Vodní hrátky u Salcburku pobaví i pomohou zvládnout horké dny

Na místo jsme se dostali na kolech, která jsme si půjčili v centru Salcburku. Vyjížďka podél řeky Salice byla zážitkem sama o sobě, další dobrodružství nás pak čekala v samotném Hellbrunnu.

Návštěvníci tu mohou využít služeb audioprůvodce v češtině, my jsme ovšem měli živý doprovod. „Renesanční palác a jeho okolí vznikly za pouhé tři roky mezi lety 1612 a 1615 jako letní sídlo salcburského arcibiskupa. Tady měl odpočívat a bavit se,“ říká místní průvodkyně Johanna.

Architektem stavby byl Santino Solari, jenž je mimochodem podepsaný i pod dominantou samotného Salcburku, katedrálou svatých Ruperta a Virgila, též zvanou Salcburský dóm. Zadavatelem pak byl arcibiskup Markus Sittikus z Hohenemsu. „Trpěl melancholií, místní vodní hrátky pro něj měly být rozptýlením,“ vysvětluje náš doprovod.

Že to byl mocný muž se svérázným smyslem pro humor, zjišťujeme na první zastávce před kamenným stolem se sedačkami. Johanna nám ukazuje, jak tu v 17. století mohla probíhat hostina a zejména její závěr. „Když společnost arcibiskupa už nebavila, dal pokyn sluhovi a ten spustil mechanismus,“ říká a sama jej uvádí do chodu. Ze sedaček začíná okamžitě tryskat voda, uprostřed totiž mají schované otvory trysek.

„Pokud hosté nechtěli být neuctiví, nemohli ze sedaček vstát, dokud se nepostavil sám arcibiskup,“ dozvídáme se. Netřeba dodávat, že ze sedačky hostitele žádná voda netryskala. Uprostřed stolu se pak nachází otvor, kde se mohlo chladit víno. „Veškerá voda je tu pramenitá, byla to energeticky udržitelná lednice,“ usmívá se Johanna.

V celém areálu se nešetřilo ani sochařskou výzdobou, často s mytologickými motivy. Prohlížíme si sousoší Orfea, hudebníka, jenž se snažil dostat svoji zemřelou ženu Eurydiku zpět mezi živé. „Podmínkou ovšem bylo, že půjde při cestě z podsvětí před ní a nesmí se ohlédnout. Právě to ovšem v závěru učinil a Eurydiku tak ztratil,“ vypráví průvodkyně. Vedle samotného pěvce můžeme vidět také sochy lva a kozorožce. „Tato zvířata uvidíte v areálu častěji – lva jako součást erbu Salcburku, kozorožce jako erbovní zvíře rodu Hohenemsů, z něhož arcibiskup pocházel,“ posloucháme.

Zastavujeme se také u dalšího výjevu z řecké mytologie, tentokrát se jedná o sousoší Persea s hlavou medúzy. Ne všechny ztvárněné postavy jsou tu ovšem vznešení hrdinové. „Všimněte si šašků, kteří mají představovat hloupost a ošklivost. Zhotovitel tím chtěl ukázat, že ve světě není jen krása a harmonie,“ vysvětluje náš doprovod.

Následně nám v grottě, uměle vytvořené jeskyni, ukazuje, jak arcibiskup odpovídal svým kritikům. „Ne každý ho měl rád. Vyčítali mu, že by jako představitel církve měl být skromný, a on postavil areál s vodními hrátkami. Měl na to odpověď,“ říká průvodkyně a pomocí ovládání ve stěně na nás pouští vodu. Ta začíná tryskat ze stěn a my musíme hbitě uskakovat.

„Voda tu měla už tehdy návštěvníky překvapit a pobavit, stejně je tomu i dnes. Bereme si ji z přírody a zase ji vracíme zpět, nejedná se o žádné plýtvání,“ zdůrazňuje Johanna. Sama prý tento konkrétní mechanismus občas obsluhuje, když chce „potrápit“ návštěvníky vodou a užít si lehce škodolibou zábavu.

Strop jeskyně na jednom místě vypadá, že se každou chvíli zřítí. Je to ovšem další z nápadů svérázného arcibiskupa – ve skutečnosti je „polorozpadlý“ strop naprosto bezpečný a byl už takto postaven. „Má připomínat, že nic netrvá věčně,“ vysvětluje průvodkyně. Další místnost je zase vyzdobená zrcadly. „Na začátku 17. století byla zrcadla opravdu drahá. Podívejte se, kolik jich sem arcibiskup umístil, aby ukázal své bohatství,“ vysvětluje nám Johanna.

V jeskyni nás čeká další iluze, když se zaposloucháme do ptačího zpěvu. „Celkem je tu k poslechu deset ptáků. Všechny zvuky ovšem vytváří systém píšťal a síla vzduchu a vody,“ říká náš doprovod a následně ukazuje důmyslný mechanismus schovaný za zdí. „Je starý přes čtyři sta let a sami můžete slyšet, že pořád funguje,“ dodává s úsměvem.

Vycházíme ven a zastavujeme se u dalšího originálního detailu, kterého si leckterý návštěvník ani nevšimne. Jedná se o dvě malé želvy, které stojí proti sobě – jedna vodu z úst vypouští, druhá ji do pusy chytá. Pouhým okem nelze poznat, která želva má v puse trysku s proudící vodou. Zjistíme to až tehdy, když mezi želvy vložíme ruku a přerušíme trysk vody. Arcibiskup si tu zkrátka vyhrál.

Průvodkyně nás během prohlídky ještě několikrát překvapí, když spustí skryté trysky a pokropí nás vodou. Brzy však přijdeme na jednoduché pravidlo – kde je před naším příchodem chodník suchý, tam s největší pravděpodobností proud vody nedosáhne a budeme v bezpečí.

V klidu tak dojdeme k další atrakci, zlaté koruně. Tu po spuštění mechanismu vynese proud vody do výšky a bez problémů ji tam drží. Stačí však vodu zastavit a zlatá koruna zase míří dolů. „Je to opět symbolické. Lidé, kteří jsou momentálně nahoře, musejí myslet na to, že mohou spadnout zpátky dolů,“ vysvětluje Johanna.

Dalším místním lákadlem je mechanické divadlo. To vzniklo později mezi lety 1748 a 1752, má tři patra a přes sto pohyblivých postaviček. Nechybějí tu řezníci porážející dobytek nebo holič pracující na zákazníkovi. Je tu celé barokní město se všemi společenskými vrstvami – postavičky z nižších pater společnosti se pohybují rychleji, ty urozenější a movitější si mohou dovolit pohybu méně. Zákonitosti, které platí dodnes.

Dnes si místních vodních hrátek neužívá salcburský arcibiskup, jsou přístupné veřejnosti. Od počátku 19. století se stal Hellbrunn majetkem habsburské dynastie, v roce 1922 jej pak zakoupilo přímo město Salcburk.

„Loni jsme tak slavili sté výročí, v parku se tančilo a hrála muzika,“ vzpomíná průvodkyně Johanna. Počasí ten den ukázalo smysl pro humor – na slavící návštěvníky v místě zvaném Vodní hrátky totiž seslalo silný déšť.