V rabštejnském podzemí bývala nacistická zbrojní továrna

S pohnutými dějinami několikakilometrové části malebného údolí řeky Kamenice se můžete seznámit díky expozici, kterou před téměř dvaceti lety dali dohromady nadšenci ze spolku Rabštejn, Karel Hunčovský a Vladimír Pešek.

V prostorách včetně těch podzemních obnovili elektřinu, udělali pořádek a také je naplnili artefakty. Ty objevili především na půdách okolních továrních hal a pomocí detektorů kovů i poblíž řeky či v porostu. Už v místnosti u vstupu do areálu spatříte předměty, které ilustrují jeho historii.

Ta nebyla vždycky tak temná – od druhé poloviny 19. století se totiž na tomto místě spřádala bavlna, takže kromě porcelánového nádobí s hákovým křížem pocházejícího z kantýny pro důstojníky a zaměstnance továrny nebo spojovacích prvků do letadel můžete vidět třeba původní dřevěné špulky na přízi.

Samostatné kapitoly „příběhu“ pak tvoří věci nalezené po havárii jugoslávského civilního letadla, které ve vzduchu teroristé odpálili před padesáti lety, a vyklizení ženijních skladů československé armády v roce 1995.

V šedesátých letech 19. století si oblast pro vybudování tří průmyslových objektů na zpracování bavlny a lnu vybral českokamenický podnikatel, mecenáš a starosta Franz Preidl (1810–1889), který byl roku 1887 císařem Františkem Josefem I. povýšen do šlechtického stavu. Produkce přádelen slavila úspěch například i na trzích v Indii, Argentině a Egyptě, jenže po první světové válce začala pomalu upadat a v roce 1931 byly provozy kvůli světové hospodářské krizi uzavřeny.

Bývalé budovy přádelen využila v roce 1942 zbrojařská firma ze severu Německa – Weserflugzeugbau Bremen. „Aby výrobu ochránila před bombardováním, přestěhovala se do takzvaných úhybných prostor v Sudetech,“ vysvětluje Karel Hunčovský.

Produkce obnášela komponenty do letadel Junkers, Messerschmitt, letecké kanony MK 103 a 108 a montáž vrtulníků FA – 223. Spřádací stroje byly roztaveny pro potřeby německé armády a jejich místo zaujaly stroje obráběcí.

Během jednoho roku v celém tříkilometrovém údolí podél řeky Kamenice vzniklo jedenáct montážních a výrobních hal a úzkokolejná dráha, která propojovala jednotlivé výrobní provozy. Pracovní sílu zpočátku tvořili kmenoví zaměstnanci z Brém, pro které v horní části vznikl tábor zvaný Nové Brémy. Kromě nich se později zapojili totálně nasazení dělníci z různých částí Evropy a zajatci z řad ruských a angloamerických letců.

Na konci srpna 1944 přišel do údolí u České Kamenice první transport vězňů z koncentračního tábora Dachau. Ti měli vykonávat tu nejtěžší práci při budování podzemní továrny, která by odolala náletům spojenců. Celkem šlo o 750 lidí, pro něž byl vytvořen tábor za ostnatým drátem hned vedle Nových Brém.

„Okamžitě po příjezdu začali s razicími pracemi v pískovcovém skalním masivu. Několik kilometrů labyrintů dělníci navrtávali, odstřelovali a ručně opracovávali,“ vypráví Karel Hunčovský.

I když podle jeho slov šlo o tábor ryze pracovní, nikoli vyhlazovací, také se v něm umíralo. Při pracovních nehodách, následkem drsného zacházení či při pokusu o útěk přišlo o život více než sedm desítek vězňů. V nelidských podmínkách pracovali ve dvou směnách dvanáct hodin denně.

Ráno dostali hrnek kávy a na celý den čtvrt bochníku chleba. V poledne jim musela stačit miska polévky z řepy, zelí a brambor. V neděli se rozdávaly zvláštní příděly – polévková lžíce marmelády a margarínu a kolečko koňského salámu.

Během rekordní doby osmi měsíců vězni ve skalách vyrubali čtyři labyrinty chodeb v celkové délce čtyři a půl kilometru. Víc už toho vzhledem k vývoji války nestihli. Podzemní továrna tak byla dokončena přibližně jen z jedné pětiny.

Do části hotových prostor se nicméně stačilo přestěhovat nejdražší zařízení včetně obřího lisu, pro který vznikla čtrnáctimetrová štola. Karel Hunčovský nám v takzvaném verku B ukazuje místo, kde při sesuvu písku zahynuli dva dělníci. Jinde zase kámen ze stropu strhl a zabil dva spoluvězně.

Expozice se nachází v tzv. verku C, který měl sloužit jako kryt. V porovnání s „béčkem“, kudy by projel i náklaďák, působí jeho chodby komorněji, ale pro výstavu artefaktů jsou dostačující.

Mezi nálezy z továrních objektů a jejich okolí jsou například pušky, nářadí, projektil z kanonu, spojovací materiál do letadel, ale i plynové masky. Zajímavostí je jeden kousek určený pro psa. Masky patřily nejen nacistům, ale ty novější i československé armádě, která si po konci války z areálu udělala ženijní sklady.

Autentické předměty jsou doplněny informacemi z dobového tisku a fotografiemi. Mezi nimi najdete i snímky bývalých vězňů, kteří se do podzemní továrny po jejím zpřístupnění v roce 2003 vypravili na prohlídku. Na památku všech, kteří zde z donucení pracovali, vytvořil v jedné ze „slepých“ chodeb spolek Rabštejn kříž složený z osmnácti kamenů symbolizujících země, odkud dělníci – vězni či totálně nasazení – pocházeli.

Pozornost je věnována i případu jugoslávského dopravního letadla, které v lednu 1972 nad oblastí severních Čech ve výšce deseti kilometrů explodovalo. „Bomba letadlo roztrhala na kusy, které se dají najít dodnes,“ říká Karel Hunčovský. Z osmadvaceti osob na palubě jako zázrakem přežila letuška Vesna Vulovičová, která je od té doby zapsána v Guinnessově knize rekordů.

Asi kilometr a půl chůze na západ podél řeky Kamenice narazíte na mohylu věnovanou obětem fašismu. Stojí na místě zmíněného koncentračního tábora, po němž jsou dodnes patrné základy některých staveb.

Zařízení nacistické továrny, jako byly vrtačky, soustruhy, frézy nebo lisy, skončilo po válce především ve firmách Aero Vodochody, Avia Letňany, Letov, Škodovy závody a ČKD a nějaký čas ještě sloužilo československému průmyslu.