V Kaprunu si můžete vyzkoušet nejdrsnější vodní sport

V Zell am See-Kaprun nikdy není nouze o akční zábavu. Lanovky na zdejším ledovci jsou v provozu od začátku října až do června, hustá síť cyklostezek se vine po strmých horských svazích i kolem jezer a divoké řeky se zpěněnými peřejemi přímo prosí, aby je někdo sjel na raftu. Naše výprava však tentokrát volí canyoning.

V půjčovně u spodní stanice lanovky areitXpress fasujeme silné neopreny, horolezecké sedáky, voděodolné boty s protiskluzem a helmy. Pak naskáčeme do dodávky a průvodce Tom nás odváží na start trasy — do rokliny pod skalní stěnou, ze které se řítí divoký proud horské řeky.

Následuje bleskové „bezpečnostní školení“ zaměřené hlavně na skoky, kterých nás na trase čeká deset. Především je třeba při dopadu nemávat rukama, ale držet paže zkřížené na prsou.

Všechno je jasné a vydáváme se směrem po proudu. Zpočátku jdeme do skále, po chvíli kráčíme po kotníky ve vodě, po kolena, po pás a nakonec přichází první úsek, kde plaveme. Voda je ledová, ale neopren hřeje a navíc funguje jako plovací vesta a spolehlivě nadnáší.

Po chvíli přichází na řadu první skok — ze skalní plošiny asi pět metrů nad hladinou do malé tůně s křišťálově čistou vodou. Tom skáče první, aby všem nevěřícím Tomášům v naší výpravě dokázal, že je v tůni opravdu dostatečná hloubka. A tak se zhluboka nadechneme a postupně skáčeme za ním. Krátký „let“ zakončený dopadem do mrazivé vody je fantastickým zážitkem, okamžitě se vyškrábeme zpátky na skálu, abychom si ho zopakovali. A ještě jednou.

Pak pokračujeme dál po trase. Střídavě lezeme po skalních římsách a jistíme se pomocí karabin a sedáku jako na ferratě, procházíme korytem řeky mezi zvláštně tvarovanými balvany, které voda vymodelovala během uplynulých staletí, a plaveme v místech, kde je na chůzi příliš hluboko.

Ve výšce asi 10 metrů nad současnou hladinou vede stezka, kterou v minulosti vyšlapali dřevaři, když bylo třeba uvolnit vzpříčené kmeny stromů, jež se právě po této řece dopravovaly z hor do údolí. Dnes stezka slouží už jen zvěři, podle Toma ji využívají třeba kamzíci nebo horské kozy. Tato zvířata nezahlédneme, ale po břehu se několikrát mihne myš a na mělčině vidíme žáby, a dokonce i kraba.

Postupně skáčeme z výšky sedmi a devíti metrů až přijde na řadu nejdrsnější skok — 12 metrů nad vodou. Většina z nás se dlouho rozmýšlí, ale naštěstí je tůně s „doskočištěm“ dost široká a skála pod námi ustupuje dozadu, takže se nedá přistát na špatné místo.

Let z dvanácti metrů je nekonečný, stejně jako následující momenty pod vodou, než se vynoříme, ale adrenalin, který to vše doprovází, nemá chybu. Už chápeme, proč je dobré mít ruce na prsou — kdyby při dopadu zůstaly rozpažené, náraz na hladinu v šílené rychlosti by snadno vykloubil rameno.

Dobrodružná cesta soutěskou trvá asi tři hodiny, během nichž překonáme více než kilometr dlouhou trasu s převýšením asi 150 metrů. Jsme nadšeni a klidně bychom si tenhle zážitek okamžitě zopakovali. Když se ve finále svlékáme z neoprenů, Tom má pro každého připravené skvěle vychlazené pivo. Vynikající servis.

Může se vám hodit na Firmy.cz: