Článek
Máme před sebou posledních 14 dní naší výpravy a předposlední článek padl na mě. Jsem vandrák Zorro a indiánským jménem Ten, který vždy najde nejfantastičtější místo, kam složit hlavu, když už se slunce kloní k zemi. Své druhé, méně lichotivé indiánské jméno už raději psát nebudu.
Tento článek píšu zkroucený ve stanu uprostřed agávového pole, zabalený ve spacáku. A protože stoupáme, tak nám v noci už přituhuje. Všude samá doméstica fábrica de mezcal, palírna vedle palírny. Ale protože jsme ochutnávali včera, dnes jsme se dostali do stanů už ve 20:43 hodin, bez ohně a posezeníčka.
Píšu článek v poslední možný den před odesláním. Vlastně jsem ho napsal už včera po tom ochutnávání, ale když jsem si ho po sobě ráno přečetl, zase jsem ho rychle smazal.
Jsme už dva týdny v Mexiku a se zbylými dvěma vandráky, Hynkem a Janem, jsme právě opustili Chiapas a jsme ve státě Oaxaca, a už se pomalu stáčíme směrem k Mexico City, kde naše dlouhá cesta skončí. Poslední hraniční přechod z Guatemaly do Mexika se poněkud zkomplikoval a prodloužil se nám skoro na tři dny. Přispěla k němu mexická byrokracie a dovršili jsme to tím, že nám jako správným vandrákům došly peníze, a my přitom museli zaplatit vysoký depozit za naše motorky.
První potápění v životě
Za sebou máme vlastně celý poslední cípeček Mexika nad Guatemalou a pořádný kus zážitků. Hned od hranic jsme si to namířili do Tulumu, kde jsme se seznámili s Čechem Lukášem z Kladna, který tu už několik let provozuje obchod s potápěčským vybavením. To znamená, že za sebou máme i naši životní premiéru pod vodou. Lukáš se s námi vůbec nepáral, brzy ráno nám dal potápěčský rychlokurz, který trval 23 minut, vyfasovali jsme výstroj a jelo se.
Ponor trval hodinu a půl, a navíc byl v úchvatné obrovské díře v zemi, která se kdysi provalila a je plná průzračné vody, která vede dál do podzemních zatopených několikakilometrových jeskyní. Takovým dírám se říká cenote a v Mexiku jsou jich tisíce. Byl to pro nás nezapomenutelný zážitek.
Ještě se ale musím hodně učit. Když totiž Hynek neodhadnul práci se vzduchem, začal nekontrolovaně stoupat a majznul sebou o strop jeskyně, a já se smál tak, že jsem se málem utopil. To už sranda nebyla. Záchvaty smíchu pod vodou ještě nezvládám. Ale je to zvláštní pocit, když nad vámi není hladina, ale skála.
Pavel Liška, Honza Révai a Hynek Bernard – to jsou Vandráci Vagamundos, kteří se v těchto dnech toulají někde po Mexiku. Poprvé se všichni dohromady sešli při natáčení dokumentu Moto cestou necestou (Hynek jako kameraman a režisér, Honza a Pavel jako účastníci). Po společné poslední výpravě se nezávisle na sobě a spontánně rozhodli vytvořit vlastní, originální, ale především autentický projekt. Cestují po Střední Americe na vlastní pěst, bez štábů, doprovodných vozidel, hotelů a mezinárodní kuchyně. Jen tři poutníci s tím, co jejich motorky uvezou. Od září budete moci jejich dobrodružnou výpravu zhlédnout v osmi dílech na Prima Cool. Do té doby je můžete sledovat na Novinkách nebo sociálních sítích pod názvem Vandráci Vagamundos. |
Taky máme za sebou očistný rituál Temazcal. Ten jsme absolvovali v Akumalu, respektive v džungli, několik kilometrů za vesnicí. Jedná se o očistu těla i duše za přítomnosti šamana, který na do ruda rozpálené kameny nalévá odvar z bylin a pronáší modlitby. Vůbec nás nešetřili, a krom toho, že je to fyzický zážitek, tak má člověk možnost se pročistit i duchovně, ponořit se do sebe sama. My jsme se v každém případě pročistili komplet, protože jsme byli za ty dva měsíce zaprasení řádně.
Tajný úkol splněn
Tak a teď se teprve dostávám k tomu podstatnému. Čerstvě jsme dovršili Stinglovu misi. Tu nám ušil na tělo náš kamarád, guru a velký náčelník, etnolog Miloslav Stingl.
Před více než rokem jsme pana Stingla navštívili a požádali ho o konzultaci k naší cestě Střední Amerikou, kde právě on před mnoha lety dlouze působil, zkoumal a objevoval domorodá etnika. Při jeho vyprávění vyšlo najevo, že se mu tenkrát nepodařilo proniknout hluboko do džungle a navštívit indiány, kteří jsou sice prapůvodně Mayové, ale jednoho dne se od Mayů oddělili a odešli do džungle. V ní žili svým, úplně jiným způsobem života než vyspělejší Mayové a postupem času z nich vzniklo zcela svébytné domorodé etnikum, které se nazývá Lakandové.
Tak nějak jsem to pochopil aspoň já. Slíbili jsme tedy panu Stinglovi, že my mu je najdeme a doneseme mu svědectví, jak žijí Lakandonci v Mexiku dnes. A to děj se co děj. Byl to pro nás zásadní úkol na naší cestě. Ještě doma jsme se totiž snažili o Lakandoncích nasbírat nějaké informace a příliš jsme se toho nedozvěděli.
Vyhradili jsme si tedy na ně dostatek času. Přijet s prázdnou nepřicházelo v úvahu. Čím víc jsme si uvědomovali, že to nemusí být vůbec jednoduché, tím víc nás ten úkol vzrušoval. Ale mise Stingl je splněna. Děkujeme bohu a Miloslavu Stinglovi za ten úkol, protože cesta za Lakandonci byla jedním z nejsilnějších zážitků na naší pouti Střední Amerikou.
Co jsme našli, vám ale zatím nemůžeme prozradit, nezlobte se. Jednak bylo zadání mise osobní, na objednávku, a jednak, protože jsme při plnění tohoto důležitého fatálního úkolu zažili zvláštní a doslova nepopsatelné zážitky. A tak všechno, co se nám událo, vše, co jsme zjistili a co jsme na této misi nabyli, budiž ještě na chvíli zahaleno tajemstvím.
Nejdříve to tajemství po příletu do Prahy předáme panu Stinglovi. A pak na podzim, počítám někde v šestém sedmém díle Vandráků, uvidíte i vy, co jsme na cestě za Lakandonci na vlastní oči viděli my.