V leteckém simulátoru světovými metropolemi

K výcviku tu pilotům slouží šest simulátorů různých typů letadel. Převládají boeingy, které patří v běžné letecké dopravě k nejvytíženějším. „Nováčci na nich po dokončení teoretické výuky musí „nalétat“ dvaatřicet hodin, zkušení piloti tu pak jednou za půl roku absolvují povinné přezkoušení,“ objasňuje Ondráček.

Od loňského října jsou ve výcvikovém centru mezi stávajícími stroji i dva špičkové pohyblivé simulátory Boeing 737 MAX a Airbus A320 NEO. Jsou dílem kanadského výrobce CAE Inc. a vyšly na půl miliardy korun.

„Díky nim mají piloti možnost prožít doposud nejrealističtější pocity z řízení letadla i krizových situací,“ říká Ondráček. Abychom se o tom přesvědčili na vlastní kůži, bere nás do jednoho ze simulátorů. Konkrétně do kokpitu Airbusu A320, na němž běžně létá.

„Každý pilot může létat jen jeden typ letadla. Kdybych chtěl z airbusu přesedlat na boeing, musím projít celým školením znovu,“ objasňuje důvod, proč vyzkoušíme právě tento simulátor.

Zvenku vypadá jen jako jednoduchá kabina, kterou podpírá několik robustních vzpěr. Uvnitř jsou dvě sedačky, řídicí panel a nespočet tlačítek. „Kam poletíme?“ ptám se s nadsázkou, když vedle Zdeňka Ondráčka usedám na místo druhého pilota a poutám se pětibodovým pásem. Sedět v kokpitu letadla, už to je zážitek, i když jde jen o simulátor. Běžný smrtelník totiž takovou šanci nemá.

„Do detailu jde o přesnou kopii skutečného kokpitu airbusu. Logicky vše musí být stejné jako v reálu. Pokud byste pilota v noci vzbudili a dali ho do kokpitu simulátoru, nepozná rozdíl,“ tvrdí.

Destinaci nám vybral Milan Hübner, který má jinak na starosti všechny simulátory i veškerou techniku výcvikového střediska. Teď nám na počítači programuje naši cestu. Právě jsme na letišti v Salcburku. „To patří k těm složitějším, protože všude kolem jsou hory, takže piloti začátečníci sem nelétají. To samé platí třeba také pro letiště na portugalském ostrově Madeira, to je také velmi těžké. Ale i při přistání na známém řeckém ostrově Samos nebo Korfu, kde je krátká přistávací dráha, se piloti zapotí,“ tvrdí.

Za čelním sklem se najednou objevuje letištní dráha i s terminálem. V tu chvíli zapomínám, že jsem jen v simulátoru. Stojíme na dráze salcburského letiště a právě jsme dostali povolení ke vzletu. Ozve se známý zvuk motorů, odpich od letištní dráhy, přitlačení do sedačky a jsme ve vzduchu.

Pod sebou vidím údolí, hory i silnice s auty. Opakuji si, že vše je jen jako, ale oči vidí realistický obrázek vzdalující se krajiny. Nakláníme se na jednu stranu, za chvíli na druhou. Chybí mi tu papírový sáček, který je zastrčený v opěradle každé sedačky běžného cestujícího. Přijde mi neuvěřitelné, jak snadno se dá lidský mozek oklamat.

V simulátoru lze podle zkušeného pilota Zdeňka Ondráčka nasimulovat téměř cokoli od bouřky, tornáda přes silné turbulence až po požár. Díky nejmodernější technice je v těch nových možná dokonce i simulace pádů nebo nezvyklých poloh, například když letadlo po nouzovém přistání skončí na boku. „V počítači jsou naprogramované i situace a nehody, které se v reálu opravdu staly,“ říká s tím, že i on sám během tisíce hodin strávených ve vzduchu zažil několik krizových momentů.

„Jedním z nich byl let z chorvatské Rijeky do Prahy, kdy v letadle plném lidí vysadil jeden z motorů,“ vzpomíná Ondráček. „Skutečný fyzický strach samozřejmě nejsme schopni nasimulovat. Piloti mají v hlavě, že jde jen o simulaci, ale čím jsou různé nebezpečné situace realističtější, o to pohotověji dokáže pilot ve skutečném případě reagovat,“ poznamenává Ondráček.

V prvních lekcích se piloti podle jeho slov učí, jak nastartovat, vzlétnout a přistát za běžných podmínek. „Od čtvrté lekce už pilotům přidávám závady, jako jsou poruchy motoru, hydrauliky nebo elektroniky. K tomu dáme nějakou tu bouřku. Závad či nebezpečných situací, které můžeme naprogramovat, je až kolem tří set,“ přibližuje instruktor. Všechny přitom musí piloti zvládnout. „Když k něčemu takovému dojde během skutečného letu, není čas hledat postup v příručce,“ zdůrazňuje Zdeněk Ondráček.

Po zhruba deseti minutách „ve vzduchu“ dosedáme zpátky na přistávací dráhu, lehce to drcne. Pocity mám stejné jako v případě klasického přistání v letadle. „A kam byste chtěla letět teď?“ ptá se pobaveně Zdeněk Ondráček, když vidí můj výraz ve tváři. „To je jedno, jen mě ušetřete bouřek a turbulencí,“ žádám pilota vzhledem ke stavu svého žaludku.

Na výběr máme prakticky ze všech světových letišť. „Máme několik desítek plně modelovaných letišť. To znamená, že kdybyste teď skutečně přistála v Salcburku na letišti, tak to tam bude vypadat úplně stejně, jako jste viděla teď. Od budov, terminálu až po stojánky letadel,“ vysvětluje Milan Hübner, který pro nás nakonec jako druhou destinaci vybírá exotické letiště v Dubaji. Ačkoli má dlouhou přistávací dráhu, piloti musejí počítat s vysokými teplotami vzduchu, které mohou během vzletu i přistání způsobit problémy.

Opět stoupáme. Vidíme vrcholky typických dubajských mrakodrapů. Už se jen kochám výhledem. Poté, co dosedáme zpět na letištní dráhu, mě zaplaví pocit úlevy. Třebaže jsme se za celou dobu neodlepili od země a mraky byly jen dílem špičkového počítačového programu, stejně jako v případě běžného letu jsem ráda, že vše nakonec proběhlo bez komplikací.

Může se vám hodit na Firmy.cz: