Článek
K charakteristice zdejších lidí pak od nepaměti patří hrdost, konzervativnost a lpění na tradicích. Stále živá svérázná kultura dodnes udržuje pevně zakořeněné tradice a zvyklosti, pestře krojované ženy potkáte nejen při slavnostních událostech.
Kdo jsou Chodové?
„V minulosti se takto označovali královští poddaní pověření úkolem střežit zemskou hranici. Odtud je i jejich pojmenování, od sousloví – chodit po hranici,“ vysvětluje ředitel Muzea Chodska v Domažlicích Josef Nejdl. Byť v minulosti ze tří stran obklopeni německou kulturou, svou řeč ani zvyky si Chodové nikdy nedali vzít.
.: Bez koláčů se na Chodsku neobejde žádná slavnostní událost. A kolik koláčů, tolik vzorů zdobení, ukazují Marie a Jiřina Johánkovy. Foto: Josef Nejdl
Centrem oblasti se zdají být Domažlice. Ačkoli právě tam nejčastěji ochutnáte chodské koláče, při vystoupení řady národopisných souborů spatříte nefalšovanou dudáckou kapelu s tanečníky v barevně zářících krojích a v muzeu v Chodském hradě se seznámíte s minulostí této stále živé kultury, jediné na západě Čech, přímo do Chodska už toto město nepatří.
Každá turistická oblast České republiky má svou zvláštní atmosféru, Chodsko však vyniká zdejším typickým nářečím, lidovými tradicemi a bohatými kroji i kulinářskými specialitami.
Na Chodských slavnostech to žije. Foto: chodskeslavnosti.cz
Rázovité Chodsko, kde zůstaly dosud silně zakořeněny regionální tradice bylo odedávna inspirací pro výtvarníky a spi -sovatele. A. Jirásek proslavil Chodsko svým historickým obrazem Psohlavci. Život na Chodsku zvěčnili ve svém díle J. Dobrovský, F. Palacký, B. Němcová či K. J. Erben.
Pokud se vypravíte v jejich stopách, měli byste především prozkoumat jedenáct historických privilegovaných vsí. Chodové byli v minulosti českými panovníky odměňováni určitými výsadami za vykonávání ozbrojené strážní služby na hranicích. Mezi původní historické chodské obce patří Draženov, Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Klíčov, Chodská Lhota, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov a Újezd.
Chodskou keramiku si můžete prohlédnout v Muzeu Chodska, kde nám tradiční výrobky ukázal ředitel muzea Josef Nejdl.foto: Právo/Jindra Pašková
Život tu byl složitější, ale o co méně „brambůr“, o to více řemesla, především komínařiny a keramických dílen. Bývaly časy, kdy podíl na výrobě tzv. chodské keramiky tu živil snad každou druhou chalupu.
Kroj patří k Chodům stejně jako jejich hrdost a nepoddajnost. Dodnes se v chalupách vyšívá, ale jen na doplnění šatníku a pro rodinu. Ten původní, těžký, se dědí z generace na generaci – spodnička, vlněná plisovaná sukně, brokátová zástěra a rukávce pěkně škrobené, živůtek, vyšívaný šátek na hlavu, přes který si vdané ženy převazovaly bílou vyšívanou plenu, na zimu pak velký vlněný šátek salup.
Vše doplňují nezbytné červené punčochy a černé střevíce. Dědí se i původní vyšívané „bůtky“. Jak dodal ředitel muzea: „Vydrží, jsou sváteční a málo se nosí. Navíc se nedělí na pravou a levou.“ Jsou prostě obojaké.
Krásné kroje a tradiční hra na dudy. Foto: chodskeslavnosti.cz
Kroj musel dělat dívku tlustší. „Byl to symbol bohatství,“ prozradil staré tajemství Josef Nejdl. Dnešní trend je zcela opačný. Na řadu přišly lehčí, modernější typy, tzv. rukávečky, které nezatěžují a neomezují v pohybu. K mužské výbavě patří kalhoty z jelenice nebo kozinky – dnes dyftýnu.
Plátěnou vyšívanou košili doplňuje barokní vesta, bílé punčochy a čepice. „Její dýnko se vyrábělo z choroše, ano, té houby. A co se klasického dudáckého nástroje týče, dudy měly měch ze psí kůže,“ přidal Josef Nejdl.
Zatímco muži oblékají kroj méně často, chodské ženy jej nikdy neodložily. Starší generace obléká jupku čili flámišku, dokonce přísně podle výročního kalendáře – advent nebo půst jsou ve znamení černé barvy, slavnostní příležitosti charakterizuje pestrá paleta zářivých barev.
Ten novější nosí spíše mladší ženy, zato při každé příležitosti, i na taneční zábavu. „Roli v tom hraje chodská nátura, uchovávání kultury a lpění na tradici. Nosila ho přeci máma, bába, i prabába,“ uzavřel ředitel.