Vyzkoušeli jsme světově unikátní atrakci. Když se rozjede, srdce spadne až do kalhot

Od moře je cesta do nejvyššího pohoří Spojených arabských emirátů dlouhá. A přestože se nejvyšší bod nachází ve výšce 1910 metrů, což není zase tak moc, je postupná proměna krajiny vyloženě dramatická. Holé pahorky se postupně mění ve špičaté vrcholky, které připomínají Kanárské ostrovy nebo pustou verzi Madeiry, silnice se začíná klikatit. Když se někde v polovině jízdy osazenstvo našeho auta podívá dolů do údolí, ozvou se téměř unisono udivené reakce. Podobné výjevy v SAE, kde je to prakticky samá poušť, nikdo z nás nečekal.

Zhruba po hodině cesty staneme v cíli, a to u nejvýše položené restaurace v zemi. Právě ta je výchozím bodem k místní rekordní atrakci - nejdelší ziplině na světě Jais Flight. Měří úctyhodných 2,8 kilometru, a už když míjíme její ocelová lana napnutá v závratné výšce nad údolím, horami a nad silnicí, naprázdno polknu a orosí se mi čelo. S mým do té doby neochvějným odhodláním ten pohled značně zamává. Strachu je ale třeba se nezaleknout.

U pokladny obdržíme kamery na helmy, abychom si mohli jízdu zdokumentovat a za malou chvíli už putujeme do vedlejší budovy, kde nás navléknou do postrojů a obdržíme první bezpečnostní instruktáž.

Postroje jsou opravdu komplexní. Tiše přikyvuji na pokyny zaměstnance a v hlavě si porovnávám své zkušenosti z lanového skluzu v Dubaji, kde jsem si zipline před několika lety vyzkoušel vůbec poprvé. Pod vrcholem hory Džabal Bil Ajs je ale vše důkladnější, což není překvapením. Letci frčí vzduchem rychlostí až 160 kilometrů v hodině, a tak musejí být na něco takového dobře vystrojeni.

Jakmile jsme oblečeni v úborech, které připomínají kožené řeznické zástěry, sedáme do auta a vyrážíme k nástupní stanici, jež se nachází ve výšce asi 1680 metrů. Čím jsme jí blíž, tím víc mi vysychá v krku, přestože dobře vím, že se mi nic nemůže stát. Zipline se otevřela už v roce 2018 a od té doby tu nedošlo k žádné fatální nehodě.

U nástupní stanice je malá prosklená vyhlídka, ze které se snažím v dáli zpozorovat konec dráhy. Marně. Po nezbytném focení – co kdyby bylo poslední – přichází na řadu druhá bezpečnostní instruktáž, kde nám zřízenci vysvětlují, že musíme mít celou dobu překřížené nohy a ruce na zádech, aby s námi vítr moc necloumal a nezpomaloval nás.

Jakmile na mě dojde řada, připnou zaměstnanci můj postroj karabinami k lanu, pak jdu do kliku, zvedám nejprve nohy a pak i ruce. V horizontální poloze a s bušícím srdcem vyčkávám na start, hladina adrenalinu stoupá. A pak se rozletím.

V hlavě mi nejprve jede salva velmi vulgárních nadávek, stačí ale několik sekund a začnu se kochat. Přece jen mi ale na mysl vytane pár neodbytných myšlenek, když se pode mnou otevře odhadem stometrová hloubka. „Jak dlouho bych asi padal? A jak moc bych se při pádu rozmázl?“

Na podobné přemýšlení ale nakonec nezbývá čas, protože zběsilá jízda za dvě minuty končí a já se ocitám u zavěšené výstupní stanice. Zřízenci mě vysvlečou z části postroje a přepnou mě na krátké lano, po kterém dojedu na okraj skály, kde let na nejdelší ziplině světa, zapsané i v Guinnessově knize rekordů, oficiálně končí.

Pohoří Al-Hadžar v emirátu Rás al-Chajma se etablovalo jako místo, kde se plní sny všem milovníkům adrenalinu. Kromě zipliny tu proto nabízejí také fantastickou bobovou dráhu Jais Sledder, nejdelší v oblasti Blízkého východu. Měří 1840 metrů, pyšní se řadou sešupů, zákrutů a smyček a svištět tu lze rychlostí až 40 kilometrů v hodině. Záleží ovšem na volbě každého jezdce, protože tempo lze korigovat pomocí brzd.

Výhodou dráhy je, že se tady mohou lidé přece jen trochu lépe kochat okolní fantastickou krajinou. Plynulou jízdu na ziplině totiž může kvůli větru narušit každé otočení hlavy, a tak na obdivování rozeklaných hor není tolik prostoru.

Obě adrenalinové atrakce se nacházejí stovky metrů pod nejvyšším bodem Džabal Bil Ajs. Tomu se lze přiblížit, a tak nasedáme do auta a po klikaté silnici míříme dále vzhůru do nejvýše položeného tábora v Emirátech Camp 1770. Dostáváme se přitom na soukromé území šejka, jehož rezidence je na dohled.

Právě tady, v nejvýše položeném táboře, se naplno vyjeví krása pohoří Al-Hadžar. Zipline i bobová dráha nám možná zvedly hladinu adrenalinu, ale až pohled na sluncem zalité vrcholky nám skutečně vyrazí dech. Nacházíme se navíc hned u hranice se sousedním Ománem, a tak si u jednoho ze sloupků poněkud dětinsky vyzkoušíme, jaké je to stát současně ve dvou zemích.

Po návratu do tábora ochutnáváme tradiční sladké dobroty, a když začne slunce klesat k horizontu, v němém úžasu tu kýčovitou přírodní podívanou pozorujeme. Jelikož je přístup do kempu značně omezený a je vázán na aktivity s místním průvodcem, nenacházejí se v dohledu žádné rozjařené davy. Teplota klesá a na poměry Arabského poloostrova začíná být chladno. Středoevropan neuvyklý na vysokou vlhkost na pobřeží se tak může konečně normálně nadechnout.

Emirát Rás al-Chajma má v tomto velkou výhodu. Dovolenkáři se mohou pohodlně cachtat v moři, ale když už je válení poněkud znudí, mají možnost se sebrat a vyrazit do hor. Ať už si vyzkoušejí na ziplině proměnu v ptáka, nebo se jen budou kochat panoramaty, pochopí, že Spojené arabské emiráty vážně nejsou jen samá nehostinná poušť.