V nočním Lisabonu se zpívá o životě i nešťastných láskách

Do strmého kopce, který do Bairro Alto vede, nás veze typická lisabonská žlutá tramvaj. Je až překvapivé, jaké převýšení je tohle na pohled poněkud chatrné historické vozítko schopné překonat. Z okénka si při tom nepřetržitém kodrcání prohlížím okolní domy zdobené takzvanými azujelos, čtvercovými dlaždičkami s různými motivy v zejména modré barvě, na které narazíte v Portugalsku prakticky všude.

Z tramvaje vystupujeme u náměstíčka Praça Luís de Camões, protože právě na jeho okraji bohémská čtvrť Bairro Alto začíná. V osm hodin večer to tu značně žije, navzdory tomu, že je všední den. Vysoká koncentrace hospůdek, tanečních klubů i barů udělala ze čtvrti lisabonské centrum nočního života, kde se lidé, pokud to počasí dovoluje, baví a popíjejí v houfech i venku na ulici. My sem však primárně nemíříme za tancem a alkoholickými nápoji, ale právě za portugalským fado do jedné z malých hospůdek.

Vůbec nejznámějším podnikem je Tasca do Chico, což podle výzdoby pozná i naprostý laik. Zdi jsou totiž doslova posety fotografiemi umělců, kteří zde vystupovali — a nejsou to jen neznámí pouliční zpěváci, zpěvačky a muzikanti. Několikrát na snímcích figuruje i Mariza, aktuálně nejvýznamnější představitelka tohoto portugalského hudebního stylu.

Bar je natolik populární, že se tady bez rezervace ani neposadíte. Nebo posadíte, ale jen do té doby, než vás vyženou ti, kteří si své místo zamluvili včas. A to je většinou ještě předtím, než se vůbec začne hrát a zpívat. I my jsme nuceni se ještě před vystoupením přesunout do vedlejšího podniku, který je ještě titěrnější. O fado ale ochuzeni naštěstí nebudeme.

Zhruba v půl desáté to začne. Do baru vstoupí dva muzikanti, jeden s klasickou kytarou a druhý s portugalskou, která má dvanáct strun. Zavřou za sebou dveře a spustí. Po instrumentálním úvodu se k nim připojuje i zpěvák, starší a zavalitý pán s knírkem a vystupováním lva salónů. S ním se v průběhu večera střídají ještě dvě zpěvačky — jedna z nich tu mimochodem obsluhuje za barem.

„Nezpívám každý den, občas ale vystupuji i vedle,“ říká mi mladičká Karolina, která mezi svými čísly roznáší nápoje hostům podniku. „V Portugalsku je to tradice, není potřeba mít nějakou speciální pěveckou techniku. Já mám v rodině několik členů, kteří fado dělali, takže jsem tím byla obklopená odmala.“

Muzikanti samozřejmě nechodí hrát jen pro potěšení. Řada z nich tímto způsobem získává peníze. „Nejdříve vystupujeme, protože nás to baví. Ale pak si chceme i přivydělat,“ vysvětluje Karolina, jejíž vystoupení je velmi sugestivní.

Fado, jehož vznik spadá do 19. století, je totiž velmi emotivní styl, často silně melancholický, ale nechybí mu ani vzletnější melodie. Tématem jsou hlavně nešťastná láska, sociální nerovnosti, těžká práce, studentský život, ale i moře. To je v Lisabonu hybatelem mnoha věcí vzhledem k tomu, že město obklopuje.

Fado by se dalo velmi laicky popsat jako kombinace šansonu i španělských kytarových balad. Portugalci by nad takovým označením zřejmě zaplakali, ale pro lepší představu to poslouží.

Kdo by snad toužil po trochu erudovanějších informacích, může v Lisabonu navštívit i Muzeum fado, které se nachází ve čtvrti Alfama. Interaktivní a multimediální expozice vysvětluje vývoj žánru a jeho roli v průběhu 20. století, kdy byl cenzurován, ale současně sloužil vládnoucí garnituře k propagandě.

Návštěvníci muzea se také seznámí se stěžejními interprety, kterých je opravdu hodně. Jen to dokresluje obrázek toho, jak moc je fado v Portugalsku zakořeněné a jaký má pro místní význam.

Vystoupení v podniku trvá necelé dvě hodiny. Hudebníci si vždy po čtyřech odehraných písních dají pauzu a pak pokračují. Návštěvníci alespoň mají možnost zpracovat dojmy a pobavit se, protože během zpěvu je mluvení nežádoucí. Od baru se proto sem tam ozývají výzvy ke ztišení, aby hudebníky nikdo nerušil.

A po skončení už je jen na vás, zda se vypravíte rovnou do postele, nebo se rozhodnete pokračovat do některých divočejších zákoutí Bairro Alto.

Určitě si ale při toulkách nočním městem vzpomenete na parafrázi na jedno známé rčení, která mě po seznámení s místním nočním životem napadla: „Slyšet fado v Lisabonu a zemřít.“ Protože nehledě na to, kolik krásných zákoutí v portugalském hlavním městě obejdete, bude to právě posezení v hudebním baru, které vám podá nejvěrnější svědectví o tom, jak se tady doopravdy žije.