V Jižní Americe si lidé užívají přítomnost. Poslední den může přijít kdykoli, říká Čech, který tam žil

Často jsem přemýšlel nad tím, co mi Jižní Ameriku evokuje nejvíce. Pro mě osobně je to vnímání přítomnosti. V Evropě se budoucnost řeší takovým způsobem, že člověku před očima utíká přítomnost. Ale v Jižní Americe je život nevyzpytatelný a tvrdý. Je to dáno tamní politikou, klimatem, živelními pohromami, ale třeba i jedovatými zvířaty. Proto tam lidé více prožívají přítomnost a užívají si každého okamžiku. Nikdy totiž nevědí, kdy zemřou.

Do jisté míry ano. Já jsem poznal lidi napříč všemi společenskými vrstvami a všichni žili v podstatě stejně. Potkal jsem muže, který vypadal jako bezdomovec, ale byl majitelem tří hotelů, de facto multimilionář. Pak člověka, který měl čtyři farmy, padesát krav a třicet koní, přesto chodil bos a v jedněch šatech 20 let. Vypadal jak žebrák, ale byl to nejbohatší člověk z vesnice. Když v Jižní Americe potkáte někoho, kdo je hrozně oblečený, ještě to nemusí být nutně známka chudoby.

Lidé si hlídají záda a často nechtějí, aby se o nich vědělo, že mají peníze. Není to ale kvůli závisti — v Jižní Americe se závidí krása, protože tu naděluje pouze bůh. Lidé ale mají strach, aby je někdo neunesl a nechtěl po nich výkupné. V kolumbijském departamentu Antioquia jsem během svého pobytu zažil tři únosy lidí. Všichni to naštěstí přežili v pořádku a pachatele brzy dopadli.

Lidé v Kolumbii se s vámi dají do řeči o počasí nebo o krásách země. Nikdy se s vámi ale nebudou bavit o občanské válce, která tam stále, byť stínově, probíhá, nebudou se bavit o politice a o guerillách. Nepřipustí si vás moc k tělu. Pozdraví, pozvou vás na kávu, trochu se otevřou. Ale nikdy se nebudou bavit o minulosti, protože ta se jich stále dotýká.

Člověk je smířený se svým osudem. Lidé si na nic v podstatě nestěžují a říkají, že se mají dobře. Trápení ale samozřejmě mají. A problémy také.

Třeba v Evropě se hodně řeší finance. V Kolumbii platí za elektřinu v přepočtu 400 korun měsíčně, protože kvůli klimatu nemusejí moc topit a tak dále. Jenže v Jižní Americe se ráno probudíte na vesnici a nad vámi visí velký banánový pavouk (palovčík brazilský, pozn. red.). Když vás kousne, jste do konce života impotentní. Nebo zemřete. V noci jdete na záchod naboso a může se stát, že máte pět centimetrů od nohy štíra.

Ano, škorpion mě bodl do očního víčka. Byl ukrytý v ručníku, protože štíři milují vlhké a tmavé prostředí. Schovávají se třeba v botách a milují zpocené kalhoty.

To ano, našlapujete velmi opatrně. Když jsem se vrátil do Česka, chodil jsem jako kačer. Člověk se v Jižní Americe neustále dívá i pod záchodové prkénko.

Léčitele tam nemají, to ne. Kolumbie je plná Hispánců, indiánů žije v zemi asi půl miliónu. Šamani a léčitelé jsou jen v určitých oblastech v horách. Tam, kde jsem byl já, byli normální lékaři, protože každá vesnice nad 1000 obyvatel musí mít nemocnici. A umí tam výborně improvizovat a s ničím se moc nepářou. Například zubař mi ničil hluboký zubní kaz doběla rozžhaveným drátem. Ale nebolelo to, protože už mi odumřely nervy. Člověk se jen nesmí leknout, když vidí, jak se mu kouří z pusy.

Kdyby mě bodl do nohy, tak se na doktora vykašlu. Ale do očního víčka jsem to nechtěl podcenit, takže jsem běžel hned do nemocnice. Jako ošetření se podávají protilátky podávané v kapačce a ještě nějaké podpůrné medikamenty. Když je ale člověk hodně citlivý, může ho bolest po bodnutí v extrémních případech trápit i týden.

Se ženou jsme do Kolumbie přišli z Ekvádoru a měli jsme na vybranou. Mohli jsme žít v Medellínu, kde každý cizinec sežene práci, ale riskuje tam život. Přece jen se kvůli Pablu Escobarovi jedná o bývalé nejnebezpečnější město světa. Před 25 lety tam v průměru docházelo k 50 vraždám denně, dneska to jsou zhruba čtyři až pět vražd. Takže se vám může stát, že vás někdo zastřelí. Mnohem bezpečnější a levnější je žít na vesnici.

