Val di Fiemme: Údolí provoněné gastronomickými unikáty

Údolí Val di Fiemme je dlouhé 35 kilometrů, na dvě části ho rozděluje řeka Avisio. Leží mezi horskými masívy Dolomit a pohořími Lagorai, Latemar a Pala. Vzdálenost mezi jednotlivými vesničkami, jež se všechny nacházejí kolem tisíce metrů nad mořem a v zimě se mění ve sportovní střediska, je tak jen několik kilometrů.

Za centrum údolí je sice považováno Cavalese, ale pěkné ubytování i možnost dobře se najíst nabízejí i další místa. Ubytovali jsme se v penziónu Fonte dei Veli v městečku Panchia.

Stavba sice pochází už ze začátku 18. století – klenuté stropy i kamenné stěny jsou dodnes součástí jídelny – ale poskytuje veškerý komfort a také správnou teplotu místností v době, kdy na okolní kopce svítí žhavé italské slunce.

K snídani se podávají domácí produkty a samozřejmě výborná káva. Kdo chce, může si nechat vše naservírovat na zahradu. Podle majitelky je nejlepším obdobím pro návštěvu Val di Fiemme podzim, kdy po dovolené toužící Italové zmizí zase do měst, příroda ale pořád zůstává krásně barevná a voňavá.

Jen o pár uliček dál je v Panchii výrobna tvrdého alkoholu, kde hlavní roli hraje právě květena z místních luk a plody zdejších lesů. L’Ones není klasická palírna, protože se vše v alkoholu pouze maceruje.

„Mám samozřejmě i jednu typickou grappu, ale tu mi dělají na objednávku, protože jsme příliš vysoko na pěstování vinné révy, z níž se dělá,“ říká 40letý Massimo Donei, když nám dává ochutnat svoje bylinné zázraky, jejichž receptura je známá už 900 let. Předává se ale jen ústně, nikdy nebyla sepsaná na papír.

„Na sbírání bylin pro komerční účely musíte mít povolení. Pomáhají mi s tím také přátelé, i když firma je klasicky rodinná a výroba ruční,“ upozorňuje muž, jenž vystudoval výtvarnou školu. Jeho láhve, etikety na nich i zařízení vstupní místnosti, kde se odehrávají ochutnávky i následný obchod, jsou vážně uměleckým dílem.

Massimo patří mezi zdejší Ladiny, rétorománskou národnostní skupinu původních obyvatel, jež si až do dnešních dnů zachovala svůj specifický jazyk. Svou živnost chce ještě vylepšit – přibydou třeba fotografie s květinami a plody.

Většina návštěvníků prý ani neví, jak vypadají ty, z nichž vzniká chutný mok — třeba hořec, šišku borovice limby, horský kmín, divoké švestky či divoké lupiny. Právě tahle lupina dokáže dát tekutině zvláštní, jemně oříškovou chuť.

S nastartovanými chuťovými buňkami míříme po této návštěvě do restaurace Osteria dell’ Acquarol, kde vládne drobná černovláska Perla a nejlepší juniorský kuchař severní Itálie Alessandro.

Jídelní lístek je krátký, zato plný nejrůznějších vychytávek: vaří z čerstvých, místních a sezónních surovin, a tak jsou těstoviny sypané uzenou ricottou, na heřmánkové zmrzlině trůní drobná kvítka černého bezu, malé kousky smaženého sýra balancují na vršku zeleného salátu smíchaného s natrhanými mladými listy červené řepy a kopřiv.

„Chodil jsem každý den do práce v Cavalese mezi loukami, kde pronikavě voněl heřmánek, a přemýšlel jsem, jak ho využít v jídle. Nakonec mě napadla zmrzlina,“ říká nám s chlapeckým úsměvem Alessandro, když obchází hosty, aby se zeptal, jak jim chutnalo. V jeho podniku se najedí i celiatici. Když si nevyberou z masových specialit, mohou si dát třeba bezlepkovou pizzu.

Po návštěvě jednoduše zařízené restaurace s dokonalou atmosférou musíme dát za pravdu Pietru de Godenzovi, šéfovi turistické centrály Val di Fiemme, když říká: „Val di Fiemme má tři velká nezimní témata – horské túry, cyklistiku a gastronomii.“

Jak je to s místními cyklostezkami, zjišťujeme hned druhý den ráno. Před penzión nám půjčovna doveze objednaná kola s elektrickým pohonem a v třicetistupňovém horku se spouštíme k řece Avisio, kudy vede z městečka Canazei v údolí Val di Fassa až do Molina di Fiemme 50 kilometrů dlouhá cyklostezka. Místy kopíruje nejen slavný závod na běžkách Marcialonga, ale i dnes zrušenou železniční dráhu.

Historie jejího vzniku odráží i dějiny údolí Val di Fiemme v Trentinu. Provincie Trentino totiž patřila až do konce 1. světové války k rakousko-uherské monarchii, a tak se na stavbě dráhy, která začala v zimě 1915, podíleli i zajatci ze Srbska a Ruska. Celkem koleje pokládalo 6000 lidí. Nechyběli samozřejmě ani civilisté.

Už v březnu 1916 začala fungovat část spojující Auer (italsky Ora) v Jižním Tyrolsku a Castello di Fiemme. Zpočátku se dráha využívala pro vojenské účely, po válce železnice sloužila až do roku 1963. Převálcoval ji rozvíjející se motorismus.

Železné mostky obrůstající břečťanem dělají hezkou kulisu dobře značené cyklostezce, kde nechybí ani romantický vodopád nebo možnost projet si bránou borců na stadiónu, skrz níž si běžkaři dobíhají pro medaile, či místo pro fotografii na pozadí lanovky, jež zájemce doveze až na olympijskou sjezdovku hory Alpe Cermis (2226 m n. m.).

Komu se převýšení na téhle cyklostezce – 600 metrů – zdá malé, může vyrazit na některý špičkový závod vedoucí přes horské průsmyky, které dosahují výšek až kolem 2000 metrů. Jeden takový peloton jsme potkali při naší cestě do přírodního parku Paneveggio.

Park je nad obcí Predazzo a kromě dobře značených cest tu turisté najdou i velkou ohrazenou oboru, kde lze pozorovat stádo evropských jelenů a laní, které jsou méně bázlivé a spolu s mláďaty spásají trávu jen kousek od vyhlídkové plošiny pro návštěvníky.

Paneveggio se proslavilo i takzvanými rezonančními smrky, z nichž dělal už v 17. století svoje nástroje Antonio Stradivari. Dnes se také používají na výrobu houslí, ale v jedné zdejší sýrárně je smrkové dřevo ceněno jako skvělé prkénko na zrání sýrových výrobků. Přírodní produkty, stejně jako ty, jež vyšly z ruční práce, tak v údolí Val di Fiemme dokonale souzní.