V podivuhodném podzemí Národního divadla

Vojtěšská čtvrť, kde dnes stojí svatostánek české kultury, kdysi pořádně páchla. Ve zdejší části zvané Jircháře se totiž od středověku zpracovávaly kůže, což bylo řemeslo značně nevoňavé. Právě proto se jeho mistři usazovali na kraji měst a nejlépe u vody. Tak tomu bylo i v Praze. Jirchy, kůže naměkko vydělané v roztoku kamence, potom barvili na protějším ostrově zvaném Barvířka, dnešním Slovanském.

Na břehu stály ještě obecní mlýny a rozlehlá budova c. k. solního skladu neboli solnice. A náplavka pod solnicí sloužila jako překladiště. Zboží z říčních člunů se odtud rozváželo povozy na tržiště v centru města. Prostě okrajová průmyslová část Prahy.

Při stavbě tehdejšího Františkova - dnes Masarykova - nábřeží v polovině 19. století nechali architekti vybudovat také dva klenuté tunely pro přepravu zboží z náplavky. Byly široké tak, že jimi mohl projet povoz s koňmi, a stoupaly do kopce, protože vyrovnávaly výškový rozdíl mezi hladinou Vltavy a nábřežím.

Mlýny zanikly při asanaci nábřeží v letech 1903 až 1905. Na parcele solnice stojí dnes Národní divadlo. A původní dva tunely, tehdy už nefunkční, využil architekt Josef Zítek jako přirozenou klimatizaci, která přivádí do divadla chladný vzduch od řeky. V průběhu let prodělaly ještě několik rekonstrukcí. Při té poslední v roce 2011 byly sloučeny do jednoho velkého technologického tunelu, který dnes ústí ve zdi Masarykova nábřeží naproti severnímu cípu Slovanského ostrova. A právě k němu pádluji na kánoi...

Dopluji až k masivním protipovodňovým vratům. Úzkým, asi dvaceticentimetrovým kanálkem ležícím kousek pod hladinou přitéká odněkud zpoza zdi teplý proud vody, v němž se líně převalují ryby. Dveře se pomalu otevírají a nabízejí pohled do technologických útrob Národního divadla. Práh mám však v úrovni očí, takže bych se dovnitř musela nedůstojně škrábat po nábřežní zdi a loď nechat na pospas proudu. Rozhodnu se proto raději pro přístupnější cestu.

„Buďte ráda! Kdybyste tam mohla vplout rovnou, tak už všechna naše šlapadla dávno vzala povodeň. A vás taky,“ utěšuje mě mladík v půjčovně šlapadel na špici protějšího ostrova. Do střev Národního divadla tedy nakonec pronikáme s fotografem docela civilně - zadním vchodem pro herce, kde už na nás čeká tiskový mluvčí Tomáš Staněk.

Projdeme chodbami, které jsou čím dál ponuřejší, několikrát zahneme za roh, sejdeme pár schodů - a jsme v technické místnosti s velkým klenutým otvorem, nabízejícím výhled na Žofín. Metr pod námi se mírně vlní líná Vltava a my stojíme u protipovodňových vrat tentokrát z druhé strany. „Dveře mají několik režimů zavření a fungují spolehlivě. Při povodni tady nebyla ani kapka,“ konstatuje Tomáš Staněk.

Napříč červeně natřenou betonovou podlahou vedou koleje, které končí až v nábřežní zdi. V osmdesátých letech minulého století totiž vedení divadla uvažovalo, že se budou kulisy dopravovat po Vltavě z Mělníka, kde měl vyrůst velký sklad.

„Loď by však plula třináct hodin, takže nebyla o moc ekologičtější než doprava kamionem, zato podstatně zdlouhavější,“ vysvětluje Tomáš Staněk, proč se od projektu nakonec upustilo. K vratům proto vede slepá odbočka a tunel slouží dál jen jako přirozená klimatizace.

Noříme se stále hlouběji do členitého podzemí. Vystoupáme po několika schodech. Mineme zákoutí plná nejrůznějších technologických zařízení - od vzduchotechniky, přes vytápění až po rozvodné skříně elektřiny - a také malé výklenky plné rozličného divadelního haraburdí, bedny s dřevěnými meči a měděnými kotli, obří židli ležící na boku, která měří na výšku skoro čtyři metry „Ta je z Jakobína, nikam jinam se nevejde,“ podotýká náš průvodce.

Podzemí rozdělují masivní pancéřová vrata. „Jsme trochu jako Titanic, v historické budově máme patnáct automatických bezpečnostních požárních dveří, které se ovládají z velína a v případě požáru rozdělí budovu na množství malých prostor. Nemáme totiž s ohněm nejlepší zkušenosti,“ připomíná Tomáš Staněk požár Národního divadla v roce 1881.

Přestože od něj v srpnu uplyne už 140 let, velký respekt zůstal. „Jsme přímo posedlí bezpečností. Národní je přísně nekuřácká budova. Všechny dveře mají bezpečnostní protipožární úpravu, jsou pancéřové a nehořlavé. V budově je celkem 1800 protipožárních čidel, najdete je všude, i na toaletách. Každý večer, kdy se koná představení, slouží okolo dvaceti hasičů. A i tak jsme všichni ve střehu, pokud máme na jevišti pyroefekt nebo se třeba jen kouří cigareta,“ konstatuje tiskový mluvčí.

