Všechno tady zdražuje, říkají Řekové. Přesto čekají rekordní sezonu

Letos to podle údajů, jež už mají odpovědné řecké instituce k dispozici od hoteliérů, cestovek či aerolinek, vypadá na ještě větší úspěch.

Do Řecka jezdí i čím dál víc Čechů. Řecký velvyslanec v Česku letos v únoru poděkoval českým cestovním kancelářím: Řecko loni ohlásilo nárůst českých turistů o 50 procent. Z dřívějších ročně v průměru 300 až 350 tisíc na loňských 650 tisíc.

Řecko patří stabilně do pětice nejoblíbenějších dovolenkových destinací. Loni měl podle agentury NMS Market Research v plánu strávit letní dovolenou v Řecku stejný počet Čechů jako v Chorvatsku. Letos by jich mělo být snad ještě víc. I když i Řekové zdražují, našincům víc vadí cenové skoky v Chorvatsku. Podle cestovních agentur je to proto, že Řecko považují za exotičtější evropskou destinaci, a tak jsou ochotni připlatit.

„Chmmm,“ bručí na to, co nahlas z novin hláskuju, pochvalně Kostas. Těžko říct, jestli víc oceňuje obsah, nebo že jsem schopná něco přečíst. Řekové si cení sebemenší snahy zvládnout jejich jazyk, to už jsem za deset let, co mám na Chalkidiki dům, zjistila. Zvedne pohárek s ouzem, proslavenou řeckou anýzovkou, a musíme si připít.

Od stolu v taverně našeho společného známého Nikose na kolonádě u pláže, již místní radnice nechala před pár lety znovu vydláždit a upravit tak, že si připadáte jako na Azurovém pobřeží, sledujeme první letošní várku turistů na plážových lehátkách rozmístěných v písku městské pláže. Podle značek na autech Rumuni a Srbové, jedni Němci.

Ptám se, jak vidí léto Kostas a jeho kamarád Jorgos, který s námi sedí u stolu. Oba jsou sice ze Soluně, ale od jara do podzimu žijí víceméně na pobřeží severního Řecka, kde mají apartmánové domy. Jorgos ještě i tavernu. Teď sedíme ve spádovém městě, které se naplno připravuje na sezonu: všude se natírá, přivrtává, opravuje, montuje. Kdysi rybářské město je dnes zcela podřízeno turistům. Místních tu žije hrstka. Zato přes léto jsou tady desítky tisíc cizinců.

„Už můj děda Platón měl tavernu.“

„Tvůj děda se jmenuje Platón?“

„I můj otec. Má taky tavernu. Po dědovi. Tady? Ne, on pochází ze západního Řecka. Přece nebudeme konkurenti. I podle táty bude rekordní léto,“ říká Jorgos.

„Mají pravdu, letos bude dobrá sezona,“ začne Kostas vypočítávat, co všechno ještě musí připravit. Nalakovat plot, vyměnit závěsy ve sprchách, vyčistit bazén, vyhnat ze zahrady hady, kteří se přemnožili.

„Rekordní,“ opakuje Jorgos a slova doplní snad nejtypičtějším řeckým gestem – zamává rukou ve spirále směrem k nebi. Mimoděk se podívám na jeho obouchaný terénní pick-up s nápisem „zemědělec“. Díky tomuto označení mohli Řekové v dobách před místní ekonomickou krizí, kdy sem evropské peníze tekly doslova proudem, získat některé typy užitkových automobilů a techniky za evropské dotace nebo s nulovým úrokem. Proto jich tady jezdí nepočítaně a mají je i lidé, kteří se zemědělstvím neživí.

Na druhou stranu: tady na severu má téměř každý aspoň pár desítek olivovníků, tak jim dokažte, že zemědělci nejsou… Z otevřené korby Jorgosova vozu natahují k nebi krky strunové sekačky, křovinořezy i dvě ladné buganviley v květináčích; ostře fialové květy se mihotají v teplém větru.

