Val di Fassa: Údolí, v němž lyžař najde vše

Údolí Fassa je vlastně pokračováním pro Čechy mnohem známějšího údolí Fiemme, měří jen dvacet kilometrů a žije v něm kolem deseti tisíc obyvatel. Ti mluví jazykem, jehož počátky sahají do dob, kdy Římané dobyli alpská údolí a jejich lidová latina se smíchala s místním jazykem, rétštinou. Ladinové si svoji zvláštní řeč spolu s některými kulturními obyčeji uchovali dodnes.

Ve Val di Fassa je jen sedm obcí - Moena, Soranga, Vigo, Pozza, Mazzin, Campitello a Canazei — ale všechny jsou doslova v centru lyžařského dění. Dolomity, které je obklopují, jsou tady téměř na dosah ruky a mají dramatické tvary, které si vychutnáte zvlášť za pěkného počasí.

Kdo si přivstane a rozhodne se na zdejší svahy vyrazit v Canazei co nejdříve, možná dělá chybu. V devět ráno jsme na lanovku do ski arény Belveder Col Rodella čekali v dlouhé frontě skoro půl hodiny. „A o Vánocích je to klidně i hodina,“ řekl nám k tomu Roman, náš instruktor lezení na ledu, s tím, že před polednem na svezení nečeká skoro nikdo.

V tu dobu jsme se ale už proháněli na svahu kolem vršku Col Rodella (2484 metrů nad mořem). Slunce mohutně svítilo a to je pro všechny signál, že je třeba využít pohostinství místních chat a chalup, obsadit připravená lehátka s výhledem na hory a nastavit laskavým paprskům svou tvář.

K tomu patří osvěžující drink zvaný Hugo. To se sekt smíchá s bezinkovým sirupem, sodovkou, limetkou a mátou, nebo Aperol Spritz, v němž sodovku a sekt doplní Aperol.

U chaty Friedricha Augusta (2298 m) můžete vyzkoušet i speciality z jaka. Divokého potomka pravěkých turů tu také chovají, a kdo by sem snad nemohl najít cestu, bezpečně sem trefí díky obrovské skulptuře jaka, jež stojí vedle nejbližší sjezdovky. Atmosféru tyrolské pohody dotváří i muzika, v níž nechybí jódlování.

Nakonec přece jen vyzkoušíme víc i svahy u Col Rodella — sjezdovky jsou příkré tak akorát, když začnou bolet nohy, už dojíždíme k jejich konci, vleků a lanovek je tu nepočítaně. U jedné z nich jsme našli i místo na oběd. Chata Fienile Monte už je o kategorii výš než posezení u jaků.

Hosté tu sedí venku zabaleni v plédech, a komu je přesto zima, naplní si termofor horkou vodou z připraveného samovaru. Bublinky se servírují ve velkém, podávají se sofistikovaná jídla s lanýži a krevetami. Pro mě se tu ale najde i jemný obalovaný sýr na rukolovém hnízdě. Je to jeden z mála pokrmů, který obsahuje zeleninu. I když jsme v Itálii, hory si prostě žádají hutnou stravu, a tak jako příloha k masům a uzeninám převládají knedlíky a kukuřičná kaše polenta.

Den se pomalu přehoupne do své druhé poloviny, a my tak musíme zamířit k chatě, v níž chceme přespat — přímo uprostřed Dolomit. Využíváme nového spojení lanovkou Col dei Rossi do městečka Alba a odtud směřujeme dál na Ciampac (2100 m), kde je i nástup na okruh Sellaronda, který se dá zvládnout za den. Přiléhají k němu střediska, v nichž je celkem 510 kilometrů sjezdovek.

Nejvíc nadšeni z něj budou ti, kteří nechtějí ani chvíli odpočívat. Stihnout v jednom dni všechny lanovky, jež lyžaře dovezou zpět do výchozího bodu, dá tělu zabrat. Na Ciampacu už pomalu padá tma, stíny hory Crepa Neigra vysoké více než dva a půl tisíce metrů se prodlužují, zima mi umrtvuje prsty na rukou. Ještě párkrát sjedeme nenáročnou sjezdovku u chaty Tobia del Giagher a už rádi využijeme její pohostinnosti.

Stoly a židle v jídelně jsou obyčejné, jídelní lístek jednoduchý. Kdo si tu předem objedná nocleh, může si ráno vyfotit úchvatný východ slunce. Postele i peřiny jsou sice trochu jako u babičky v ložnici, kde se topí jen občas, ale záchod i sprcha fungují skvěle.

Druhým příjemným zážitkem je místní kuchyně. Majitel Mário i jeho syn, který tu zastává funkci šéfkuchaře, jsou zapálení myslivci a z jeleního masa umějí vykouzlit opravdové lahůdky. Jako předkrm jsme dostali carne salada, nasolené a naložené plátky syrového jeleního masa. Jelen je v hlavním chodu, pár kousků máme i v domácích těstovinách.

Po brzkém probuzení a rychlé snídani už míříme na lyžemi ještě nepolíbené sjezdovky. Jako první vykroutíme obloučky po černé sjezdovce do Alby. Trať je to sice prudká, ale protože na ní nejsou zatím žádné vyježděné nerovnosti ani přechody z ledových ploten do rozbředlého sněhu, je jízda bezpečná, skoro by se chtělo vykřiknout: „Paráda!“

Počasí nám opravdu přeje, a tak se vypravíme i do širokého průsmyku Passo San Pellegrino, který je hranicí mezi Trentinem a Bellunem. Některé lanovky už mají svá nejlepší léta za sebou — chybí jim i krycí bublina chránící před sněhem a větrem — ale ze sta kilometrů sjezdových tratí si každý vybere svou správnou délku i obtížnost. Vše je propojeno v jeden kolotoč Tre Valli - Moena-Lusia - San Pellegrino - Falcade.

Pokud se právě tady ubytujete, nebudete mít problém najít hotel s přímým vstupem na sjezdovku, úchvatný je také výhled na Marmoladu, královnu Dolomitů, která má svůj vršek ve výšce 3342 metrů nad mořem stále pokrytý ledem.

V San Pellegrinu se dá sjet freeridový park na Col Margheritě. Ten nejúchvatnější sjezd ve volném terénu ale čeká na milovníky adrenalinu na druhé straně údolí, na vrcholku hory Sass Pordoi (2950 m). Už jen při pohledu na trať, která vede od konce lanovky, se tají dech.