Když jsme do Concepcionu přijeli, koukali na nás jako na blázny. Pronajali jsme si nejobyčejnější domek, na vlastní náklady ho opravili a lidé najednou zjistili, že nejsme žádní nafoukaní gringos (jihoamerické označení cizinců bílé pleti, pozn. red.). Kolumbijci jsou ve svém nitru vřelí, i když prožili takové hrůzy v podobě násilí při občanských válkách nebo kvůli drogám.

Na malých vesnicích rozhodně ne. Lidé se tam živí stále tradičně. Vláda navíc hodně dotuje zemědělce, kteří chtějí pěstovat ušlechtilé plodiny jako kakao, kávu nebo třtinu, aby je to nesvádělo k pěstování koky.

Místní mi ale říkali, že v Medellínu se dá sehnat kilo kokainu za 8000 dolarů, zatímco ve Spojených státech je to za 60 000 dolarů. Spousta lidí na tom tedy stále vydělává a pro nezodpovědné lidi je to velké lákadlo. Vinu ovšem nenesou jen výrobci a prodejci drog, ale i kupující. Kdyby to rozmazlení a znudění pitomci nekupovali, nikdy by nevznikl fenomén Pabla Escobara. Situace v Kolumbii je dnes daleko lepší než před 15 lety, ale například kartel z Cali pořád existuje.

Svým způsobem. S manželkou jsme oba introverti. Žena je navíc malířka a chtěla mít klid na obrazy. Já miluji ticho a začal jsem psát knihy, které se v horské džungli píšou mnohem lépe než ve městě. V Ekvádoru jsme bydleli v opravdu nádherné oblasti, přímo pod skalním útesem, kterému se přezdívá Spící Inka.

Prvního dva a půl roku dobře, ale pak se začaly dostavovat zdravotní potíže. V Jižní Americe je diametrálně odlišná strava a evropskému žaludku tam chybí třeba obilí, chleba, kysané zelí nebo vepřové a hovězí, které bylo v Ekvádoru a Kolumbii jiné. Ale bylo to dáno i více faktory, třeba klimatem. Žena začala být slabá a trpěla velkou podvýživou. Rozhodli jsme se ale vrátit i z důvodu prudce se zhoršující bezpečnostní situace v Kolumbii.

Je, ale hrozně příjemný. Když jsem odjížděl, byl jsem člověk, co na všechno nadával. Ale teď jsem si díky pobytu v Jižní Americe uvědomil, jak žijeme v báječné a bezpečné zemi. Díky Evropské unii a NATO se máme tak dobře jako nikdy. A pokud si někdo myslí, že to není pravda, ať se odstěhuje do třetího světa, žije v drsné partyzánské oblasti, kde se mu jednou po zahradě prochází elitní policejní jednotka pátrající po banditech, a pak si uvědomí, že Evropská unie není vůbec špatná.

Sám jsem na ni před odjezdem nadával. Po návratu jsem si uvědomil, že nám takový systém mohou v Jižní Americe jen závidět a že jim tam velmi chybí. Tamní státy mají dodnes třenice o hranice. Argentina se hádá s Velkou Británií o Falklandy, Ekvádor a Peru měly za posledních 100 let tři války. Lidé by si měli uvědomit, že ty příhraniční války trvají sice jen pár dní, ale jsou velmi kruté. Třeba taková válka mezi Hondurasem a Salvadorem trvala týden, ale zemřelo během ní kolem 6000 lidí.

Zatím o tom nepřemýšlím a užívám si, co je teď. Zjistil jsem, že pokud o svých projektech mluvím, tak je zakřiknu. Chci se nyní věnovat hlavně focení, reportážím a psaní knih. Začátkem května mi vyšla kniha nazvaná Reportáže z rozervaného ráje.

Je to jednoduché. Když vidíte nádhernou fotografii hor u Medellínu, řeknete si, že je to ráj. Ale když tam začnete žít a šlápnete na štíra, narazíte na banánového pavouka nebo vám sousedka vypráví, jak někde našla na kusy rozsekaného bratra, zjistíte, že jste vydaní na milost či nemilost místních. Je to rozervaný ráj. Pokud jste v Kolumbii měsíc, nic se vám nejspíš nestane, ale neproniknete do hloubky.

Ekvádor určitě, jih je nádherný a bezpečný. Člověk se musí vyhnout nebezpečným čtvrtím hlavního města, obzvlášť v noci. V Ekvádoru ani není takové množství nebezpečných zvířátek jako v Kolumbii. Jsou jen v džungli, kdežto v Kolumbii jsou běžně i v horách.

Ekvádor je ideální pro pěší turistiku. Kolumbie je pak pro lidi, co už mají něco za sebou a dokážou se pohybovat. Tento rok bych ji ovšem k návštěvě nedoporučoval, protože se tam konají volby do parlamentu, kongresu i na prezidenta. Kvůli napjaté situaci se zaktivizovala guerilla ELN, která útočí i v oblastech, kde dříve neútočila. Takže do Kolumbie spíš až počátkem příštího roku.