V nejsušším a nejžhavějším místě Severní Ameriky: Údolím smrti, zaživa

Tady není žádnou vzácností, když teploty dosáhnou v létě 50 °C ve stínu (rekordem je 56,7 °C z léta roku 1913). Slunce tu snadno nažhaví kov nebo kameny na téměř dvojnásobnou teplotu. Znalci místních poměrů tvrdí, že si na nich pak můžete rozklepnout vajíčko a během pár minut se vám upeče volské oko.

Důvodem smrtonosných letních veder není jen fakt, že se údolí nachází na okraji Mohavské pouště. Také je obklopují hory, které k němu nepropustí příliš ochlazující vláhy. Navíc se jeho dno nachází 86 metrů pod úrovní moře. Když se v tomto kotli ohřeje vzduch, snadno tu vznikne skutečné peklo a člověk může opustit klimatizované auto tak na 15 až 20 minut.

Zastavili jsme u solného jezera v místě, které se jmenuje Badwater. Zdálky se zdálo, že bude plné vody. Šlo však jen o fata morganu, tedy o efekt vytvořený odrazem horkého vzduchu. Šlapali jsme po rovince ze soli. Pouze u břehu se na okraji leskly louže slané vody. Zdálo se neuvěřitelné, že v té mělké teplé solance žily rybky, které se na zdejší drsné podmínky adaptovaly.

Když tu naprší voda, odráží se v její hladině okolní hřebeny hor, včetně té nejvyšší, Teleskop Peeku (3368 metrů). A tam, kde normálně najdete mělké, téměř vyschlé jezírko, pak mohou jezdit třeba i kajakáři. Po rovince se dá dojít až k Ďáblovu golfovému hřišti, místu s vyschlou rozpukanou půdou, která připomíná oranici. I tu pokrývá sůl. Vytváří na ní bizarní útvary. Některé jsou přes půl metru vysoké.

Písečné duny vytvářely v šikmém slunci nádherné, intenzívně žluté kompozice. Narazíte na ně hned za benzínkou u jedné z příjezdových cest do údolí (Burned Wagons Point). Najdete mezi nimi i takové, které jsou vysoké 50 metrů. Vydat se do dun, vyžaduje ostražitost. Žijí v nich, kromě jiného, také jedovatí hadi a pavouci.

Projíždíme hlavní cestou vedoucí skrze údolí a jeho suché kamenité pláně, na kterých místy rostou pouštní keře. V době ledové tu bylo 200 metrů hluboké jezero. Jako zjevení působí desítky datlových palem, které rostou v oáze Furnace Creek Ranch. Je tu motel a kousek odtud i hotel s bazénem nebo golfovým hřištěm. Řada Američanů sem jezdí mimo letní sezónu za teplem.

„Lidé, kteří se rozhodnou údolí navštívit, by se tu měli stavit v návštěvnickém centru,“ říká Michal Kužel, ředitel America Tours „Získají tu spoustu užitečných rad, telefonů a také je tu upozorní na řadu rizik.“ Některá z nich jsou hodně nečekaná.

V průsmyku blízko Panamint Valley, které leží na okraji Údolí smrti (Death Valley), se zatáhla obloha, zvedl se vítr a pak i písek. Během chvilky se z oblohy začaly valit provazy deště. Z cesty se stala téměř řeka. Z kopců se hrnula voda, bahno a kameny. Holá, ztvrdlá a kamenitá půda totiž vodu nenasákla. Sjela po ní do údolí, kde vytvořila jezírko. O pár kilometrů dál je sucho. O dešti tam vůbec nevěděli.

V letních vedrech se někdy stane, že se dešťové kapky vypaří dřív, než dopadnou na zem. V zimě bývají v údolí i mrazy, zejména v noci.

Ve Furnace Creek naměřili v roce 1913 rekordních -9,4 °C. „Proto se 230 kilometrů dlouhému a 8 až 25 kilometrů širokému Death Valley říká někdy Národní park extrémů,“ vysvětluje Michal Kužel.

Na jaře roku 2005 se přihodilo něco nečekaného. Zdejší mdlá, a místy téměř měsíční krajina se proměnila na louku hýřící barvami. Žlutou, bílou, fialovou… Místo obvyklých pěti centimetrů ročních srážek napršelo třikrát tolik. Ze země vyrašilo daleko víc semen, včetně těch, která na takovou příležitost čekala řadu let. Začal obvyklý závod o život. Rozkvést, rozmnožit se a rozesít kolem sebe co nejvíc semínek.

