Vědecký objev proměnil bohatý přístav v zaprášenou vesnici, kde se stěží najíte

Když se řekne poušť, není Atacama tím, co si v hlavě představíte jako první. Žádné načančané duny jako na Sahaře na severu Chile nenajdete. Nízké noční teploty se však střídají s dusivým horkem přes den, tak jak to na pouštích bývá. Opomineme-li několik turisticky oblíbených zajímavých míst, neusnout za volantem lze považovat za výkon hodný mistra. Okolní krajina je až úmorně stereotypní, silnice jsou veskrze rovinaté a z letargie vás obvykle vyvede čas od času jen nějaké obří důlní nákladní vozidlo, které byste nechtěli potkat na úzké cestě se svodidly.

Není tak divu, že v této oblasti existuje život pouze v několika oázách, kolem kterých vznikla postupem času nevelká městečka, a v několika vesnicích a městech na pobřeží Tichého oceánu. Tím největším je město Iquique, které je obvykle mým hlavním útočištěm na severu Chile.

Právě kolem Iquique a nevzhledného těžebního města Calama se nachází nejvíce pozůstatků připomínajících poměrně nedávnou historii této části země, kdy slaná nehostinná pampa finančně táhla celý zbytek země. Koncem 19. a začátkem 20. století této oblasti totiž vládla těžba ledku.

Pokud máte pocit, že jste už na našich stránkách něco o těžbě ledku v Chile četli, nemýlíte se. Při svých cestách jsem mimo jiné narazil na těžařské město, které sloužilo jako koncentrační tábor odpůrců režimu za Pinochetovy vlády. Nevynechal jsem ani dvě opuštěná těžařská městečka Humberstone a Santa Laura zapsaná na seznam UNESCO. Do smíchu mi nebylo na děsivém hřbitově u bohem zapomenutého městečka La Noria, odkud jsem si nakonec do České republiky přivezl úžasného čtyřnohého parťáka.

Při poslední cestě v únoru 2020 jsem cíleně zabloudil do města Pisagua, jehož bohatá historie značně zastiňuje poněkud posmutnělou současnost. Městečko založené na počátku 17. století zažilo své zlaté dny na přelomu 19. a 20. století, kdy bylo společně s městy Iquique a Valparaíso významným přístavem, ze kterého se dopravoval do celého světa chilský ledek.

Právě z této doby pochází několik rezidencí, které ve městě stojí. Bohužel není slovo rezidence přesně ten pojem, který by vás při pohledu na ně dnes napadl. Výraz „omšelé poloruiny” je asi o něco výstižnější. Tehdy se však na těchto dřevěných stavbách nešetřilo. Dřevo na ně bylo dovezeno z amerického Oregonu.

Dominantou města je budova divadla, které bylo před 100 lety jediným útočištěm umění široko daleko. Dnes už divadlo funkční není, zdejších 250 obyvatel by jej neuživilo. Do věčně uzamčené budovy můžete nahlédnout, když v přilehlé knihovně požádáte o klíč. Stačí jen krátké nakouknutí dovnitř, aby vám bylo zcela jasné, že toto městečko už zažilo světlejší časy. Z doby ledku se dochovala také nemocnice a věžička s hodinami.

V roce 1836 se město stěhovalo o kus vedle po ničivé tsunami. Celá oblast severního Chile je ze seismologického hlediska velmi aktivní, a tak zde tsunami nejsou ničím až tak výjimečným. K poslední, která byla vyvolána zemětřesením o síle 7,7 Richterovy škály nedaleko pobřeží severního Chile, došlo v roce 2014.

Za zmínku stojí, že v době, kdy byl ledek v oblasti objeven, tedy počátkem 19. století, spadala Pisagua ještě pod Peru. O celou oblast dnešního severního Chile však Peru přišlo v druhé tichomořské válce v letech 1879 až 1883, která je příznačně nazývána válkou o ledek.

Jenže v druhé dekádě 20. století německý chemik Fritz Haber celý obří byznys s ledkem zbořil, když dokázal přijít se způsobem, jak vyrábět dusičnany synteticky. To přirozenou těžbu chilského ledku postupně zcela pohřbilo a těžební města zůstala opuštěná.

V 70. letech minulého století pak Pisagua – podobně jako těžařské městečko Chacabuco – sloužila diktátoru Pinochetovi k věznění jeho nepřátel. Z jedné strany divoký oceán, z druhé kopcovitá poušť. Geograficky skutečně ideální místo pro vězení, to se musí nechat. Na místě se našlo z tohoto neveselého období mnoho hrobů a starší obyvatelé na tuto dobu vzpomínají jen velmi neradi.

Dnešní Pisagua toho obyčejnému turistovi skutečně mnoho nenabídne. Dvě ubytovací zařízení nevábného vzezření, dvě hladová okna a jeden obchod. Na pláži se tyčí nevelký monument připomínající válečné vítězství Chile nad Peru a několik kilometrů od města je s výhledem na oceán přilehlý hřbitov, kde najdete hroby jak z loňského roku, tak i z konce 19. století. To ale asi není to, za čím na svých cestách jezdíte, že?

Přidejte k tomu i to, že na místo se nedostanete žádnou veřejnou dopravou, pouze vlastním automobilem. Sečteno podtrženo, pokud jste nevyloupili právě několik bank a nepotřebujete se zašít někam, kde vás opravdu nikdo hledat nebude, nejspíše návštěvu tohoto nefalšovaného muzea pod otevřeným nebem vyhledávat nebudete. Řekl bych vám, ať jej navštívíte, alespoň když budete v okolí, realitou však je, že v nedalekém okolí není vůbec, ale vůbec nic.