V Ďáblově kuchyni je to o život ve dne i v noci

Na mapě to vypadá poměrně nedaleko, jen 200 kilometrů. To ovšem znamená na keňských silnicích skutečně minimálně pětihodinové putování, pokud se tedy zrovna nedostanete do špičky, to pak může být ještě výrazně déle. Noční jízda má tu výhodu, že jsou silnice volné, a navzdory absenci pouličního osvětlení i několika zjevně opilým cyklistům a motocyklistům cesta ubíhá rychleji.

Keňa má kromě pláží s bílým pískem a skoro karibským nádechem jedno jasné další lákadlo na turisty, a to je safari. I proto je podle mě propadlina Marafa stranou od hlavního zájmu turistů, ač by podobná atrakce ve skoro jakékoliv jiné turistické zemi lákala jeden autobus zvědavců za druhým. Nejhezčí má být tento div přírody během západu slunce, kdy se zdejší skalní útvary zbarví do temně rudé. Právě v této době tam logicky narazíte na největší množství turistů. Nic pro mě.

K bráně dorážíme několik minut po páté hodině ranní. Počítal jsem s tím, že se otevře v šest, a já si přál za každou cenu spatřit místo ještě před východem slunce. Jaké bylo mé překvapení, když ve čtvrt na šest odemknul bránu první z místních průvodců a pokynul na mě, ať jdu klidně dál.

„Klidně tě už pustím dovnitř, pokud chceš, ale před svítáním asi nic neuvidíš. A navíc je to trochu o zabití, řekni si,“ předestře mi mladík John mé možnosti. Podívám se na okraj propadliny, kde vápníkové útvary září v měsíčním svitu, na hlavu si nasadím silnější ze dvou čelovek a během minuty se s ním dohodnu, že ač ještě není oficiálně otevřeno a vstupenka lze na pokladně koupit až později, podnikne se mnou celou prohlídku za tmy už teď. A ideálně se i pokusí zabránit tomu, abych spolu s rozměrným batohem zahučel z nějakého ze všudypřítomných srázů. Milé.

Když John zjistí, že jsem Čech, začne mluvit o tom, jak je v oblasti v letošní sezóně hodně mých krajanů. Snažím se mu vysvětlit, že je to hlavně tím, že česká cestovní kancelář Čedok vypravuje přímé charterové lety do nedaleké Mombasy, avšak zdá se, že John tak úplně neví, co to charterový let je. A vlastně asi ani přímý let. Přiznává, že nejdál byl v životě právě v Mombase, tedy asi 150 kilometrů odsud.

„Všechny cesty vedou do Keni, viď?“ směje se a já trochu zapochybuji, zda v jeho dechu necítím nějaký ten zbytkový ethanol. No nic, alespoň jde přede mnou.

Už za měsíčního svitu je to vážně úchvatný pohled. Na Marafské propadlině můžete parádně spatřit, jaký vliv mají povětrnostní podmínky na přírodu kolem nás. Skály omleté deštěm a poryvy větrů mění víceméně tři barvy, které dominují celé propadlině. Stojí za nimi vápník, síra a železo. Sami si tak asi představíte, že světlé pískovcové útvary směrem k povrchu „reznou“ až se promění do rudohnědé barvy, umocněné během již zmíněných západů slunce.

„Říkává se, že lidé, kteří tu žili, měli jednoho dne vizi, jež jim říkala, že se stane zázrak a oni mají přesunout své město. Všichni se přestěhovali až na jednu starou ženu, která odmítla. Opuštěné město pak mělo údajně zmizet. I se ženou, která v něm zůstala. A v místě se objevila dnešní propadlina - Ďáblova kuchyň,“ popisuje mi John anglicky s pekelným místním přízvukem. Teprve teď spatřuji, že adrenalinovou noční výpravu se mnou absolvoval v žabkách, které mu jsou tak o tři čísla větší. Respekt.

Mimochodem, přezdívku Ďáblova kuchyň dostala Marafská propadlina kvůli tomu, že během dne se teploty v kaňonu poměrně běžně mohou šplhat až k 50 stupňům, což už je přece jen podobně o zdraví jako chodit po některých užších římsách za měsíčního svitu.

Vstup mě vyšel i s hodinou času průvodce na 1000 keňských šilinků, tedy v přepočtu ani ne 170 korun. Poté jsem se na místě ještě chvíli poflakoval s fotoaparátem a v hlavě mi probíhalo jediné: „I Afrika má Grand Canyon. Malý, ale svůj.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Afriky