Ve francouzském Camargue potkáte ve volné přírodě plameňáky i divoké koně

Jsou tam desítky kilometrů pláží, počasí je takové, že se za rok z tamních sladko-slaných jezer odpaří sto třicet centimetrů vody, což je dvakrát tolik, než naprší. Rovnováhu udržuje člověk – z Rhôny se přes hráze pumpuje voda do jezer v deltě.

Camargue je domovem unikátní flóry a hlavně fauny. Zřejmě nikde v Evropě nejsou k vidění tak početná hejna plameňáků a stejnou vzácností jsou divocí koně a divocí býci, kteří v deltě Rhôny volně žijí.

Když začalo Azurové pobřeží přetékat množstvím návštěvníků a přes rozumný okraj začaly přetékat i ceny, rozhodla se francouzská vláda podpořit projekt levných dovolených v nových rekreačních střediscích, která v 70. letech vyrostla na zelené louce.

Pokud tam nepojedete v první polovině srpna, kdy má celá Francie „celozávodní“ dovolenou a všichni Francouzi vyrazí na cesty, je Camargue jedním z míst, kde lze strávit poměrně klidnou a velmi příjemnou dovolenou. V kraji, který se prostírá – budeme-li trochu velkorysí – mezi Alpami a Pyrenejemi, je kromě krásných pláží množství dalších pozoruhodných míst a oblastí, která stojí za vidění.

Směrem k Pyrenejím je to např. Montpellier nebo o něco vzdálenější pověstné opevněné město Carcassonne. Na druhou stranu je to proslulý provensálský kraj s místy jako Nimes, Avignon, Pont du Gard nebo Aigues Mortes. Daleko to ostatně není ani do Marseille.

Také v samotném Camargue je řada míst, která stojí za vidění, např. Arles nebo Saintes Maries. Koncem léta můžete nedaleko Aigues Mortes vidět osmimetrové solné hory. Již zmíněné enormní odpařování vytvořilo podmínky pro fungování nejrozsáhlejších solných polí v celé Francii. Koncentrace soli v tamních slatinách je místy tak vysoká, že spálila veškerou vegetaci. V onom prostředí přežívá pouze rostlina zvaná slanorožec (salicornia).

Původně nevelká vesnice v ústí jednoho z kanálů, tvořících deltu Rhôny, rozrostlo se Le Grau du Roi v živé – jen přes léto – přímořské letovisko. Z původní vesnice zůstala část, jíž se říká Port Royal. Dvoupatrové domy, dlážděné uličky a v nich spousta hospod a kaváren, malé tržiště a nezbytné obchody se vším, co patří k dovolené u moře.

Do šesté odpolední se číšníci a prodavači většinou nudí, moc zákazníků k nim nezavítá. Shon nastává teprve před soumrakem a vydrží dlouho do noci. Výjimkou je pekař. Ten zavírá, když všichni ostatní začínají doopravdy pracovat. Jedině v jeho krámě je živo jak ráno, tak přes poledne. Mohou za to hlavně pověstné francouzské bagety. Ty je možné konzumovat jen čerstvé, pokud možno ještě teplé. Nikoho by nenapadlo kupovat je na příští den, takže pekař zavře krám kolem šesté a nikomu to nepřijde divné.

Administrativně patří Camargue do oblasti Languedoc-Roussillon. Je to první místo v Galii, kde se usadili Římané. Po nich tam zůstalo množství stavebních památek. Po Španělech, v jejichž rukou byla oblast až do roku 1659, zase zdědila křiklavé fasády domů, oblibu býčích zápasů, řadu kulturních tradic a také chutnou paellu.

Languedoc-Roussillon je krajem, z něhož pochází polovina francouzských stolních vín a nejdříve v celé Francii tam dozrávají třešně a broskve. Na evropské turistické mapě už nezůstalo mnoho neobjevených míst. Camargue však k takovým patří, přinejmenším pro většinu z nás.

Fialová pole kvetoucí levandule jsou něco jako značka Provence. Vybaví si je každý cestovatel, který tu pobýval. Levandule však roste jen někde, a navíc ne každá je ta pravá.

Na polích se pěstuje také lavandin, rostlina vyšlechtěná k průmyslové velkovýrobě. Snáší drsnější podmínky a může se pěstovat v kopcích, které dosahují výšky až 900 metrů. Její výhodou jsou i dlouhatánské stonky, které se snadno sklízejí kombajny.

Divoká levandule je velmi vybíravá na nadmořskou výšku – vyžaduje 300 až 400 metrů – ale dává mnohem cennější olej. Rozdílná je i barva. Lavandin je barevně výraznější, je to ona fialová, která se vyskytuje na fotografiích z Provence.

S pěstováním levandule na velkých polích se začalo teprve v 50. letech minulého století. Do té doby se většinou divoká levandule žala srpem. Dělá se to i dnes, ale jen tam, kde jsou obzvlášť bohaté květy nebo žádoucí semena. Dosud se v krajině zachovaly i staré destilační kolony.

Jsou to rezivé kotle, skryté pod ledabylou stříškou z vlnitého plechu. Čerstvě sklizené rostliny se házejí do dvouplášťového kotle, jehož meziprostor je vyplněn vodou. Ze zahřívaných rostlin se teplem uvolňují drahocenné látky, které kondenzují ve vedlejší nádobě. Roztápění kotlů začíná otýpkami vydestilovanými v minulé sezóně. Za levandulí je třeba vyjet do kopců, do vnitrozemí.

Při pohledu na mapu je orientace poměrně jednoduchá. Nejvíce polí leží na východ od Rhôny, v předhůří Jižních neboli Přímořských Alp. Města jako Digne les Bains, Castellane, Manosque, Forcalquier jsou ideální výchozí body pro levandulové stezky. Jsou to trasy vybírající si vhodné silnice mezi kvetoucími poli. „Dožínky“ a s nimi spojené akce bývají zpravidla v polovině srpna.