V Pavlově se projdete kolem mamutích kostí

„Oblast kolem Pálavy je celosvětově jedinečná. Nikde nenajdete tak zachovalé zbytky pravěkých osídlení z doby tzv. gravettienu,“ vítá nás kurátorka Zuzana Havlická.

Hovoří o době před třiceti až dvaadvaceti tisíci let, pojmenované po rovněž významném francouzském nalezišti La Gravette. „Nepředstavujte si chlupaté opice, tito lidé už nežili v jeskyních, ale v osadách, nejspíše ve stanech, a vypadali podobně jako my,“ pokračuje náš doprovod.

„Používali kamenné nástroje, tkali látky a vytvářeli i umělecké předměty, včetně známých venuší.“ A právě zde na Moravě se našly nejvýznamnější pozůstatky těchto pralidí, jejich výtvorů a obydlí.

Proč právě tady? „Tehdy zde řeka Dyje lákala mamuty a velkou zvěř - a to zase lákalo lovce mamutů. Zároveň je tu sprašová oblast a právě tato větrem navátá hornina všechny kosti a předměty zakonzervovala.“

Lidé tu objevovali pravěké nálezy už v 17. století. Například jeden zápis v knize z roku 1669 hovoří o tom, že zde byla objevena kost obra. Tehdejší lidé si při pohledu na obří kost představovali bájné zvíře nebo obří lidskou bytost. Dnes už víme, že v tomto případě se nejspíše jednalo o holenní kost mamuta.

Opravdu pečlivě a systematicky tuto oblast probádal až Karel Absolon v době první Československé republiky. V roce 1928 pak na brněnském výstavišti vytvořil z nálezů a poznatků expozici Anthropos, včetně modelu mamuta v životní velikosti. „Navštívil ji i prezident Tomáš Garrigue Masaryk,“ dozvídáme se o expozici, jež je dnes součástí Moravského zemského muzea v Brně.

Přímo v místě nálezů byste však donedávna žádné muzeum nenašli. „S myšlenkou Archeoparku přišel archeolog Jiří Svoboda, který zde prováděl výzkumy už v 80. letech.“

Právě Svoboda díky mnoha nálezům odhalil, že právě tady se v době gravettienu nacházelo světové kulturní centrum. „Chtěl proto postavit muzeum, které by tuto kulturu ukázalo světu.“ Poprvé o svém nápadu promluvil v roce 2003, uplynulo dalších třináct let, než se Archeopark Pavlov návštěvníkům otevřel. Čekání však stálo za to.

„Jsme v chráněné krajinné oblasti Pálava. Architekti museli stavbu citlivě zasadit do krajiny,“ vysvětluje Havlická. Betonové světlíky, které sem přivádějí denní světlo a jsou vidět při pohledu zvenku, tak mají svým vzhledem připomínat pálavské vápencové skály. A samotná budova muzea se schovala pod zem. Že se dílo povedlo, o tom svědčí třeba ocenění Stavba roku 2016. Netradiční umístění stavby má i další výhody.

„V muzeu se dnes pohybujeme přibližně ve stejné nadmořské výšce, v jaké tehdy žili lovci mamutů,“ zjišťujeme. Stavba stojí uprostřed pravěkého naleziště Pavlov I. „Před jejím zahájením musel proběhnout záchranný archeologický průzkum v místech, kde měla budova vzniknout.“

„Našla se například zajímavá kostra vlka. Zjistilo se, že měl na lebce zhojenou ránu, s níž by zřejmě sám nepřežil. Možná byl součástí pravěké osady.“ A vypátraly se i další věci. „V místech, kde je dnes pokladna, měli tehdejší lidé stany. A o kus dál, na druhé straně dnešního muzea, jsme objevili mamutí skládku.“

Archeologové s ní nijak nehýbali. Nechali ji tu pro návštěvníky odhalenou tak, jak ji před desítkami tisíc let vytvořili tehdejší pálavští obyvatelé, tzv. in citu, tedy na původním místě. „Jsou to vlastně odpadky. Z hygienických důvodů byla skládka umístěna kus dál od obydlí. A bylo to i kvůli bezpečnosti - kosti totiž mohly lákat divokou zvěř,“ vysvětluje naše průvodkyně.