„Letos nebyla žádná zima, bude málo vody. Bude zase hořet. Loni to bylo peklo. Taky u tebe hořelo, co? Musíme to promítnout do cen. Když bude hořet, lidi odjedou a nebudou tu tak dlouho. Zálohy? Když už sem přijedou, nevracím, ani kdyby odjeli třeba hned druhý den. Musí zrušit dva měsíce předem,“ říká Kostas.

„Všecko vykvetlo dřív, úroda bude dřív. Otázkou je, jestli to nedopadne tak bídně jako loni, i když na jaře to v sadu vypadalo chvíli stejně dobře,“ pokračuje. „Vždyť my máme olej taktak pro sebe! Z 200 litrů, co průměrně ročně vylisujeme, jsme loni měli šedesát. Protože bylo sice nakveteno jako letos, ale sucho. Když přišly deště, pršelo moc a pozdě, v nepravý čas. Včely neopylovaly, úroda v háji. Moře je letos teplejší. Všimla sis? Rezervace mám už skoro ze tří čtvrtin plné.“

„Já už mám na červenec a srpen úplně plno, pár pokojů zbývá v září a v červnu,“ zapaluje si cigaretu Jorgos.

„Zdražili jste moc?“ odkládám noviny.

„Všecko zdražuje. Vidělas ceny benzínu? Pod dvě eura ho už dávno neseženeš. Museli jsme. Musíme za všecko víc platit. Ale co je moc? Ha? A pak, turistům to nevadí. Mám plno,“ odpovídá Jorgos. Mohutně potáhne, zamyslí se, kouř rozvážně vydechne, nakloní se ke mně v naléhavém úhlu a dodá: „Ale míň utrácejí v taverně. Už loni to tak bylo. Sice zaplatí plnou cenu za ubytování, ale nakoupí si jídlo v supermarketu a jedí v apartmánu. Vaří si sami.“

Kostas přikývne. Prý si toho loni taky všiml. Zdražily ovšem nejen služby. Dražší je vše: například půl litru čepovaného piva koupíte za 5 eur (123 korun), zatímco ještě předloni za 4 (99 korun), chleba velikosti menší veky za 1,30 eura, ještě loni stál o dvacet centů méně. Nemluvě o olivovém oleji – pětikilový kanystr extra panenského oleje byl předloni za 25 eur (617 korun), loni za 40 (987 korun) a letos od 47 eur (1160 korun) výš.

„Savas mi říkal, že vyplouvá jen jednou týdně,“ říkám, co mi sdělil starý rybář.

„Je málo ryb. Co by lovil,“ odpovídá Kostas.

„Ryby jsem taky v menu zdražil. Víš, o kolik skočila cena sardinek?“ Jorgos se téměř zajíkne a napřímí se v židli.

Sardinky jsou tu základní potravina a něco jako místní přírodní zlato. Spolu s olivami, olivovým olejem a medem (kilová sklenice domácího medu loni na trhu stála 8 eur - 197 korun, letos 12 - 296 korun).

Jorgos mávne rukou: „Turisti mají pořád dost peněz. Hlavně Bulhaři, Rumuni a Srbové. Ti to tu teď válcují.“

Zvedne znovu skleničku s mléčně zakalenou tekutinou. Kostky ledu zacinkají.

Slova Kostase s Jorgosem potvrzuje i má sousedka Gisela, která vlastní apartmánová studia na dohled moře. Má z více než osmdesáti procent plno už i na červen. Dva hlavní letní měsíce se blíží sto procentům. Také zvýšila ceny, i když ne tak výrazně jako mnozí z těch, jejichž ubytovací zařízení stojí přímo v turistických letoviscích a městech.

Jako všichni však musela do ceny za pokoj promítnout novou „klimatickou daň“, jež činí 1,50 eura na hlavu a noc. Tento nový poplatek pro turisty je důsledkem loňských požárů, jež zemi decimovaly, a první z odpovědí na klimatickou krizi. Podle řeckých politiků bude přibývat podobných „klimatických“ poplatků pro ty, kdo se do země jezdí rekreovat a vy­užívají její přírodní zdroje.

