V Jižním Tyrolsku narazíte na osvědčené tradice i zajímavé novinky

Upravené sjezdovky i lyžařské stopy, horské chaty připravené vždy přivítat poutníky a samozřejmě úchvatné Dolomity, které se při východu a západu slunce barví doruda.

Kulisa Hochpustertalu by ovšem nebyla úplná bez horského masívu Tři zuby. Označení v němčině (Drei Zinnen) i v italštině (Tre Cime di Lavaredo) odkazuje na poměrně dramatickou historii země, která byla až do roku 1919 součástí rakouskouherské monarchie a dnes patří provincie za Brennerským průsmykem k nejbohatším v Itálii.

Vybrat si mezi hochpustertalskými vesničkami tu pravou základnu není vůbec jednoduché; Sexten nabízí skvělou relaxaci v bazénu a saunovém světě v jednom z nejlepších evropských autokempů a stejně jako z Toblachu, Vierschachu a Innichenu je to jen kousek na sjezdovky.

Nakonec jsme zvolili malebný Innichen (San Candido), v němž se příjemně mísí historie s moderním životem. V místě nechybí spousta ubytovacích možností, na pěší zóně obchody a kavárny s restauracemi, ale třeba i aquapark, nemocnice a samozřejmě svahy určené pro snowboardisty a lyžaře.

V Innichenu, který leží ve výšce 1175 metrů nad mořem, odstartovali v prosinci svou sezónu i skikrosaři z celého světa. Tento sport je pro diváky atraktivní v tom, že při něm hned několik lyžařů najednou vyráží ve stejný okamžik na trať plnou skoků, boulí, klopených zatáček a terénních vln. Jedou spolu obvykle ovšem jen do první překážky, pak se ukáže, kdo připravené záludnosti zvládá nejlépe.

Svým pobytem jsme se trefili přesně do okamžiku, kdy měli skikrosaři na trať za pár dní vyrazit. Přírodního sněhu bylo málo, proto sněžná děla pracovala na plno a stráně se barvily pod krystalky toho umělého domodra.

Jinak jsou ale zdejší sjezdovky určeny spíš pro začátečníky a rodiny s dětmi. Sedačka vyveze zájemce do 1500 metrů nad mořem, pak už musí na vrcholku používat kotvové vleky. Jsou tu tři. Svahy jsou pozvolné a široké, sníh vydrží do pozdního jara.

Koho Innichen omrzí, může si zajet na lyžařskou vlajkovou loď Jižního Tyrolska, horu Kronplatz. Není třeba se obávat zdlouhavé jízdy autem, z Innichenu tam jede vláček, jenž zastavuje ve stanici Percha, kde stačí přejít nástupiště a i s lyžemi nastoupit rovnou do lanovky Ried otevřené v letošní sezóně. Vlak plný natěšených sjezdařů, kteří v něm mají díky kombinaci jízdenky se skipasem slevu, jezdí ve všední dny po třiceti minutách, o víkendu každou hodinu.

I když se to zdálo nepravděpodobné, podařilo se na Kronplatzu, který je protkaný sjezdovkami, najít místo i na jednu novou. A tak vás na severní úbočí Kronplatzu vyveze desetimístná kabinka Ried s vyhřívanými sedačkami, dolů můžete sjet po stejnojmenné sedm kilometrů dlouhé červené sjezdovce. Ta své středně těžké označení získala asi proto, že v některých místech není příliš široká, vydat se po ní mohou ale i méně zdatní lyžaři.

Kronplatz je sympatický nejen množstvím svých sjezdovek, které se rozbíhají do pěti směrů a jsou různě dlouhé i těžké, ale i tím, že z devadesáti procent míří na placatý vrchol Kronplatzu kabinky. Veřejná doprava vás doveze i do dalších středisek Hochpustertalu. Skibus je dokonce zdarma, a když s ním dojedete do Sextenu (1310 m), můžete využít hned šestnáct sjezdovek.

Z městečka vede vysokokapacitní kabinová lanovka. Od ní je možné ještě pokračovat sedačkou skoro na úplný vrchol hory Helm. Zdatní sportovci vyrážejí z Helmu na túru zvanou Giro delle Cime, která vede přes Rotwand, dále Kreuzberg, střediska Val Comelico a Haunold. Trať měří 30 kilometrů.

Kouzlu městečka Innichen musí propadnout snad každý návštěvník. Zvláštním způsobem se zde mísí historie s ryzí současností – Innichen má hned několik náměstí i kostelů, protíná ho řeka Dráva a hlavně se v něm pořád něco děje. Pěší zóna je krátká, ale konají se na ní všechny důležité místní akce.

Začíná u kostela sv. Michaela, který vznikl ve 12. století, v 18. století byla ale na románských základech vybudovaná pyšná barokní stavba. Kdo jde v neděli na mši, nezapomene po jejím skončení zajít do baru nejstaršího místního hotelu Grauer Bär (Šedý medvěd).

Majitel Franz Ladinser se chlubí tím, že historie ubytovacích zařízení začíná už kolem roku 1300 a řadí se tak mezi nejstarší i v celém Jižním Tyrolsku. Jeho rodina pak tady nepřetržitě nabízí služby 250 let. Svým hostům unaveným z lyžování Franz servíruje v hale s nízkým stropem a stále hořícím krbem po šestnácté hodině rychlé občerstvení, v němž nechybí zeleninové lahůdky, rybí pochoutky, sladké zákusky a samozřejmě perlivé prosecco.

Při odjezdu pak každý obdrží knihu s historií hotelu a výbornou domácí marmeládu. Naproti Šedému medvědu je první obchůdek s místní gastronomickou specialitou, se špekem. Na rozdíl od českého názvosloví, kdy za špek označujeme slaninu, v níž převládá tuk, špek v Jižním Tyrolsku se dělá z té nejlepší kýty. Poměr tuku a masa je tak přesně opačný.

„Jsou v podstatě dvě metody, jak špek udělat – buď se maso nechá schnout na vzduchu, nebo se vyudí. My kombinujeme obě. Když je zima, udíme, jak rozkvetou louky a oteplí se, začneme se sušením,“ říká Michael Desaler, manažer Konzorcia jihotyrolského špeku, když servíruje první várku špeku značky Senfter. Ten nejkvalitnější zraje osm měsíců.