Článek
Minulý čas přitom není úplně přesný. V Bonnu jsou totiž stále odbočky všech německých ministerstev, a šest z nich zde má dokonce své první sídlo. Taková byla podmínka souhlasu s přesunem hlavního města od Rýna na sever ke Sprévě. Ministři a jejich sekretariáty však sedí v Berlíně a tam také padají klíčová rozhodnutí.
"Dřív bylo normální na ulici potkat poslance a politiky. Tihle prominenti byli najednou pryč," řekl Peter Hoffmann z bonnského Muzea německých dějin, který mapuje poválečnou historii Němců. Odchodem politických reprezentantů a diplomatů se podle něj na druhou stranu toto třísettisícové město nedaleko Kolína nad Rýnem zklidnilo.
Jednomu z bonnských náměstí vévodí Stará radnice.
"Taky pořádně zchudlo," doplnila jedna z obyvatelek Bonnu oslovená na ulici. "Luxusní obchody zmizely, všude se šetří. V létě tu bývaly velké koncerty s opravdovými hvězdami, to skončilo. Zůstala jen drahota jako v hlavním městě," vyjmenovala stinné stránky ztráty metropolitního statusu z pohledu běžného člověka.
Teď navíc hrozí, že by rodiště skladatele Ludwiga van Beethovena mohlo přijít i o zbývající ministerské úředníky, a tím o poslední zbytky svého postavení "záložního hlavního města". Záměr přestěhovat celý aparát do Berlína nedávno oznámil ministr obrany Thomas de Maiziére a s podobnou myšlenkou si z finančních důvodů pohrávají také další státní úřady. Vydržovat si dvě sídelní místa v době neustálých úsporných opatření jim totiž přijde jako zbytečný přepych, i když nařízený zákonem.
"Pokud se ministerstvo obrany celé přesune, bude to mít za důsledek, že i ostatní ministerstva s prvním sídlem v Bonnu jednoho dne odejdou," tvrdí politolog z Bonnské univerzity Gerd Langguth. Tento proces se podle něj dal do pohybu už dříve, kdy jednotlivá ministerstva pod různými záminkami přenesla část svých bonnských postů do Berlína. Z původně předpokládaných dvou třetin úřednických míst na ministerstvech nyní v bývalé metropoli zůstala ani ne polovina.
"Bonn musí bojovat o udržení posledních zbytků svého politického významu. Jinak se z něj stane zcela obyčejné německé město," soudí Langguth.
To však tamní radnice nehodlá připustit a "svých" ministerstev se dobrovolně vzdát nechce. "O tom nemůže být ani řeč. Je to i otázka spolehlivosti a důvěryhodnosti vůči lidem, kteří se tu rozhodli žít. Proč bychom to také měli dělat, Berlín se také sám od sebe ničeho nevzdá," odmítla rezolutně takový scénář mluvčí bonnské radnice Monika Hörigová.
Neuznává ani argument úspor. "Přesun oněch šesti ministerstev by stál podle odhadů dvě miliardy až pět miliard eur. Roční náklady na přejíždění, videokonference a podobně vyjdou podle spolkového účetního dvora na zhruba deset miliónů eur. Můžeme tak 200 nebo 500 let dál pendlovat," poznamenala Hörigová. Jiní obyvatelé Bonnu jako Hoffmann si naopak myslí, že odstěhování celého ministerského aparátu do Berlína je jen otázkou času.
První odliv státních úředníků, diplomatů a jejich rodin v 90. letech mezitím zacelil příchod pracovníků řady agentur OSN, nevládních organizací a velkých firem. Bonn tak má podle Hörigové nyní paradoxně víc obyvatel, než měl na konci své nejslavnější éry.
Tu dodnes připomíná rozlehlá vládní čtvrť na břehu Rýna s honosným Schaumburským palácem, prvním sídlem západoněmeckých kancléřů, i jeho podstatně industriálnějším nástupcem v sousedství, v němž Gerhard Schröder úřadoval ještě v roce 1999 před definitivním přesunem vlády do Berlína. Na zahradě za oběma budovami se pak očím kolemjdoucích skrývá prosklený bungalov, který obývali šéfové vlád od otce západoněmeckého hospodářského zázraku Ludwiga Erharda až po "kancléře sjednotitele" Helmuta Kohla.
V Bonnu ve své době sídlil i někdejší spolkový prezident.
Kancléřská vila je nejnovějším turistickým lákadlem Bonnu, které si návštěvníci mohou prohlédnout spolu s dalšími "politickými památkami" - Schaumburským palácem nebo bývalým sídlem horní parlamentní komory, Spolkové rady. "Prohlídkové termíny do bungalovu máme stále plné," nestěžuje si Hoffmann na nezájem o tuto atrakci, která nabízí pohled do soukromí nejmocnějších politiků Německa.
Moderní přízemní stavbu z dílny architekta Sepa Rufa tvoří dvě propojené krychle, v nichž se nacházela reprezentativní a soukromá část obydlí kancléřů. K dispozici tu měli i malý bazén a terasu s výhledem na Rýn, lemovanou neprůstřelnými skly. Vnitřní vybavení pochází z doby prvního a posledního stálého uživatele, tedy Erharda a Kohla. Ten druhý se přitom netajil tím, že této "vitríně" nikdy nepřišel na chuť. "Byla to absurdní stavba, která vylučovala jakékoli pohodlí a chyběla jí jakákoli atmosféra," vzpomínal později.