U Gisely na venkově si zajdete „jen“ do olivového háje, můžete trekovat v kopcích pohoří vyrůstajícího přímo z moře a posetého olivovníky a divokými fíkovníky, nebo si sednete na pláž a zíráte na západ či východ slunce. Když budete mít štěstí, připlavou vás pozdravit delfíni, přijde se na vás podívat želva a nad hlavou vám zakrouží orli.

Jestli se chcete nadechnout skutečného Řecka, zkuste letos místo do letovisek a hotelů all inclusive zamířit právě na venkov. Téměř všude někdo něco pronajímá. A za lepší ceny, než když z balkonu můžete skočit rovnou do moře nebo do bazénu a přes ulici do rána tepou hudba a hlasy z nočního baru. Na venkově můžete okusit skutečný řecký život.

Mnohdy jednodušší jídlo, zato často přímo ze zahrádky za tavernou. Když vám nalijí na salát olivový olej, můžete se vsadit, že pochází z plodů stromů možná jen pár set metrů od vás. A že feta smažená v sezamu a zalitá medem je vyrobená taky s velkou pravděpodobností z lokálních surovin.

Když budete otevření, zahlédnete kousky životů často nečekaně skromně a v mnoha směrech postaru žijících venkovských lidí. Legendy zde žijí v pozoruhodné symbióze s pravoslavnou církví, pohnutou historií téměř každé rodiny, aktuální politikou i odkazem Alexandra Velikého, severořeckého rodáka.

Místní se možná nebudou automaticky přátelsky usmívat jako v letoviscích, ale když se nedáte odradit pátravými a nedůvěřivými pohledy, většinou po pár větách a minutách roztají a rozvyprávějí se.

„Támhle tenkrát kotvila Angelina Jolie, když ještě byla s Bradem Pittem. Naše vesnice už toho zažila,“ říká mi Niki jako koneckonců každý rok několikrát. Rodačka ze vsi kousek od mého domu a majitelka plážového baru dřív žila s mužem v Soluni a sem jezdila na léto provozovat bar. Tak tepe rytmus života mnoha Řeků: v zimě žijí ve městech z toho, co přes léto vydělají u moře.

Ale když udeřila krize, musela se padesátnice Niki s manželem Fotisem z města vrátit a teď bydlí zase všichni v jednom domě u rodičů tady ve vsi.

Z očí nám mizí jachta jiné hollywoodské superstar Toma Hankse. Jeho žena je skvělá plavkyně, potkala jsem ji, když plavala ven ze zálivu na otevřené moře.

Řeknu to Niki a upiju řecké kafe od Marie, která ve své kavárně dělá široko daleko tu nejlepší bugatsu – tradiční pečivo plněné vanilkovým krémem a sypané skořicí, které se v Řecku jí často ke snídani. Sedíme na jediném náměstí téhle naší malé rybářské vesnice. A taky na jediném místě, kde se dá široko daleko koupit něco k jídlu a pití. Přes zimu tady funguje jen pekárna a pár dnů v týdnu jedna taverna. Pošta je zhruba dvacet kilometrů odsud, stejně jako škola nebo nejbližší lékař.

Spolu s Niki sdílíme jednu pláž: oni s manželem na ní mají bar, já ji mám před domem. Svorně jí ještě spolu s dalším sousedem Janisem říkáme „naše“. Deset měsíců v roce tomu tak je.

V létě pak tenhle téměř rajský kus země oživí i pár desítek turistů. Je jich tak akorát, aby měl člověk pořád dost soukromí a cítil se na pláži i ve vsi jako doma. I když jsme stranou turistického ruchu a mimo sezonu je tady víc mrtvo než v českém pohraničí, nemine léto, aby tu s námi nejedli, nepili a hlavně neplavali nějací globálně slavní lidé. Z jachty, která kotví kvůli pozvolnému mělkému pobřeží daleko na moři, slezou do člunu a nechají se přivézt třeba sem k nám. Užívají si někdy až bodavě ostře tyrkysového moře, pak si lehnou do písku.

Jednou tady byl i Johnny Depp, pokračuje Niki na autopilota: „Měl s sebou velkou společnost, vykoupili skoro celý supermarket. To jsem zvědavá, kdo připluje letos. Všimla sis, jak je už teplé moře?“