Článek
„Obětní dary indických monarchů a poutníků odpočívaly celá desetiletí takřka v zapomnění. Kolovaly sice fámy, ale nic víc,“ potvrdil v televizi ZDF Vidžaj Rámadra, profesor novodobých dějin na univerzitě v Bombaji.
Připomněl, že mahárádža z Travankoru, potomek původních vládců, se dlouhou dobu pokoušel zabránit tomu, aby se k pokladu kdokoli jen přiblížil. Stavba začala v roce 1566. Legenda praví, že vládci se rozhodli schovat dary své i svých poddaných do podzemí, aby se zabezpečili na horší časy – třeba na období hladomoru nebo přírodních katastrof.
Hledači potřebovali do krypty kyslík
Poté, co Indie vyhlásila v roce 1947 nezávislost, starala se o svatyni nadace potomků vladařů z Travankoru. Letos rozhodl soud, že chrám přejde pod státní kontrolu. Stalo se tak poté, co vyšlo najevo, že nadace nemá peníze na provoz chrámu a tudíž nemůže zaručit bezpečnost pokladu. Vláda jako první krok nařídila soupis majetku 450 let starého poutního místa, takže Nejvyšší soud sestavil sedmičlennou komisi. „Už jenom proniknutí do sklepních kamenných prostor představovalo pořádný oříšek,“ uvedla ZDF.
Členové komise museli povolat odborníky, aby odstranili prastaré zámky. Museli pumpovat kyslík do krypty ležící šest metrů pod zemským povrchem, aby hledači mohli dýchat. Když počátkem července světlo z jejich baterek a svítilen na přilbách proniklo tmou, nevěřili vlastním očím – tak nějak vypadá pohádkový poklad. Hodnotu obětních darů vyčíslili v přepočtu na pět miliard eur (121 mld. korun). O dva dny později, kdy svá tajemství vydala i další zákoutí svatostánku, se už hovořilo o 15 miliardách eur (362 mld. korun).
Peníze dokonce od Napoleona
V porovnání s ním vypadají snad všechny dosavadní poklady jako pokládky. Hlavní nález představuje metr vysoká socha boha Višny z ryzího zlata, posázená diamanty a smaragdy a obklopená desítkami lidských postav. Na každou z nich sochaři použili kilogram zlata. Část mincí nechala razit Východoindická společnost, britská obchodní společnost, jiné spadají dokonce do Napoleonovy éry. Jeden z tisíců zlatých náhrdelníků měřil na délku šest metrů.
„Žádný archeolog ještě nikdy nenarazil na tak velkolepé skvosty,“ řekl listu The Hindustán Times Gautam Sengupta, generální ředitel indického Státního úřadu pro správu kulturních zařízení. Zatím zůstává nejasné, komu poklad patřil a proč. List The Times of India uvádí hned několik možných vysvětlení. Jedna z verzí zní: dynastie mahárádžů z Travankoru spojila svůj blahobyt s Višnou, který patří spolu s Brahmou a Šivou k trojici hlavních hinduistických bohů.
Věřili totiž, že příslušníci rodiny patří k božstvu. Podle jiného výkladu si k Višnovi ukryli bohatství na horší časy. A konečně třetí verze předpokládá, že zlato a další nádheru schovali před britskými koloniálními vládci, kteří by si je s potěšením přivlastnili.
Než ho spatříte, chvíli to potrvá
Nález, jenž nemá v posledních desetiletích obdoby, obrátil poklidné město i chrám vzhůru nohama. Tirunavantapuram má přibližně 800 tisíc obyvatel, tedy na indické poměry je to spíš městečko. Na strategických místech zaujali pozice těžce vyzbrojení policisté, objevily se kamery a nejdokonalejší bezpečnostní systémy. „Nález střežíme ve dne v noci,“ řekl Mádarn Singh, velitel zvláštní policejní jednotky. Poklad neopustí svatostánek – tak rozhodl guvernér Keraly. Může trvat ještě týdny, než bude přesně vyčíslena hodnota skvostů z chrámu.
Do svatostánku se vstupuje mohutnými dveřmi.
Poslední pokladnici navíc totiž vědci ještě ani neotevřeli, protože se jim do cesty postavily stěny z těžké oceli. Místnost zůstane prozatím nedotčena, dokud indický Nejvyšší soud nepovolí další hledání. Ten dočasně zastavil pátrání, protože veškeré dosavadní nálezy musí být popsány a oceněny.
Na seznamu nejhledanějších nechybějí Svatý grál i Eldorádo
Eldorádo – španělští dobyvatelé Jižní Ameriky marně hledali El Dorado, Zlatou zemi. Podle indiánských legend šlo o jezero naplněné zlatem jako oběť Bohu Slunce. Našli moskyty a řeku, kterou pojmenovali Amazonka. Jeden z nich se netěšil na zlato zbytečně. Pedro de Valdivia vytáhl na území dnešního Chile proti kmenu Mapučú. Tito bojovníci, schopní bránit se mnohem lépe než bohatí Mayové a Inkové, ho u Tucapelu porazili. Valdiviu zajali a do krku mu nalili roztavené zlato.
Svatý grál – podle legendy už rytíři krále Artuše a jeho kulatého stolu pátrali po poháru, z něhož Ježíš Nazaretský pil při poslední večeři. Měl přinést štěstí a věčné mládí. V dalších ságách, románech i akčních filmech dostával podobu kamene, amuletu či knihy. Nenašli ho v britském Glastonbury, v Rennes-le-Château ve Francii, v Jeruzalémě, na dánském ostrově Bornholm ani na Islandu. Svatý grál zpopularizoval americký spisovatel Dan Brown v bestselleru Šifra mistra Leonarda. A tak jediným, kdo uspěl, zůstává filmový Indiana Jones v podání Harrisona Forda ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava.
Carský poklad – car Mikuláš II. nechal na počátku první světové války převést 500 tun zlata z Petrohradu do Kazaně, aby nepadlo do rukou Němců. V roce 1919 se ho zmocnili bělogvardějci pod vedením admirála Alexandra Kolčaka a naložili ho v Kazani do 1700 pytlů ve 40 vagónech. Podle legendy se poklad při převozu utopil v Bajkalském jezeře. Loni probleskla zpráva, že ponorka narazila v Bajkalu na stopy po pokladu. Od té doby je ticho po pěšině.
Jantarová komnata – bývá označovaná za osmý div světa. V roce 1716 skvost nevyčíslitelné hodnoty věnoval pruský král Friedrich I. ruskému carovi Petru Velikému. Wehrmacht ji za druhé světové války při ústupu rozebral, naložil údajně do 27 beden a odvezl neznámo kam. Rozvědky, vědci, dobrodruzi po ní šli všude možně. Na dně Baltského moře, v podzemí zámku v Královci, ve štolách poblíž obce Deutschneudorf na německé straně Krušných hor. Došlo i na Česko – hledali ji třeba na Šumavě.
Pokud patříte mezi zvědavce, kteří po slovním líčení chtějí vidět snímky či záběry skvostů, musíte se obrnit trpělivostí. Teprve až bude poklad do poslední položky inventarizován, budou na něj moci zaostřit kamery a fotoaparáty.
