Vánoce na houbách

Přírodní rezervace Faia Brava se nachází v Údolí Côa na severovýchodě Portugalska a rozprostírá se asi na 850 hektarech. Roku 2010 byla ustanovena první soukromou chráněnou oblastí země soustředící se na biologickou rozmanitost. Nejlepším způsobem, jak poznat rezervaci, alespoň tedy při první návštěvě, je túra s průvodcem.

Členitá oblast je tvořena žulovými skalami, korytem divoké řeky i háji olivovníků a korkovníků. Mezi těmi se dnes prohání stáda zdivočelých koní. Oblast je také velmi oblíbená pro pozorování ptactva. Hnízdí zde čápi, orli a několik druhů supů, jejichž pravidelné krmení je prý nezapomenutelným zážitkem. V rezervaci se nachází i malý kemp.

Čechy ale pravděpodobně nejvíce zaujme možnost houbaření. Hlavní houbová sezona zde díky příznivému klimatu začíná netypicky v listopadu a končí zhruba v únoru. V létě je totiž na houby moc horko a sucho. Navíc se nemusíte bát, že by vám hřiby někdo vysbíral, jak se to pravidelně stává v českých lesích.

Region, v němž se rezervace nachází, není pro houbové pokrmy příliš typický a nadšení pro jednu z nejoblíbenějších českých kratochvil kvitují místní starousedlíci vysoko zvednutým obočím a nechápavým kroucením hlavy. „Sbíráme olivy, ale houby? Proč?“ podivuje se místní průvodkyně.

Houby se zde těší většímu zájmu pouze jednou do roka, a to zpravidla v listopadu, kdy se místní i turisté mohou vydat na skupinový sběr s mykologem spojený s přednáškou a následnou konzumací. Jistota plného košíku zde proto vůbec není podmíněna vstáváním za kuropění a o Štědrém dnu tak můžete pod listnatými stromky najít velmi neobvyklé voňavé dárečky.

Pokud by vám přece jen nějaké ty sváteční motivy a historie chyběly, můžete se ubytovat v nedaleké středověké vesničce Castelo Rodrigo, kde se vám pohádkové atmosféry dostane víc než bohatě. Zdejší kamenné domečky Casa da Cisterna skýtají jak výhled na pitoreskní zříceninu hradu, tak na kostelní zvonici a celý kraj. Vesnička opevněná hradbami totiž stojí na nejvyšším kopci v oblasti a večer se její kamenné ulice rozzáří zlatým světlem luceren.

Správci malebných ubytovacích kapacit v Castelo Rodrigo jsou navíc biologové a v rámci zachování místních tradic se již dvacet let věnují chovu oslů poitouských. Speciální huňaté plemeno je velmi mírné a mohou se s ním bez obav mazlit i děti. Základ na živý betlém je tedy zajištěn.

Kdo by chtěl zabrousit hlouběji než do 12. století, kam se datuje vznik první zdejší pevnosti, může vyrazit na výlet až o 24 tisíc let zpět. A nebude potřebovat ani stroj času, postačí slabá hodinka jízdy autem s průvodcem. Cílem je opět Údolí Côa, proslavené prehistorickými skalními rytinami, které bylo před 20 lety zařazeno na seznam dědictví UNESCO.

Výlet do údolí je zároveň takovým malým bobříkem odvahy. Nejlepší podmínky pro pozorování rytin jsou totiž po setmění, kdy světlo lampy namířené zespoda odhaluje jejich tajemství v celé kráse. Po výstupu z auta se ocitnete v naprosté tmě, na cestu svítí za jasných nocí jen hvězdné nebe, které zde není potlačeno světelným znečištěním.

Obrovské prostranství mezi skalami stráží jediný hlídač a pár bázlivých lišek, jejichž oči se občas zablesknou ve tmě. Přes velkou skalní masu se ty nejzajímavější rytiny nacházejí pouze na několika kamenech vzdálených kousek od sebe. Okolní neozdobené balvany, stále ještě prohřáté od slunce, poslouží jako provizorní lavice a exkurze hluboko do minulosti může začít.

Průvodkyně Ana rozsvěcuje lampu a ukazovátkem pomáhá propojit někde hluboké, jinde mělčí linie do animálních tvarů. Bystré oči najdou vyobrazení dobytka, koní, koz nebo ryb. Jedna z teorií říká, že se mohlo jednat o jakýsi manuál živočišných druhů, které mohli lovci v úrodné oblasti nalézt. Jedná se navíc o jakousi uměleckou recyklaci tahů, kde práce několika rytců splývá v jedno dílo. Zadní nohy jednoho sudokopytníka tvoří přední jiného, rohy mohou být zároveň ocasem apod. Kolik zvířat najdete?

„Tyto rytiny jsou v podstatě opakem známějších jeskynních maleb. Ty byly zpravidla umístěny hluboko v tunelech a nebylo snadné se k nim dostat. Nejednalo se o umění pro všechny, ale pro pár vyvolených z kmene. Bylo to umění tmy. Tady jsme v otevřeném údolí. Na místě, které bylo přístupné všem. Zdejší rytiny jsou proto uměním světla. Jedná se o umění pro veřejnost, což bylo něco nového,” vysvětluje průvodkyně Ana Berliner z Casa da Cisterna.

„Takovéto umění je samozřejmě mnohem problematičtější zachovat. Je vystaveno veškerým povětrnostním vlivům. Zdejší speciální suché klima naštěstí pomohlo tomu, že je můžeme obdivovat i dnes. Po zařazení na seznam UNESCO v roce 1998 se zvažovala možnost zastřešení rytin. Ale nakonec vyhrála autentičnost. Rytiny zde vydržely desítky tisíc let, snad vydrží i nadále.“

Cestou zpět k autu jí tiše dávám za pravdu. Stejně jako jsou kameny tím nejzajímavějším „malířským plátnem“, je hvězdná obloha klenbou té nejpůsobivější výstavní galerie.