Ve zdánlivě nehostinném údolí roste řada vzácných rostlin a žije v něm téměř sto druhů živočichů (savců, plazů, obojživelníků a kupodivu i ryb). Jedním z těch kuriózních je třeba 15 cm velká tarbíkomyš, které se také říká klokaní krysa. Zvládne skoky 2 m dlouhé a bývá aktivní v noci. Dovede přežít, aniž by celý život vypila jedinou kapku vody. Tekutiny získá ze semen, kořínků a hmyzu, kterými se živí.

Žijí tu i halančíci, ryby, které v zimě přežívají v bahnitém dně říček a izolovaných jezírek. Jakmile vodu rozehřejí paprsky teplého slunce, ožijí a brzy se začnou množit. V letním žáru se však většina vody vypaří a spousta halančíků zahyne. Ti, kteří uniknou tomuto osudu, dokážou žít například ve vodě, která je mimořádně slaná a může dosahovat teploty až 44 °C.

Je to zvláštní záhada. V jedné z těžko přístupných a odlehlých částí Death Valley leží vyschlé jezero Racetrack Playa. Po jeho povrchu se občas pohybuje asi 200 kamenů. Nikdo neví, jak a proč. Některé jsou víc než 300 kilogramů těžké. V rozpraskané půdě po nich zůstávají i několik set metrů dlouhé rýhy. Klikatí se, protínají a někdy vracejí zpět. Stopy lidí nebo zvířat se vedle nich nikdy neobjevily.

Podle jedné z teorií má jejich pohyb na svědomí vítr (v určitých obdobích může dosáhnout rychlostí mezi 60 až 100 km/h). A také déšť. Prý udělá z jílovitého povrchu jezera kluziště. Podle jiných teorií se na pohybu kamenů podílí i mráz a tající led. Tuto ani další hypotézy se však nepodařilo prokázat. Ani když vědci sledovali počasí, směr větru i pohyb kamenů (na ten vyžili systém GPS). Záhada dál zůstává záhadou.

V Údolí smrti se v 19. století těžilo zlato i stříbro, ovšem se střídavými úspěchy. Hitem se pak stal borax, sůl potřebná k výrobě mýdla, hnojiv, skla a dalších výrobků. Dobrodruha Waltera Scotta sem přivedl sen o zlatě. Nevíme, jestli ho někdy našel. Dokázal však přesvědčit investory z Chicaga, že potřebuje počáteční injekci k tomu, aby jeho důl začal vynášet. Sugestivně působily i zprávy o těžkostech, které musí překonávat a o prostředcích, které k tomu potřebuje. Dokázal je z finančníků vymámit. A žil si za ně na vysoké noze.

Jednomu z nich, pojišťovacímu magnátovi Albertu Johnsonovi, však došla trpělivost. Vypravil se za Scottym osobně. Ten ho vzal na drsný výlet na koních po celém údolí. Myslel si, že úspěšnému, ale křehkému muži s podlomeným zdravím dojdou síly a vrátí se do Chicaga. Stal se opak. Magnát se na slunci a suchém vzduchu uzdravil.

Rychle pochopil, že Scotty je podvodník, ale okouzlující a zábavný. Také mu učarovala poušť a údolí. Dobře se tady cítil. Death Valley se stalo se jeho lékařem. Ve dvacátých letech minulého století si postavil v jeho severní části letní sídlo za 2,4 milióny dolarů. Tvrdil, že k tomu použil výtěžky ze Scottyho „zlatého dolu“.

Z obou mužů se stali přátelé. Když Johnson zemřel, spravovala zámeček pověřená společnost. Starala se i o stárnoucího Scotta. Ten provázel turisty po „svém“ sídle. I on tvrdil, že ho postavil díky ziskům ze zlatého dolu. Nikomu už nevysvětloval, že tím dolem pro něj bylo přátelství se svérázným Johnsonem.

V zámečku dožil. Pochovali ho na kopečku s vyhlídkou na letní sídlo, které nese jeho jméno: Scotty´s Castle. Stalo se jedním z oblíbených cílů turistů, podobně jako celé Death Valley. To ročně navštíví necelý milión zvědavců.