V chodbách tajného Hitlerova města

Záhadný komplex v Dolním Slezsku vznikal od října 1943 poblíž nynějších česko-polských hranic. Dvacet čtyři hodiny denně na něm pracovalo až třicet tisíc lidí, kteří v podzemí budovali stavby požírající stovky tisíc tun betonu, k nimž vedlo šest desítek kilometrů chodeb, jež spojovaly mosty…

Předpokládá se, že projekt v Sovích horách a jejich blízkém okolí tvořilo sedm podzemních částí, jež se měly časem propojit. Osówka byla jednou z nich.

Dnes si v ní projdete kilometry poměrně vysokých chodeb. Původní plány počítaly s tím, že je předělí příčka a nad lidskými hlavami bude jakési druhé patro. Ukrývat mělo technické nezbytnosti důležité k hladkému fungování komplexu, mimo jiné k vytápění či jeho odvětrávání.

„K čemu to tady sloužilo, nevíme,“ říkají upřímně osówští průvodci návštěvníkům, kterých rok od roku přibývá. Vstupenku vám prodají nedaleko záhadného podzemí, v moderní budově s restaurací, u níž nechybí velké parkoviště.

Zdrojem pracovní síly byly koncentrační tábory, hlavně ten v Gross-Rosenn, ležící od Osówky asi padesát kilometrů. Sloužil jako přestupní stanice pro nedobrovolné dělníky Hitlerova města: mladé, fyzicky zdatné evropské židy.

Ve zdejším nepřístupném terénu, špatně živeni a ošaceni, káceli stromy, stavěli cesty, mosty, odvodňovací kanály, nádrže na vodu, sklady, odpadní systémy. V podzemí budovali nejdůležitější část tajného komplexu. Úmrtnost při výstavbě Osówky byla vysoká, také kvůli opakovaným epidemiím, mimo jiné tyfu. A zatímco detaily z vězeňské každodenní reality se díky několika málo svědectvím z 90. let minulého století zachovaly, zbytek událostí, které se v Sovích horách odehrávaly od podzimu 1943 do jara 1945, halí spíše tajemství.

K těm největším patří samotný účel projektu. Jisté je, že Hitler vydal rozhodnutí o stavbě tajného města v létě 1943. Čistě německou, řídce osídlenou oblast Dolního Slezska si přitom vybral cíleně. V té době po neúspěších na frontách stahovala třetí říše fungování důležitých továren i úřadů do „bezpečí“. Sudety byly pro tyto účely ideální.

Nový, závratně drahý projekt dostal název Riese (Obr). Navrhl ho architekt, ministr zbrojního a válečného průmyslu nacistického Německa Albert Speer. Stavěly jej Slezská průmyslová společnost a organizace Todt.

Obr měl pojmout až dvacet tisíc lidí, jimž měly pohodlný život pod zemí zajišťovat klimatizační jednotky, zásoby jídla, nádrže s pitnou vodou… K čemu to mělo sloužit? Na základě dochovaných důkazů a zmínek se dá předpokládat, že to měl být úkryt pro nejdůležitější projekty a osoby třetí říše.

Do komplexu měl v Osówce z povrchu vést výtah. Počítalo se asi s tím, že důstojníci budou žít na povrchu, odtud měli dolů sjíždět jen v případě potřeby či ohrožení.

Historici se domnívají, že centrem Obra mohl být zámek Książ, který nacisti vyvlastnili rodu Hochbergů a který si Hitler vybral za své sídlo. I pod ním jsou chodby podobné těm v Osówce.

Jisté je, že nejsložitější při budování popisovaného projektu byly činnosti pod zemí. Nejdříve je prováděli civilní specialisté, včetně těch českých. Výbušninami odstřelovali skály, aby se v nich dalo dále pracovat.

