V tuniské Matmatě se natáčely Hvězdné války, dnes tu najdete staré tradice

Náš muslimský řidič Ahmed vzápětí najíždí na silnici, která je hlavním tahem na Libyi, míříme směrem k Sahaře.

Zatímco krajina se pozvolna mění a místo datlových palem všude vidíme nekonečné olivové sady, cestu poměrně často lemují místa s kupou kanystrů nafty.

Jak vysvětluje náš průvodce Lotfi Slama, jde o pašovanou naftu z Libye, která je o polovinu levnější než u benzínové pumpy. Na rozdíl od té oficiálně prodávané ji ale nedoporučuje používat do novějších aut, mohla by je poničit.

Pro našince není bez zajímavosti fakt, že litr stojí u benzínky jen asi 1,4 dináru, což je v přepočtu zhruba 19 korun. Častější než u nás jsou také retardéry, které je ale velmi lehké přehlédnout.

Míjíme i několik stanovišť vojáků či hlídek policistů s celníky, ale náš vůz nechávají projet bez zastavení.

Ještě před Matmatou přijíždíme do jedné z našich prvních berberských horských vesnic Toujene. Berbeři jsou původní obyvatelé severní Afriky, dnes už je toto etnikum v Tunisku většinou promíchané s Araby. Zastavujeme v místním café, které je vydlabané do skály.

Přeslazený zelený čaj podávaný s mátou a tymiánem, který ještě mnohokrát ochutnáme, nám připravuje Tarek Hasnawi (26), čistokrevný Berber, což poznáte podle tmavých vlasů a světlých očí.

Zatímco vodu do svého obchůdku musí donášet, vedle baru má zapnutý notebook i s připojením na internet. Po občerstvení pokračujeme v putování.

Naší hlavní zastávkou je Matmata, unikátní vesnice, kde ještě posledních pár rodin žije v typických jeskynních obydlích.

Do jednoho z takových domů s místnostmi vyhloubenými do svahu hory vstupujeme. Nejstarší obyvatelka nás vítá skleničkami s čajem a chlebem, který si namáčíme v olivovém oleji smíchaném s medem.

Spolu s ní tu prý bydlí její manžel a dalších osm lidí. Potkáváme už ale jen asi padesátiletou Sahbii. Se smutným úsměvem určeným pro turisty nám popisuje svoje každodenní starosti.

Rodina si vydělává tkaním koberců a jejich prodáváním na trhu. Na malých políčkách pěstují ječmen, obilí a fazole. Vlastní i šest olivových stromů.

Vodu však musí nosit z nové části Matmaty a elektřinu jim zajišťuje pouze jeden solární panel, který kdysi dostali od vlády. Ten ale stačí jen na občasný provoz malé televize. Víc spotřebičů, nebo třeba jen ledničku, nezvládne.

Sahbia má čtyři děti, dvě z nich ještě studují. Na otázku, zda se nechce odstěhovat, nám vysvětluje, že jinde by neměla na nájem. Přesto je tady prý spokojená. Život zdejších obyvatel a architekturu skutečně jinde nenajdete. Jak ale Sahbia prorokuje, v okamžiku, kdy staří umřou a mladí odejdou za lepším a pohodlnějším bydlením, místní stavení, která je nutné rok co rok opravovat, osiří a bez pomoci vlády i zchátrají.

Kamenitá krajina a neobyčejné scenérie sem přilákaly i filmaře. V jednom z obydlí, ze kterého je dneska hotel, se natáčela vesmírná sága Hvězdné války.

Americký režisér George Lucas sem umístil děj na pouštní planetě Tatooine, domově Luka Skywalkera. Milovníci filmové série by tudíž neměli toto místo vynechat. Matmatu necháváme za sebou, stejně jako hory. Kolem nás už začíná poušť i výheň, která k tomu patří.

Proti všudypřítomnému písku jsou postaveny kolem cesty zábrany. Míříme do Douz, města považovaného za skutečnou bránu do pouště. Zatímco v samotném městě toho není moc k vidění, zkoušíme tradiční turistickou kratochvíli - vyjížďku na velbloudech.

Samotná oblíbená atrakce není nijak drahá, stojí kolem 16 dinárů (208 korun).

Místní obchodníci však dobře vědí, jak návštěvníky skutečně vyždímat. Mladší muž, zřejmě místní kápo, už pokřikuje na velbloudáře, kteří své svěřence nechají spořádaně odpočívat, dokud nepřijede nová várka turistů. Vybírá velbloudy i průvodce a už se nám nesou dlouhé hábity, které si musíme obléci spolu se šátkem zavázaným do turbanu.

Ten má ale praktický účel. Písek ze Sahary je velmi jemný, a když fouká vítr, máte jej skutečně všude. Rozhodně se vyplatí mít nasazené brýle a zakrytá ústa i nos.

Po krátké vyjížďce do dun zastavujeme, důvod přestávky nám dochází vzápětí, když se u nás znenadání ukážou další prodavači. Uprostřed pouště jsme jim doslova vydáni na milost.

Jeden nám vnucuje kolu, druhý drží v náručí malou pouštní lišku, tzv. fenka. Ani jeden z nich se nedá odbýt a samozřejmě slibují, že je vše zadarmo. I když víme, že to tak není, podléháme jen proto, abychom už měli od nich pokoj.

Fenek je roztomilý, ale za to, že mi ho prodavač doslova vecpe do rukou a pak se s ním můžu vyfotit, mi přijde pět dinárů (65 korun) přehnané. Stejně stojí i nápoj. Teprve poté, co se naši průvodci přesvědčí, že jsou všichni řádně zinkasovaní, zavelí a vydáváme se zpět.

