VIDEO: S kamerou za krásami našich druhých nejvyšších hor - Jeseníků

Za jednu z jeho vstupních bran je považováno město Branná, takže není důvod cestu nezahájit právě zde. Místo vzdálené zhruba 20 kilometrů severně od Šumperka se do roku 1947 nazývalo Kolštejn – zmíněné jméno tu zůstalo jedné z hlavních památek, jíž je rozsáhlý objekt gotického hradu a renesančního zámku. Jeho název pochází z německého Goldenstein (Zlatý kámen) a doba jeho vzniku se váže k počátku 14. století. Hrad založili loupeživí rytíři, páni z Wüstenhube.

K vidění je toho v Branné ovšem víc. Zejména již zdáli dobře viditelný kostel sv. Michala a renesanční fojtství v jeho těsném sousedství.

Při cestě na území CHKO Jeseníky si zastávku zaslouží nedaleké Velké Losiny. Místo je v širokém povědomí díky arkádovému renesančnímu zámku, ruční papírně založené v roce 1596 Žerotíny – a pochopitelně i kvůli čarodějnickým procesům v 17. století, jež v knize Kladivo na čarodějnice mistrně vykreslil Václav Kaplický.

V úvodu jsme se pohybovali na hranicích oblasti, takže nyní vzhůru na území vysokých kopců, hlubokých lesů a rašelinišť. Zmínka o rašeliništi nyní nepadla náhodně, protože další zastávkou je území Moravské Sibiře. Právě tak se říká náhorní plošině, na níž leží přírodní rezervace Rejvíz s největším rašeliništěm na moravském území.

Rezervace se rozkládá na zhruba 350 hektarech v nadmořské výšce okolo 800 metrů. Největším turistickým lákadlem je tu naučná stezka vedoucí k Velkému mechovému jezírku. V jeho vodách prý kdysi dávno zmizelo celé jedno město. Jmenovalo se Hunohrad a jeho zmizení z povrchu zemského bylo trestem za to, že bezbožní obyvatelé utopili žebráka prosícího o almužnu.

Z Rejvízu je to kousek do lázeňského Jeseníku, takže další zastávka je jasná. Než jsme se tam vypravili, občerstvili jsme se v Rejvízské hospodě. Což by samo o sobě nebylo zajímavé. Za povšimnutí tu ale rozhodně stály originální vyřezávané židle s portréty dávných štamgastů.

Po deseti kilometrech jsme tedy v již avizovaném Jeseníku. Na jižní stráni nad městem se nachází areál Priessnitzových léčebných lázní, kam jsme se vydali po modré turistické značce. Z cesty se otevírají krásné výhledy do okolí i na město.

Dominantou lázní je hlavní budova z roku 1910 – v době svého vzniku patřila k největším lázeňským objektů v Evropě. Nedaleko stojí dům, kde v roce 1822 Vincenc Priessnitz založil první vodoléčebný ústav na světě. Událost připomíná busta a pamětní deska.

Do podzemí a pak do kopců. Takový je další plán – realizovat jej budeme poblíž Ramzové. Nejprve nahlédneme do interiérů krasových jeskyní Na Pomezí. Objeveny byly v roce 1937 při těžbě vápence a o 13 let později zpřístupněny veřejnosti. Návštěvníci tu od té doby mají možnost obdivovat krápníky a projít několika jeskynními dómy.

Pro úplnost dodávám, že jeskyně se nacházejí na území sousedních Rychlebských hor, což ovšem z turistického hlediska návštěvníka nijak nezneklidní.

Teď již jsme v avizované Ramzové a stoupáme vzhůru. Krásnými přírodními partiemi jsme došli k výrazným Obřím skalám (1088 m. n. m.). Geologicky vzato se jedná o rulu a svor, výtvarně pojato o bizarní, místy až 15 metrů vysoká skaliska.

Nejen kopce, ale také spěchající bystřiny charakterizují kopce nad Ramzovou. Jeden z potoků jsme kopírovali při zpáteční cestě. Jmenuje se Vražedný – a aby toho nebylo málo, protéká Mordovou roklí. Pohled do historie dává na vědomí, že ta jména nejsou samoúčelně strašidelná, ale váží se k tragickým událostem. Za třicetileté války totiž právě v těchto místech Švédové povraždili obyvatele kolštejnského panství, kteří se tu ukrývali v lesích.

Počasí na horách, jak známo, je vrtkavé. Jelikož nyní (v porovnání s Ramzovou) se zvrtlo vysloveně do příznivé podoby, rychle opět vzhůru. Z Videlského sedla spějeme k chatě Švýcárna. Čili máme před sebou zhruba tříkilometrovou procházku s čtyřsetmetrovým převýšením.

Než spatříme chatu, kterou v roce 1829 nechal postavit kníže Lichtenstein ve stylu švýcarské salaše, překonáme vrchol Malého Děda (1355 m. n. m.). Dostali jsme se tak do míst vynikajích výhledů (vidět byla i hlavní hora oblasti, 1491 metrů vysoký Praděd).

Z kopců jsme se poté vydali do údolí Bílé Opavy, do nejkrásnějších jesenických lázní. Za ty je považována Karlova Studánka. Odborníci tvrdí, že se nachází na místě s vůbec nejčistším ovzduším v celé ČR, takže celkem logicky se tu léčí nemoci dýchacího ústrojí. Ve veřejně přístupném Pitném pavilónu jsme neopomněli okusit minerální vodu Vladimír.

Až úplně na sever, do míst, kde – z našeho pohledu – vlevo od silnice je již Polsko, jsme zamířili v samém závěru jesenického putování. Právě jsme dorazili do Javorníku, kde jsme déšť nedéšť vystoupali k zámku Jánský Vrch. Hrad ze 14. století získal podobu barokního zámku ve století osmnáctém a poslední stavební úpravy tu probíhaly ještě o století později.

Když jsme se o něco později blížili k dominantě města Žulová, nebyli jsme si jistí, co vlastně máme před sebou. Hlavní zdejší památka totiž na první pohled vypadá tak trochu jako hrad – a taky trochu jako kostel a těžko říct hned tak z hlavy, co je vlastně to hlavní. Tak tedy: to hlavní je kostel, celým jménem kostel sv. Josefa. A za nejistotu v úsudku může fakt, že jeho věž skutečně vyrůstá z kamenné věže původního hradu.

Zavinili to Švédové. Během třicetileté války řádili také v těchto končinách – hrad tu proměnili v ruiny. Změna nastala až v roce 1810 – a vznikl tak velice originální svatostánek.

A to je vše, nebo skoro vše. S půvabným pohořím se rozloučíme ještě několika pohledy na táhlé zalesněné vrchy spatřenými těsně nad areálem Červenohorského sedla.