V chorvatských kopcích se ukrývají ruiny haciendy muže, o kterém se nemluví

Chorvatské hlavní město nabízí velké množství turistických zajímavostí, kvalitních restaurací i malebných kaváren. Nejeden turista dokonce zabrousí i na zdejší obří hřbitov nesoucí název Mirogoj. Je to trochu temné, ale o národu často řekne mnohé to, jak se stará o své mrtvé. Skoro nikdo však neví o tom, že v kopcích hned za městem se v parku kolem vrcholku Medvednica nachází i pozůstatky budovy, která patřila vojenskému diktátorovi, o němž Chorvaté hovoří jen velmi, velmi neradi.

Není se co divit. Zakladatel a vůdce hnutí Ustašovců převzal vládu nad Chorvatskem v roce 1941 a se svým titulem „Poglavnik” (obdoba německého führera) nasměroval zemi k totální servilitě vůči nacistickému Německu. Přirozená nedůvěra vůči svému okolí jej vedla už na začátku 30. let k postavení velkého sídla zvaného Villa Rebar. To leželo nějaký ten kus od Záhřebu a veškeré civilizace, příjezd chránila vyjma bunkru ještě mohutná brána. Z domu pak vedly dlouhé únikové tunely vedoucí do dalších bunkrů.

Když se autem šplhám se svým průvodcem Danijelem Jerićem do kopce vedoucího k vile, potkáváme jen dva pejskaře a dřevařský vůz. Danijel je v rámci své malé cestovní agenturky D-AN Putovanja zvyklý i na daleko větší blázny, než jsem já. „Turisty zajímají stále více ne zcela standardní atrakce. Kolikrát jde i o místa, která by snad žádný Chorvat za atrakci vůbec nepovažoval. Ale i o tom je dnešní turismus, lidé stále méně cestují ve velkých skupinách a chtějí vidět to, co je doopravdy zajímá,” popisuje Danijel.

To, že pozůstatky Pavelićovy vily postavené v roce 1932 nejsou žádným velkým turistickým lákadlem, je mi dost dobře jasné. Naprostá většina lidí by považovala výjezd na toto místo za ztrátu času. Přesto to s ní po válce nevypadalo vůbec špatně. Jugoslávie ji znárodnila a v 50. letech z ní udělala výletní dům s restaurací. Název Villa Rebar se časem změnil na Hotel Risnjak.

Požár v roce 1979 byl však pro obří dřevěný dům likvidační. Dochovaly se v zásadě jen kamenné základy budovy s pár klenbami v přízemí. Cokoliv sahalo výše, lehlo popelem. V posledních letech ruiny vily společně s přilehlými tunely sloužily maximálně tak hráčům paintballu. I tak je to kus historie, který chci prozkoumat, dokud z něj stojí alespoň něco. Nemám s sebou žádnou silnější svítilnu, čelovka bude muset postačit.

Vstupuji do tunelu ze zahrady, která byla však ještě před čtyřmi dekádami pravděpodobně jednou z mnoha místností vily. Zrovna ve chvíli, kdy už je kolem mě taková tma, že musím rozsvítit čelovku, s pískavým zvukem kolem mě proletí netopýr. Leknu se, ne že ne. Raději sklopím hlavu čelem k zemi, aby mi do obličeje nepřistálo nějaké to překvapení. Přece jen to kolem mě píská docela pravidelně. Asi po 40 metrech dojdu na první rozcestí, jedno z mnoha.

Tunely jsou tak dlouhé, že vlastně nikdy nevidíte na jejich konec. Jsou zcela prázdné. A ač se okolní teplota v den mé návštěvy blížila ke třiceti stupňům, v tunelech bylo příjemné chladno. Konečně světlo. Vycházím ven z tunelu a rozhlížím se kolem sebe. Jen zelená divočina, sráz a menší bunkr. Jinak nikde nic. Vracím se do spleti tunelů.

Tentokrát zkouším jít na rozcestí na druhou stranu a dostávám se k dalšímu rozcestí. Podívám se na hodinky a zjistím, že se v tunelech motám jako malý kluk už skoro 20 minut. Sprejerské výtvory na zdech z posledních deseti let mi však pomáhají poměrně dobře v orientaci. Nebýt nich, možná bych si pobyl v tunelech o nějakou tu chvíli déle. Musí se nechat, že měl Pavelić ochranu svého sídla vskutku dobře vymyšlenou.

Pokud by vám tento nádech temné turistiky ještě nestačil, jen o několik kilometrů dále stojí pozůstatky sanatoria Brestovac, které nechal pro osoby trpící tuberkulózou otevřít v roce 1909 místní lékař Milivoj Dežman. Jeho láska, půvabná herečka Ljerka Šramová, se totiž nemocí nakazila a on jí chtěl za každou cenu zachránit život. Neuspěl, Ljerka podlehla nemoci v listopadu 1913 ve věku 39 let. Říká se, že mu zemřela v náručí.