V Německu, přesto mimo něj. Městečko Büsingen je geografickou anomálií

Městečko se od hranic mateřské země nachází stěží 700 metrů. Přesto si jeho zhruba 1450 obyvatel může užívat prakticky všech výhod, které Švýcarsko jinak nabízí. Büsingen am Hochrhein bývá často uváděn jako příklad toho, jak by mohlo fungovat Severní Irsko ve vztahu ke zbytku Velké Británie a Irsku po brexitu. Skeptici ovšem upozorňují, že je tu drobný rozdíl v rozloze obou zmiňovaných subjektů.

Zástupce starosty Büsingenu Roland Güntert tvrdí, že současné nastavení v městečku je docela prosté. „Máme německou vládu a německé zákony, na druhou stranu jsme ale součástí švýcarské ekonomiky,“ tvrdí.

Nikde není tato zvláštní geografická a politická anomálie vidět zřetelněji než v restauraci Waldheim, kde venkovní terásku rozděluje bílá čára značící hranici. Zatímco na jedné straně si mohou návštěvníci vychutnat řízek, o pár kroků vedle třeba pivo — na území dvou různých států.

Život ve dvou zemích ale přináší spoustu nevšedních výzev pro samotné obyvatele. Zatímco v obchodní sféře se platí většinou švýcarskými franky a většina rezidentů stejně tak pracuje ve větších švýcarských městech, daně se odvádějí podle německých zákonů. Děti chodí na základní školu, která je německá, ale poté se už sami rodiče rozhodnou, ve které zemi budou jejich potomci studovat střední. A nakonec, místní fotbalový klub je jediným německým, který může hrát ve švýcarské lize.

Pro Sarah Biernatovou, která žije v německém Singenu a do Büsingenu am Hochrhein jezdí za prací, je i po 11 letech pobyt v městečku zvláštní. „Mluví tu jak Švýcaři, jejich němčina je jiná,“ tvrdí.

Stejně jako u většiny enkláv a exkláv, je i za Büsingenem am Hochrhein a jeho teritoriální krizí identity zajímavý příběh. Začal v roce 1693, tedy dávno před vznikem Německa.

V Büsingenu, který patřil pod Rakousko, se strhl rodinný spor o náboženskou příslušnost, jenž vyústil v únos katolického feudálního pána. Jeho příbuzní ho odvlekli do nedalekého švýcarského a protestantského Schaffhausenu, kde byl uvězněn. Šest let trvalo, než se rakouská vojska do městečka dostala a lenního pána osvobodila.

Když o několik dekád později Rakousko prodávalo pozemky Švýcarsku, městečka Büsingen se odmítlo vzdát. „Řekli, že ho nikdy, nikdy, nikdy nepřipojí ke Švýcarsku,“ vysvětluje Güntert. Když byla v 19. století část rakouské monarchie přetransformována v Německo, Büsingen k němu připadl.

Aby Švýcaři anomálii srovnali, uspořádali v roce 1919 referendum, podle kterého se 96 % zúčastněných obyvatel vyslovilo pro připojení k zemi. Berlín to však zamítl, protože podle něj nebylo nabídnuto nic na oplátku. Trable pokračovaly i během druhé světové války a i v následujících letech, kdy obyvatelé městečka museli vždy při překročení hranic projít kontrolami. Teprve v roce 1976 se obě země dohodly, že bude Büsingen připojen ke švýcarské bezcelní zóně.

Když zůstane politika stranou, nabízí městečko pitoreskní krajinu údolí Rýna. Turisté se v okolí mohou vydat na pěší túry, kterým místní přezdívají Enclave či Exclave Trail. Během cesty se návštěvníci zastaví na vyhlídkách, ale i vinicích, kde zrají hrozny rýnského ryzlinku a rulandského modrého, které jsou nicméně zpracovány o pár kilometrů dál na švýcarská vína.

Podle starostova zástupce je Büsingen v ideální vzdálenosti od Curychu a do blízkého Schaffhausenu je to deset minut autobusem. „Je to tu jako ráj,“ komentuje krajinu. „Zkrátka místo, jehož hranice nikdy nebyly zcela definovány.“