V indonéské vesnici dodržují tradiční pohřební rituály. Mnoho lidí by vyděsily

Na tomto souostroví v jihovýchodní Asii se pohřební obřady urychlují, zaměstnanci musejí mít ochranné prostředky a předepsané rozestupy neumožňují, aby se příbuzní objímali. Místní úřady tvrdí, že izolovaná vesnice na severovýchodě Bali nebyla zasažena virem, jímž se ve světě dosud nakazilo přes deset milionů lidí a více než 500 tisíc na nemoc covid-19 zemřelo.

„Pohřební rituály jsou stejné, ale dnes musíme nosit roušky,” řekl agentuře AFP Wayan Arjuna, starosta obce ležící na břehu jezera pod sopkou Batur. „Máme strach, že se nakazíme, ale tradice se nezmění,” ujišťuje. Lokalita však byla dočasně uzavřena před turisty právě z důvodu strachu z nákazy.

Na rozdíl od ostatních obyvatel Bali, většinou hinduistů praktikujících kremaci, či indonéských křesťanů a muslimů, kteří své mrtvé pohřbívají do země, mají lidé z Trunyanu specifické pohřební rituály. Hlásí se sice k hinduismu, ale jejich víra je protkána animismem a místními tradicemi.

Když nechávají těla svých blízkých odpočívat na vzduchu, aby se přirozeně rozložila, domnívají se, že jejich zesnulí jim budou blíže. „Cítíme se více spojeni s těmi, které jsme ztratili,” vysvětluje Wayan Arjuna. „Když mi zemřela babička, měl jsem pocit, že mi zůstává po boku,” dodává.

Hřbitov na čerstvém vzduchu se nachází jen několik minut plavby loďkou od obce Trunyan, nedaleko hory Batur a velkého hinduistického chrámu na vulkanické skále. Mrtvoly jsou umístěny v 11 bambusových klecích pod banyánem, jehož vůně má skrýt zápach z rozkládajících se těl.

V jedné z těchto klecí leží nedávno zesnulá žena, která vypadá, jako by spala, ale šedá barva těla tento dojem hned vyvrací. Z oblečení, které ještě pokrývá tělo, čouhá kost nohy.

„Nejprve jsem měl strach tady pracovat, ale je to už tak dlouho, že jsem si zvykl,” svěřuje se průvodce Wayan Sukarmin, který sem už 20 let vodí návštěvníky.

Kolem leží na zemi plastové sandály, balíčky cigaret, zubní pasty a kuchyňské náčiní určené pro mrtvé. Košíky s drobnými mají usnadnit cestu zesnulých do záhrobí. „Lidé odsud nic nevezmou, protože to patří mrtvým, to je naše víra,” říká průvodce.

Jakmile jsou klece plné, nejstarší těla se převážejí do kostnice. Lebky zesnulých se konzervují a dávají na jakýsi kamenný oltář. Sousední hřbitov je určen pro děti a svobodné, další hřbitov pro ty, kdo se stali obětí násilí.

Lidé z horské části Bali, Bali Aga, jsou původním obyvatelstvem ostrova a hlavní chrám jejich vesnice pochází podle historických pramenů z 10. století. O původu jejich pohřebních rituálů se diskutuje.

Podle jedné legendy obyvatelé bojovali o vzácný banyán, takže se jejich pohlaváři rozhodli pod strom položit mrtvé, aby zápach učinil místo méně přitažlivým. Jiná legenda pak říká, že tyto rituály mají zabránit kremaci, která by rozpoutala hněv sopky.

„Je snadnější předcházet nákaze na izolovaném místě. Kdyby se tady objevily nějaké případy onemocnění, zavedeme zvláštní opatření a já si myslím, že to vesničané pochopí,” poznamenává Dewa Made Indra, který řídí boj proti covidu-19 na Bali.