V Laosu plyne čas pomaleji

Laos nevévodí žebříčkům prodejů cestovních kanceláří, a ještě mnoho let jim ani vévodit nebude. Jednak proto, že nemá ani nejmenší cípek pobřeží. Po celé délce východní hranice mu přístup k moři „upírá“ Vietnam. Za druhé to není země, kde všechny památky uvidíte, aniž uděláte jediný krok. K většině míst, z nichž se vám zatají dech, obvykle musíte ujít nějaký ten krok, většinou do kopce.

Jste-li navíc typ, který rád vše dopodrobna plánuje a program na jednotlivé dny dovolené má připravený hodinu od hodiny, v Laosu prožijete krušné chvilky. Pokud však od své dovolené očekáváte jen nové zážitky a božský klid, budete si krátce po příletu do Luang Prabangu gratulovat za svůj výběr.

Na seznam UNESCO se historické jádro města dostalo v roce 1995 jako výjimečná ukázka propojení tradiční laoské architektury s městskou zástavbou, typickou pro evropské koloniální oblasti v 19. a 20. století.

Luang Prabang, hlavní město stejnojmenné provincie na severu země, je fascinující už od samotného příletu. Více než padesátitisícové městečko se rozprostírá podél mohutného toku řeky Mekong, která turisty ohromí už při pohledu z letadla. Okolní kopcovitá krajina pak umocňuje jakýsi pocit odlehlosti, který vás bude provázet po celou dobu putování Laosem.

Ač je Luang Prabang jednoznačně nejvíce turistickým městem v zemi a v posledních letech se značně rozrostl, nemáte ani v samotném centru pocit, že byste se nacházeli v uspěchaném městě. Důvodem je skutečnost, že celá provincie je všechno, jen ne rušná. Dny jsou obvykle horké a vlhké, což tak nějak automaticky člověka zpomalí.

Nedá se rozhodně říci, že by místní lidé byli líní, jen se tak netrápí tím, zda se něco dokončí v deset dopoledne, nebo ve tři odpoledne. Až to bude, tak to bude. Nejde o život, no ne?

„Právě přístup k životu místních byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem se do tohoto místa zamiloval a rozhodl se sem nastálo přestěhovat a podnikat,“ popisuje mi 44letý Brit Andrew Sykes, který ze dne na den opustil dobře placené místo v londýnské bankovní firmě a zcela změnil životní styl. Hlavně zásadně zpomalit.

Přestěhoval se do Luang Prabangu, kam kdysi zavítal během dovolené, a zhruba před třemi lety si tam otevřel vlastní bar 525 Cocktails & Tapas. Ten je nyní prvním podnikem ve městě, který aspiruje na úspěchy na asijské barové scéně. V baru si můžete dopřát prvotřídní koktejly se zázvorem, limetkovými listy, liči, chilli nebo místním čajem.

„Život tady musíte brát se vším všudy. Stane se mi třeba, že zaměstnanec nepřijde do práce a po třech dnech se objeví s tím, že měl nemocnou matku. Rodina tady má vždycky přednost. Musel jsem si na to chvíli zvykat, protože tento přístup podnikání samozřejmě komplikuje,“ vysvětluje Brit.

„Nikdo tu netouží vydělávat miliony, možná i proto, že pro místní jde o velmi vzdálený cíl. Jim stačí brát tolik, aby uživili rodiny. Ty jsou pro ně nedotknutelné. Ale zohlednit musíte i výhody – není mi tu neustále zima, lidé jsou přátelští a svůj zájem o vás nepředstírají. Celý západní svět řeší bio potraviny. Tady je všechno bio. Vše je čerstvé, navíc docela levné,“ dodává Sykes.

Britskému imigrantovi vyhovuje i dobré letecké spojení městečka s okolními zeměmi. Z Luang Prabangu vedou přímé spoje do vietnamské Hanoje, thajského Bangkoku, Singapuru nebo do Kuala Lumpuru v Malajsii.

Luang Prabang si stihnete prohlédnout během jediného dne a nepotřebujete k tomu žádný dopravní prostředek. Hlavní ulici zkrášlují buddhistické kláštery, vynechat byste neměli ani národní muzeum v budově bývalého královského paláce z roku 1904. Palác od roku 1975 spravuje vláda, která sem umístila muzeum a o dvacet let později jej otevřela veřejnosti. Vstup je výhradně bez obuvi.

Na starou čtvrť si vyčleňte alespoň půlden, štípavé odpolední horko můžete přestát u nedalekých vodopádů Kuang Si, které společně s jeskyní Pak Ou patří k nejoblíbenějším přírodním atrakcím oblasti. V tyrkysové vodě je dokonce povoleno koupání.

Když se hladoví vrátíte do města, vyrazte rovnou na noční trh s nabídkou ručně vyrobených upomínkových předmětů a textilu i různorodých gastronomických specialit. Za padesát korun se dobře najíte, za stokorunu povečeříte jako králové. Kolem deváté hodiny se stánkaři začnou balit a v deset hodin zavládne v centru venkovský klid. Pokud to některý z turistů nepřežene s místní kořalkou, která je po čertech silná. To je pak po klidu.

Alespoň jednou byste si měli přivstat a zažít rituál dávání almužny, který je ve městě odvěkým zvykem. S východem slunce se z okolních klášterů do města sejdou procesí mnichů a místní lidé jim na ulicích ráno dávají jídlo na nadcházející den.

Ideální je uklidit se do některé z postranních uliček a úctu, kterou místní mnichům projevují, sledovat zpovzdálí. Rozhodně to na vás zapůsobí víc, než když se zapletete mezi bezohledné turisty snažící se o selfie před mnišským procesím.