Via ferraty: Horolezectví (téměř) pro každého

Stojíme pod skalním převisem na okraji městečka Mayrhofen v tyrolském údolí Zillertal. Vysoko nad námi impozantní skála ustupuje a mění se v náhorní plošinu s horskou chatou Zimmereben.

K chatě se dá dojít pěšky po strmé pěšině. Avšak k horolezeckému podniku s vyhlášenou restaurací vede také via ferrata — a právě tato asi půl kilometru dlouhá cesta vytvořená převážně na kolmých skalních stěnách je náš cíl. Připínáme karabiny k ocelovému lanu a začínáme lézt.

Via ferrata, nebo také zajištěná cesta, Klettersteig, případně feráta, označuje trasu lemovanou ocelovými lany a stupačkami (neboli kramlemi), které umožňují relativně bezpečný pohyb ve skalním terénu. V posledních letech ferraty objevuje stále více návštěvníků hor a nové trasy všech obtížností — včetně dětských — rostou jako houby po dešti.

Důvody rostoucí popularity této aktivity nejsou nepodobné rychlému rozšíření elektrokol. Stejně jako elektrické bicykly přinesly průměrně trénovaným jezdcům možnost vyšlápnout strmé kopce, via ferraty zase zavedou běžné pěší turisty do světa až donedávna vyhrazeného pouze skutečným horolezcům.

Na zdolání takto „zpřístupněných“ skalních stěn není třeba žádný speciální trénink. Základní techniku lezení vám za pár minut vysvětlí v každé půjčovně vybavení a my ji popíšeme dále v textu. Nicméně zvážit své fyzické schopnosti je namístě. Množící se úrazy jak na elektrokolech, tak při zdolávání výšek varují.

Prehistorie via ferrat se začala psát v roce 1843, kdy rakouský geograf českého původu Friedrich Simony vybudoval na ledovci Dachstein (2999 m n. m.) první zajištěnou lezeckou trasu pomocí železných skob, háků a lodních lan. V roce 1869 byl stejným způsobem zjednodušen výstup na nejvyšší rakouský vrchol Grossglockner (3798 m n. m.) a o čtyři roky později na Zugspitze (2962 m n. m.).

Skutečné via ferraty ve víceméně současné podobě se zrodily v průběhu první světové války v Dolomitech, kde napříč vysokohorskou krajinou vedla mezi Rakousko-Uherskem a Itálií fronta dlouhá 380 kilometrů. Vojenská ležení, pozorovatelny, kulometná hnízda apod. se zřizovaly v mimořádně obtížně dostupném terénu v nadmořské výšce kolem 2500 až 3000 metrů, kam bylo třeba veškeré zásoby, zbraně, munici a další vybavení vynosit.

Vojáci proto vybudovali síť napevno uchycených lan, žebříků a dalších pomůcek, které „šerpům v uniformách“ aspoň trochu usnadnily nelidskou dřinu a snížily počet smrtelných úrazů. A právě tento armádní systém se o několik desítek let později stal základem nových zajištěných cest budovaných již pro mírové účely.

Místo provazů byla natažena ocelová lana, chatrné dřevěné konstrukce nahradily kovové žebříky a železné stupačky. Via ferraty, o které začaly pečovat Alpské kluby, se staly jednou z aktivit využívaných k rozvoji cestovního ruchu. Návštěvníkům odkrývají zcela novou dimenzi hor a nabízejí nejen adrenalinové zážitky při samotném lezení, ale také možnost naplánovat delší výlety po pěších stezkách, které jinak vůbec nejsou propojeny, a třeba i několikadenní putování mezi vysokohorskými chatami.

Na via ferratu potřebujete přilbu, sedák neboli úvazek (příp. kombinaci sedacího a prsního úvazku nebo rovnou celotělový úvazek) a jisticí set — dvojici krátkých lan s dlaňovými karabinami a tzv. tlumičem pádu. Tlumič je zařízení ze speciální pevné tkaniny, která se při náhlém zatížení začne párat. To je naprosto nutná základní výbava.

Dále se určitě hodí rukavice (stačí cyklistické), batůžek se svačinou a vodou, pevné kotníkové pohorky a samozřejmě nabitý telefon. Sedák se nasazuje tak, aby obepínal pas a horní část stehen, přičemž nastavitelné popruhy nesmí být volné ani příliš těsné. K přední části sedáku se připevní jisticí set.

Princip pohybu na via ferratě je prostý: obě karabiny připnete k ocelovému lanu, lezete, a jakmile dosáhnete na následující část lana za ukotvením ve skále, obě karabiny postupně, tedy jednu po druhé, přepnete na další úsek. Jedna z karabin musí být neustále na laně.

Při samotném lezení se můžete držet lana a využít ocelové stupačky i cokoli, co nabízí terén — výstupky či štěrbiny ve skále, rozsedliny, plochá místa, kořeny apod. Pokud se pohybujete za někým, vždy udržujte odstup alespoň jednoho úseku mezi kotevními body, které od sebe bývají vzdálené zhruba tři až pět metrů. Nestoupejte na uvolněné kameny, mohou spadnout a někoho zranit. A nikdy nelezte směrem dolů.

Mayrhofenská via ferrata nás vede střídavě po exponovaných skalách, do kterých se ze všech sil opírá slunce, a úsecích mezi stromy, jenž zakrývá milosrdný stín. Ze čtveřice místních tras jsme zvolili Huterlaner označenou stupněm obtížnosti B, s několika úseky C. Na délce 480 metrů překonává nadmořskou výšku 210 metrů a průvodce údolím Zillertal ji doporučuje jako „family friendly“, tedy pro středně pokročilé a děti od deseti let.

Pod námi hučí řeka Stilluppbach, za ní se táhne Mayrhofen a nad městem křižují lanovky Penkenbahn a Ahornbahn. Sekce C vedou zpravidla přes skalní převisy, avšak pomocné stupačky jsou vždy připevněny tak, že ani účastníci našeho zájezdu vysocí zhruba 130 centimetrů nemají problém tyto pasáže překonat. K odpočinku slouží lavičky umístěné přibližně v jedné a ve dvou třetinách cesty. Vede k nim „odbočka“ ocelového lana, ke kterému zůstáváme neustále připoutáni karabinami, a to i během svačiny.

Jako moučník poslouží vynikající lesní jahody rostoucí na mnoha místech kolem trasy.

Zlatým hřebem je vodorovně natažené lano, dlouhé asi deset metrů, po kterém přecházíme nad malou propastí. Právě tady je jeden z bodů, kde v těsné blízkosti via ferraty vede zmíněná pěší stezka, doprovod tak může lezce povzbuzovat a fotit.

Asi po půldruhé hodině dorážíme na konec trasy, vyčerpaní, ale maximálně spokojení. Zbývá vyšlápnout pěšky ještě asi sto metrů k chatě Zimmereben, kde nás překvapí velmi příjemný slovenský personál. Sotva pleteme nohama a rádi využijeme možnost odevzdat zde na baru ferratový set, vypůjčený v údolí. Místní kuchyně nemá chybu, obzvlášť doporučujeme lahodný Kaiserschmarrn neboli císařský trhanec.

Jen pozor na jedno nečekané překvapení: pokud si objednáte kávu a obsluha ji přinese s miniaturní skleničkou čiré tekutiny, nepijte ji na ex v domnění, že se jedná o vodu. Když jsme do sebe nepřipraveni obrátili silnou pálenku a po záchvatu kašle na domnělý omyl upozornili obsluhu, ukázalo se, že každý plnoletý lezec zde na účet podniku automaticky dostává šnaps – k limonádě, pivu, čaji, zkrátka ke všem nápojům. Hezký zvyk.