Článek
Jízd se účastní pouze muži, kteří ve dvojicích v dlouhé řadě za sebou nejprve objedou hřbitov své vesnice. Před kostelem jim farář požehná a předá korouhve a pak se již průvod vydá, za zpěvu lužickosrbských písní zvěstujících Kristovo zmrtvýchvstání, do sousední farnosti.
Zde opět třikrát obkrouží hřbitov, sesednou z koně a rozejdou se do rodin, kde jim hospodyně už připravily občerstvení. Zhruba po půl hodině se znovu vyšvihnou do sedel a stále za zpěvu nábožných písní se vracejí stejnou cestou zpět. Zatímco jsou v domech na obědě, hlídají jim a přidržují koně přítomní turisté.
Procesí projíždí obcí Swinjarnja.
Procesí projíždí obcí Swinjarnja.
Průvodu se poprvé mohou zúčastnit chlapci, jimž už bylo čtrnáct let. Každý, kdo jede poprvé, si na klopu připevní zelený myrtový věneček. Stříbrný věneček prozrazuje, že se jeho majitel účastní své pětadvacáté velikonoční jízdy a zlatý napovídá, že jede už po padesáté.
Zůstává hrdost na svůj původ
Písemně doložená historie Velikonočních jízd spadá do 15. století. Je však pravděpodobné, že se jedná o zvyk ještě starší. Udržování tradice není pouze projevem víry zdejších obyvatel, ale i jejich hrdosti na svůj původ a odhodlání uchovat si své slovanské kořeny. „Jezdili jsme i za Hitlera a komunistů, tak nás přeci neodradí nepříznivé počasí,“ shodovali se účastníci loňských jízd, kdy bylo počasí zvláště nepříznivé. Zatímco většinou jezdci projíždějí za slunečného svitu rozkvetlými alejemi, loni padal sníh.
Velikonoční jezdci na nádvoří kláštera Mariina hvězda v Pančicích (St. marienstern v Panschwitz).
Velikonoční jezdci na nádvoří kláštera Mariina hvězda v Pančicích (St. marienstern v Panschwitz)
Na cestu vyrazí každoročně celkem devět procesí, vždy dvě proti sobě. Pouze to, které začíná v Budyšíně (německy Bautzuen) není párové. Celkem se jich účastní na sedmnáct set jezdců, pro které tak není vždy jednoduché zajistit si koně. Půjčují se od chovatelů z velmi širokého až vzdáleného okolí, vždy minimálně týden dopředu, aby se zvíře se svým jezdcem sžilo. Vzhledem k tomu, že si každý hradí pronájem koně i jeho dopravu sám, není účast v průvodu levnou záležitostí.
Horní a Dolní Lužice, jejíž obyvatelé náleží spolu s Čechy, Slováky a Poláky k západní větvi Slovanů, byla až do třicetileté války součástí zemí Koruny české. Od té doby musí její obyvatelé, obklopeni německou většinou, bojovat o svou svébytnost.
Mladí odcházejí za lepším živobytím do Česka
Situace Lužických Srbů, kterých se dnes počítá kolem 60 tisíc, nabízí srovnání s českou menšinou v rumunském Banátu, kde mladí odcházejí za lepším živobytím do Česka a hrozí, že se tu brzy české vesnice vylidní.
Zlatý věneček prozrazuje, že tento muž se jízdy účastní po padesáté.
Zlatý věneček prozrazuje, že tento muž se jízdy účastní po padesáté.
„Češi mají svůj mateřský stát, kam mohou odejít. My ale žijeme zde. Toto je náš domov,“ řekl Právu ředitel srbské základní školy v Chresčicích, jedné z šesti srbských základních škol. Právě na ní byl i přes obrovské protesty zrušen před několika lety druhý stupeň. Počet dětí v jedné ze tříd totiž nedosáhl minimálního limitu a nic nepomohlo upozornění, že na školu národnostní menšiny nelze pohlížet jako na běžnou německou školu.
