí někam zaskočit, tak raději do 45 minut vzdáleného Tozeuru, jemuž se přezdívá brána k Sahaře. Jiné přízvisko by mohlo být hlavní tuniské město datlí, sladké plody se tu totiž hojně pěstují a neodmyslitelně patří k arabské kultuře i společenskému životu.

Předtím než zamíříte do Tozeuru, vyrazte ještě o něco blíž k alžírským hranicím, a to k tuniskému Grand Canyonu Mides. Při pohledu z výšky může vypadat jako dlouhá jizva v tváři krajiny, projít si tímhle místem je však nezapomenutelné. Obzvlášť pokud se vám poštěstí být tu sami. Mides sice nedosahuje rozměrů jiných kaňonů, můžete tu však vyrazit po stopách Hvězdných válek, které se v okolí natáčely.

Vyrazit do Tuniska a nepodívat se na Saharu by byl hřích. V létě frčí spíše čtyřkolky, ale pokud byste do země zavítali mimo hlavní sezonu, vyplatí se vzhledem k mírnějším teplotám uvažovat o přespání v některém z pouštních kempů.

Zážitkem je už samotná cesta džípy přes duny, kdy pasažéři usilovně dumají nad tím, jak mohou řidiči znát trasu bez jakýchkoli ukazatelů. Když pak zastaví v jednom písečném valu na západ slunce, je to velmi intenzivní zážitek. Kolem dokola není nic než do ruda zbarvený písek a pár vyjetých kolejí od aut. Ticho, nikoli však mrtvo - i na poušti to koneckonců žije.

Stejně oslnivý, možná ještě o kapku víc, je pak východ slunce nad dunami, kdy oblohu barví červánky. Rána a noci na poušti ale bývají chladná, obzvlášť přes zimu. Na to je potřeba myslet při balení oblečení. Teploty klesají i pod nulu, ale výhledy na hvězdnou oblohu, které nepřekáží žádný světelný smog, za trochu vrstev navíc stojí.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, pravděpodobně nejpopulárnějším místem Tuniska je ostrov Džerba. Stojí trochu stranou od výše zmiňovaných lákadel, třeba k Sahaře jsou to minimálně tři hodiny autem nejrůznějšími horskými serpentinami.

Samotná Džerba je známá zejména svou krokodýlí farmou, ale pokud se chcete spíše než na zubaté bestie dívat na hezkou architekturu, zamiřte do čtvrti Djerbahood. Během výtvarného happeningu v roce 2014 se na ostrově sešli umělci z celého světa a vyzdobili jednu z vesnic krásnými a působivými nástěnnými malbami.

Zajímavostí Džerby je také synagoga El Griba, která je tou nejstarší v Tunisku a pravděpodobně i v celé Africe.