Projektor za našimi zády mezitím svítí na jednotlivá místa pravěkého odpadkového koše a promítne vždy i nápis, o co přesně se jedná: zuby koně, paroží soba a samozřejmě také mamutí žebra a kosti. Byť stojíme v prostorné místnosti, Zuzana nás upozorňuje, že odhalena je pouhá desetina skládky, zbytek je stále schovaný pod zemí.

„Letos bude přímo tady probíhat další výzkum, kopat zde budou odborníci z Archeologického ústavu Akademie věd v Brně. Pokud k nám přijdete během dvou týdnů od 20. července, můžete je vidět přímo v akci,“ přidává pozvánku.

Procházíme dále muzeem a zastavujeme se u okna s výhledem na zříceninu Dívčí hrady. „Na tomto vrchu mohl být strategický bod, odkud se organizovaly jednotlivé osady,“ dozvídáme se. „Jedna osada by zřejmě těžko sama ulovila mamuta. Muselo se jich svolat více,“ tvrdí kurátorka s tím, že právě z vrcholu mohlo přicházet upozornění na mamutí stádo, třeba rozděláním ohně.

Jeden mýtus nám tu naopak vyvrací. Pravěcí lidé určitě nelíčili na zvířata jámy, jak popisoval Eduard Štorch v románu Lovci mamutů. Jednak dopředu nevěděli, kudy přesně stádo projde, navíc byla půda natolik promrzlá, že by ani díru vyhloubit nedokázali. „Vybraného mamuta oddělili od stáda, zahnali jej do svahu a zaútočili. Mířili na slabá místa v oblasti očí a břicha.“

Tehdejší lidé si vedle lovu našli čas i na umění. „Přišli s uměním tak, jak jej známe dnes,“ pokračuje Zuzana. Nejznámější jsou tzv. venuše, tedy figurky žen. „Máme tu věrné kopie všech tří plastik, které se našly na našem území. Vedle Věstonické venuše a Pavlovské venuše je to i ta Petřkovická, která se našla u Ostravy.“ Unikátní jsou podle kurátorky tím, že byly objeveny v celku nebo se je podařilo dát dohromady z více nalezených kusů. Ta Věstonická je o to vzácnější, že ukazuje i hlavu ženy, navíc patří mezi nejstarší keramické výrobky na světě.

„Každý rok se zde snažíme na omezenou dobu vystavit i nějaký originál. Předloni jsme tu měli Pavlovskou venuši, loni tu Petřkovickou.“ Byť většina zná hlavně hliněnou figurku z Dolních Věstonic, i tyto venuše z mamutoviny, resp. kamene, byly pojištěné na částky v řádech milionů korun. „I letos bychom chtěli vystavit nějaký originál. Detaily si zatím nechám pro sebe, Věstonická venuše to ovšem nebude.“

Prohlížíme si kamenné nástroje, pod tlustým sklem se nacházejí originály staré přes dvacet tisíc let. Ty nejvzácnější nálezy jsou zde alespoň jako kopie. „Většinu z nich máme zapůjčenou přímo z Archeologického ústavu AV v Brně, i ony mají svoji hodnotu,“ říká Zuzana Havlická. Zaujmou mě dva malé výrobky z mamutoviny, na nichž je zobrazena žena s křivou tváří.

„V Dolních Věstonicích se našly jak ony, tak lebka ženy, která se v mládí nejspíše zranila, a proto měla křivou tvář. Říká se jí šamanka z Dolních Věstonic.“ Je snadné si domyslet, že na mamutovině by mohla být zobrazena ona. „Bylo by to zřejmě nejstarší zpodobnění konkrétního člověka na světě.“

A další „nej“ nás čeká u vystavené kopie mamutího klu. „Najdete na něm rytinu, kterou někteří vědci vykládají jako mapu. Všimněte si kolečka, to by mohlo značit umístění osady,“ ukazuje nám Havlická.

„Pokud by to tak skutečně bylo, jednalo by se o nejstarší mapu na světě. Těch ,nej‘ tu zkrátka máme celou řadu,“ usmívá se kurátorka.

A připraveni jsou i na malé návštěvníky. „Když se k nám objedná skupina dětí, nachystáme pro ně speciální prohlídku. Mohou si osahat kamenné pazourky a máme pro ně i kopii mamutího zubu.“ Do budoucna by tu rádi vybudovali i venkovní areál, kde byste si prohlédli pravěkou osadu a třeba i vyzkoušeli práci na vykopávkách. Zatím tu archeology můžete pozorovat, v budoucnu byste se mohli stát jedním z nich.