V Trentinu se lyžuje do pozdního jara, jistí se sněhovými děly

Pomyslný trojúhelník se svahy spíše pro akčnější lyžaře se tak změnil ve čtverec, díky Pinzolu se rozšířil o místo jako stvořené pro rodiny. I tady jsou ale v oblasti Doss del Sabion černě označené sjezdovky. Grual Nera, krátký strmý kopec, je hlavně mezi lyžaři-juniory proslavený. V únoru se na něm jezdí závod Mickey Mouse Ski Trophy. Tady začínali Girardelli, Tomba i Zurbriggen.

Komu nevyhovuje někdy až snobský nádech života v Madonně, nemusí do městečka ani vkročit. Mnohem levněji se dá bydlet v některém z menších středisek oblasti Val di Sole.

Tak třeba Commezzadura, kde vedle apartmánových domů nebo biohotelu nechybí ani ten se čtyřmi hvězdami a hlavně vláček, jenž jezdí až do Trenta, hlavního města provincie Trentino.

První den jsme začali v Daolese, kde jsme si půjčili lyžařské vybavení a odkud nás vajíčko vyneslo až do dvou tisíc metrů nad mořem, k chatě Solander. Přejezd do jednoho z pilířů oblasti nad Madonnou – k Monte Spolverinu (2092 m) – je odtud dílem okamžiku.

Červené sjezdovky jsou kolem Spolverina krásně upravované, jen je třeba dávat pozor, aby lyžař neminul tu správnou odbočku. Při větší tlačenici se dá poněkud nevýrazné značení lehce přehlédnout.

Kdo si chce užít italskou pohostinnost i na vrcholcích, měl by zajít na Spolverinu do restaurace. Specializuje se na pizzy, jejichž těsto je tak tenké a křehké, že se strávníci diví, jak všechny dobroty, kterými je obložené, unese.

Pizzy se servírují na obrovských dřevěných talířích, prim hrají nejrůznější zauzená masa a sýry. Jedinečnost každého sousta podtrhují někde ořechy, jinde jemná zelenina, jako jsou lilky, cukety a samozřejmě rajčata.

Místní specialitou je i bombardino – horký nápoj, který má vždy za základ vaječný koňak, přidává se do něj rum, brandy nebo třeba whisky. A pak už stačí pořádná čepice šlehačky, do ní vnořit brčko a může se pít.

Největší slabinou tak zůstávají při cestě do Folgaridy, ale i Marillevy některé sedačky. Minimum jich je polstrovaných a s krytem chránícím před nepřízní počasí. Snad se i ony dočkají větších investic poté, co nejvíc peněz spolklo mnoho let avizované a konečně realizované propojení Madonny s Pinzolem v údolí Val Rendena.

Díky tomu se oblast stala sjezdařským rájem, který se určitě za den nedá objet. Zdatnější lyžař potřebuje alespoň tři dny, začátečník i pokročilý určitě využije šestidenní permanentku.

V nejhezčím koutě západní části provincie stačí na víc než 380 kilometrů sjezdovek jediný skipas. Do komplexu Skirama Dolomiti AdamelloBrenta patří vedle Madonny a jejích přilehlých oblastí také Passo Tonale, Andalo-Fai della Paganella, Monte Bondone, Folgaria-Lavarone a Pejo.

Středisko Pejo má už od ledna minulého roku novou stomístnou lanovku, která míří z lokality Tarlenta (2000 m n. m.) až do tří tisíc metrů nad mořem, do samého srdce horského seskupení Ortles-Cevedale.

Na mapě areálu jsou už namalované i další paralelní lanovky, které pojedou v budoucnu na vrchol Cima Vioz ve výšce 2480 metrů.

Z Peja vede jediná sjezdovka pokrytá pouze přírodním sněhem. Užijí si na ní milovníci adrenalinu – je příkrá, často i dost úzká, podle toho, jak se ji podařilo napasovat mezi okolo stojící horské masívy.

Asi v polovině jízdy dolů tak mnozí uvítají odpočinek u chaty Doss dei Cembri, kde také končí jedna ze dvou menších sedaček šplhající se po bočních svazích z Tarlenta. Když svítí slunce, je to tudy příjemná jízda jak nahoru, tak dolů. Na trati je pak možné podobně jako v Madonně potkat spoustu začínajících lyžařů. Školičky jsou vzorně označené vestami, trenéři je pečlivě chrání před agresivními lyžaři.

A nakonec ještě další italské plus: v Trentinu nebývá se sněhem ani ve dnech bez jeho přírodní nadílky problém. Kvůli velkému počtu slunečných dní prostě na příděl z nebes nespoléhají a od prvních mrazivých dní mohutně práší ze sněžných děl. Jezdit se tak dá od listopadu až do pozdního jara, není výjimkou, že podél sjezdovek už kvetou na stráních vřesy.

Trento, hlavní město provincie Trentino, je pojmem pro znalce historie. Tridentský koncil se tam konal od roku 1545 s přestávkami osmnáct let. Milovníci umění zase ocení, že se na poměrně malém prostoru koncentrují snad všechny stavební slohy – gotika, renesance, baroko a dokonce se v podzemí mohou procházet mezi vykopávkami antického města Tridentum.

Trento, ležící v údolí řeky Adige, bylo od 10. do 18. století mocným biskupstvím, v němž vládla dynastie knížat-biskupů.

Nejmocnějším byl Bernardo Clesio. Na přelomu patnáctého a šestnáctého století se dal na sbírání uměleckých předmětů. Ty jsou dnes k vidění na zdejším impozantním hradu Castello del Buonconsiglio.

Poněkud nesourodá stavba v sobě skrývá vlastně hrady dva – Castelvecchio je ze 13. století, přístavba Magno Palazzo vznikla v roce 1530. Hrad je plný arkád, nechybí tu ani malá vnitřní zahrada a hlavně spousta fresek.

K těm nejzajímavějším z 15. století musejí návštěvníci projít spletitou sítí chodeb a schodišť do Orlí věže. Na jejích zdech jsou vymalované scény z farmářského, ale i dvorského nebo vojenského života.

To nejlepší z trentinské gastronomie skrývá další palác, renesanční Palazzo Roccabruna, který se v roce 2007 stal zdejší centrální vinotékou. Je tu kolekce se šesti sty láhvemi z let 1940 až 1980 i nejnovější produkce místních vinařů.

Nechybí proslavené šumivé víno s označením Trento doc nebo grappa, pálenka z hroznů, případně z toho, co zůstane po jejich vylisování. V paláci se pořádají pravidelné ochutnávky, a to i třeba špeku, sýrů nebo jablek, která Trentino produkuje ve velkém.

Samotné město Trento pak dalo vzniknout i specialitě pro labužníky, knedlíky strangolapreti se dělají ze starého chleba, špenátu, mouky a lehce se dochucují šalvějí. Prý se s nimi cpali až k udušení mniši, kteří si krátili v Tridentu čas při čekání na koncil.