Do hrubého skeletu pak Němci nahnali na jaře 1944 vězně, již vše dokončovali ručně. Ve vlhku, zimě kopali a tahali těžké kameny. Vytěžený materiál na povrch převážely vozíky, aby se pak využil jako podloží pro cesty vedoucí do civilizace. Podle odhadů zemřelo při výstavbě až pět tisíc mužů. Jejich těla se vozila ke spálení jinam, později končila v masových hrobech nedaleko komplexu.

Vyhloubené prostory se následně zpevňovaly dřevěným bedněním, betonem a ocelí. Tedy pokud to Němci stihli. V Osówce je takto zesílených necelých sedm procent předpřipravených prostor. Nejpozoruhodnější z nich je místnost přezdívaná Kasino. Je dlouhá padesát metrů. Prohlédnout si v ní můžete okenní otvory, železobetonové stropy, odvody spalin, instalační trubky. K čemu vlastně měl sál sloužit? I tato otázka je bez odpovědi.

„Průměrná doba přežití tu činila čtyři měsíce. Sice nemáme zprávy o tom, že by byli lidé mučeni, ovšem víme, že je Němci trápili hlady. Za řídkou polévku, většinou vařenou z listů červené řepy a z ředkve, tři krajíčky nekvalitního chleba a půllitr obilné kávy pracovali na dlouhé směny,“ zaznívá při prohlídkách.

Práce na Hitlerově městě skončily na přelomu února a března 1945, kdy se Rudá armáda dostala až k Sovím horám. Otročící vězni byli odvedeni směrem Mauthausen. Mnozí se dožili konce války. Přesto se moc svědectví o tom, co pod zemí stavěli, nedochovalo.

Nikdo po tom ani aktivně dlouho nepátral. Mlčeli i němečtí civilisti žijící v okolí Osówky. Ti samozřejmě věděli, že se za jejich chalupami v kopcích pilně staví. Jenže po válce patřili k poraženým. Na jaře 1945 buď odešli s wehrmachtem, nebo skončili v následných odsunech. Původně německý kraj postupně převzalo Polsko.

Pak podzemí na desítky let osiřelo. Do nezajištěných chodeb se vydávali jen dobrodruzi. S nimi se objevila i řada legend. K těm nejznámějším patří, že dosud neobjevené chodby ukrývají ztracenou jantarovou komnatu, případně zmizelý zlatý vlak vezoucí koncem války poklady z nedaleké Vratislavi.

Na seznam záhad patří i Anthon Dalmus. Německý inženýr, major wehrmachtu, působil v Riese jako hlavní energetik. Přesto mohl v kraji po válce zůstat jako „nepostradatelný pro hospodářství“. V roce 1950 se stal hlavním energetikem tamních lnářských závodů.

Zmátl polské úřady? Věděly, o koho jde? Možné je vše. Dalmus se totiž vydával za Rakušana, v Polsku se i oženil. Nicméně v roce 1960 odešel za svou první rodinou do západního Německa.

Milovníci záhad, historici i vojenští nadšenci doufají, že Osówka jednou pravdu vydá. Je více než pravděpodobné, že projekt Riese byl větší, než se dnes ví. Správnost podobných úvah jako by potvrzoval sám Albert Speer, jenž v roce 1944 pro Hitlera sepsal obsáhlou zprávu, v níž do detailů uvedl, kolik set tisíc tun betonu bylo v Sovích horách použito, kolik potrubí se vložilo do podzemí, kolik lidí tam pracuje, kolik by jich potřeboval, aby vše postupovalo rychleji…

Když se vezmou jím zmíněné údaje a přepočítají se na známé stavby Obra, vzniknou značné mezery mezi použitým množstvím materiálu a tím, co se dochovalo. To, že by Speer Vůdce šidil, je spíše nepravděpodobné. „Jemu se lhát nevyplácelo,“ opakoval architekt, když rekapituloval život ve svých pamětech. Hitlerovu městu v něm ale věnoval jen pár vět.