Uklidňujeme se, že být v Tunisku a nezkusit si zajezdit na velbloudech, by byla škoda, navíc zdejší způsob je díky výletu do překrásných dun Sahary přece jen zážitek proti projížďce na velbloudech opatřených pestrobarevnými čepečky v některém z turistických letovisek na pobřeží. Druhý den přejíždíme vyschlé solné jezero Šott el-Džerid, které se táhne téměř 250 kilometrů. Krystalky soli třpytící se na slunci mají různou barvu. Pohled je to skutečně jedinečný.

Za ním už navštěvujeme Tozeur, zelené město uprostřed pouště. Procházíme se zdejší kouzelnou medinou.

Cestou narážíme na malé místní muzeum, kterým nás provází básnířka a zpěvačka Souad Khim. Ukazuje nám, jak se dříve žilo.

Vypráví například, proč dveře do domu měly tři klepadla. Každé z nich mělo jiný zvuk, jiné používaly ženy, jiné děti a jiné cizí muži. Když byla žena sama doma a zaťukal muž, poznala to a neotevřela. Manžela prý rozeznala podle toho, že zatleskal.

Dál máme v plánu navštívit tři horské oázy vysoko ve vyprahlých úbočích uprostřed pouště. Zelené oázy zprvu vypadají vedle okolní krajiny nepatřičně, ale o přelud skutečně nejde. Všechny využívají pramenů vody, která prýští ze skály. Původně zde byly i tři vesnice, které ale v šedesátých letech minulého století zničila po deštích lavina bahna. Lidé své domovy opustili a přestěhovali se jen o kus dál.

Třetí den míříme zpátky na ostrov. Projíždíme městy i vesnicemi, ve všech sedí kolem silnice, na zemi ve stínu nebo na stoličce kavárny místní muži, a to v kteroukoli denní hodinu.

Sedí a v poklidu pozorují dění kolem, vypadá to, že takto tráví většinu svého času. Jen občas vidíme, že některý z nich drží v ruce šálek kávy nebo skleničku čaje. Zastavujeme u berberské vesnice Chenini postavené na vrcholku hory. Pohled zdola je impozantní, pomalu stoupáme krkolomnými uličkami, které lemují opuštěné kamenné domky, a slunce nemilosrdně pálí.

Cestou nahoru potkáváme pár nezbytných prodejců pestrobarevných šátků, cetek a keramiky, ale na rozdíl od turisticky exponovanějších míst nejsou se svým přesvědčováním tak neodbytní.

Vesnici dominuje bíle omítnutá mešita, z níž muezzin právě skrz megafony svolává místní muslimy k modlitbě. Zdálky je vesnice téměř neviditelná. Díky své okrové barvě splývá s okolními vrcholky hor, což bylo v minulosti jedno z opatření, které vesnici chránilo před nájezdy nepřátel.

Nemineme ani tzv. ksary, tedy opevnění, které sloužilo berberským kmenům jako zásobárna obilí, datlí či oleje a kam se uchylovali lidé před nebezpečím. Jeden z nich, ksar Haddada, režisér Lucas v roce 1997 opět využil pro natáčení Hvězdných válek.

Pak už míříme na Džerbu, cesta trajektem trvá jen dvacet minut. Konečně se na ostrově utišil i vítr.

Mimo turistická centra je toho k vidění v Tunisku mnoho, po tamní mentalitě a pohostinnosti se mi bude stýskat, stejně jako mi už teď chybí odpolední posezení nad přeslazeným „mátovým“ čajem, i když se přiznám, že jsem nikdy neviděla někoho onu skleničku mýt.

Místní rybáři loví chobotnice specifickým způsobem. Po vzoru Féničanů používají amfory svázané k sobě. Stačí je ponořit pod hladinu a po nějaké době vytáhnout. Chobotnice si do amfor zalezou v domnění, že jde o bezpečný úkryt. U dna nádoby je pak pouze malý otvor, kterým při vytahování na loď vyteče voda, hlavonožec už ale zůstane uvnitř.

Tuniská kuchyně je blízká středomořské, ale na rozdíl od ní je pikantnější. Je škoda ji neochutnat a zůstat jen u hotelové stravy.

Tunisané se vyžívají v předkrmech, ve kterých je spousta zeleniny. Typický místní salát tvoří nadrobno nakrájená rajčata, papriky, okurky, cibule a máta. Vedle toho servírují salát z grilované zeleniny nebo ojju (ožu), což je jídlo opět z rajčat, paprik, vajíčka a petržele. Ke všemu podávají olivy a harissu, pastu z pálivých papriček, koriandru a česneku.

Mezi tradiční pokrmy patří kuskus s jehněčím, hovězím, kuřecím nebo rybím masem. Ochutnat byste měli také tzv. bricky neboli Fatiminy prsty. Jde o taštičku nebo v menší podobě o ruličku ze smaženého těsta, která je naplněna tuňákem, rozmačkanými bramborami, kapary a vajíčkem.

Skutečným požitkem jsou pak čerstvé ryby, krevety, grilované sépie či na závěr sladkosti z medu, ovoce a sušené datle. Překvapivě dobrou úroveň mají i místní suchá vína. Slabší nátury by se ale měly mít na pozoru před pálenkou z fíků, tzv. boukhou. Co dodat na závěr, bedekry skutečně nelžou, zhubnout v Tunisku je skoro nemožné.