Chodbou vyzděnou poněkud depresivními hnědými kachlíky obcházíme jedna zavřená protipožární vrata a napojujeme se znovu na koleje vedoucí do nitra divadla. Ještě pár kroků, a stojíme v hlavním příručním skladu dekorací. Jsme ve třetím podzemním podlaží, přímo pod piazzettou, nově náměstím Václava Havla. Na „příruční“ je ten sklad docela rozlehlý, na délku i na šířku měří okolo padesáti metrů.

Všude okolo nás se tyčí klece na kolečkách plné kulis. „Máme devětatřicet velkých a devatenáct malých klecí ve třech z celkem pěti podzemních podlaží,“ vypočítává Tomáš Staněk. V jedné z nich se o zaprášenou konstrukci ponuré hrobky z představení Kytice opírá kohout na kolečkách. Zblízka jsou vidět otlučené rohy a oprýskaná barva. „Divadlo je krásná iluze. To, co má být těžký tmavý mramor, je ve skutečnosti černě natřené dřevo, maximálně odlehčené,“ podotýká náš průvodce.

Podlahu pravoúhle křižují koleje s výhybkami, po nichž lze klece snadno přemisťovat lidskou silou. Na důkaz toho se Tomáš Staněk opře jednou rukou o hranu klece, a ta se pomalu rozjede. „Když skončí představení, naložíme dekorace na jevišti do klece a svezeme ji nákladním výtahem do podzemí. Pokud se představení stáhne z programu, vyveze se celá klec s dekoracemi kamionem do našeho skladu u Apolináře nebo v Čakovicích,“ popisuje.

„V době, kdy se Národní divadlo zakládalo, bývaly kulisy prospektového typu, tedy pozadí - ať už královský hrad, nebo třeba les -namalované na velkém plátně. To se po představení prostě srolovalo a role uložila pod jevištěm nebo koňmo převezla k Apolináři. Časy jednoho smotaného plátna jsou už však dávno pryč. Když se dnes vejde inscenace do kamionu, jsme rádi. Většinou jsou to kamiony dva,“ říká Tomáš Staněk.

„Klecový systém se nám velmi osvědčil, pracujeme s ním i ve všech ostatních budovách divadla - na Nové scéně, v Národní opeře, ve Stavovském. Jednak šetříme lidskou sílu, protože kulisáci nemusí brát každý kus do rukou, jednak kulisy samotné. Čím méně se na ně sahá, tím míň se ničí. Podle našeho vnitřního auditu jde totiž na opravy celá třetina nákladů určených k výrobě dekorací,“ dodává.

To už jsme došli k nejzazší stěně podzemí a vyjíždíme výtahem do prvního patra provozní budovy Nové scény. Jako bychom se propadli časem do osmdesátých let. Krásná, prosklená, dlouhá chodba je opuštěná a zanedbaná, zaprášené lino a zašedlé zdi jen místy oživují osamělé květináče pod okny. Zdola sem doléhá rachot sbíječky, jak se činí dělníci při opravách garáží a rekonstrukci piazzetty.

Naproti můžeme dohlédnout ke střeše Nové scény. Málokdo ví, že se na ní nacházejí solární panely, které šetří divadlu velké peníze za elektřinu. „A támhle na balkóně jsme měli několik let úl s včeličkami,“ ukazuje Tomáš Staněk na východní fasádu divadla. „Městské včelaření je teď docela hit. Med je kvalitní. Zatímco na venkově roste moc řepky a příliš se hnojí, ve městech kvetou záhony a parky. Druhý úl máme u Apolináře - tam létají včely do botanické zahrady, takže med pochází z tropických rostlin. Všichni si ho chválí.“

Momentálně je provozní budova v katastrofálním stavu, divadlo s ní však má velké plány. V létě 2022 by se měla spolu s Novou scénou na dva roky uzavřít kvůli rekonstrukci. Vznikne tam nová komorní divadelní scéna a velká zkušebna, v horních patrech prostory pro výukové programy a menší zkušebny pro práci se studenty, dole restaurace a obchůdky.

Zároveň chce Národní divadlo postavit v Karlíně multifunkční servisní centrum s moderními sklady, velkým prostorem pro zkušební sestavení kulis, ateliéry na výrobu dekorací a šití kostýmů - vše na jednom místě.

„Když se teď připravuje nová inscenace, přivezeme scénu do Národního, tam ji cvičně postavíme, zase zbouráme a odvezeme zpět do dílen. Blokuje se tak historická budova, kde v té době nelze zkoušet ani hrát,“ vysvětluje Tomáš Staněk.

„Díky novému zázemí v Karlíně budeme navíc moci lépe využít naše atraktivní objekty v centru Prahy. Už zmíněný sklad kulis máme u Apolináře, kostýmy šijeme na Vinohradské ulici v budově, kde bývaly stáje četnických koní. Obojí jsou to krásné domy na krásném místě, které přitom nevyhovují našim potřebám. Ani kamion se tam nevytočí,“ doplňuje.

Předběžně odhadované náklady na rekonstrukci by se mohly vyšplhat až někam k miliardě korun, investice se však vyplatí. „Přece jen jsme první scéna republiky, měli bychom být reprezentativní,“ uzavírá tiskový mluvčí Národního divadla.

Může se vám hodit na Firmy.cz: