V chilském parku Torres del Paine se vás lamy nebojí

Přejezd argentinsko-chilské hranice jsme podle striktních pravidel místní migrační politiky absolvovali linkovým autobusem, a to i přes to, že jsme měli pronajaté vlastní auto s řidičem. Pochopili jsme, že nad místními byrokratickými opatřeními nemá smysl se nijak hlouběji zamýšlet, snažit se je pochopit nebo se jim snad vzpírat.

Na samotném hraničním přechodu nás čekala poměrně standardní procedura – rentgen zavazadel, čekání ve frontě na okénko, kde nám státní úředník - jemuž neustále těkaly oči k televizní obrazovce se zapnutou telenovelou - zkontroloval a orazítkoval pasy.

Pak jsme už mohli nastoupit do našeho pronajatého vozu a vydat se do přístavního městečka Puerto Natales. Tam jsme dojeli nedlouho po překročení státní hranice, právě včas, abychom - po ubytování se v jednom z místních hostelů – vyrazili na promenádu obdivovat západ slunce nad fjordem, který lemuje celou pobřežní část města.

Až do tmy nám na procházce městem dělalo společnost roztomilé, i když leklou rybou silně zapáchající, štěně vlčáka.

Brzy ráno jsme se vydali dál. Náš řidič a průvodce v jednom brzy odbočil z asfaltové cesty směrem k národnímu parku Torres del Paine. Tam už vedly silnice sypané štěrkem, z kterých se při průjezdu auta zvedala oblaka prachu. Prašnou a silně drncavou cestu nám zpříjemňovaly všudypřítomné lamy. V Chile jsou státem chráněné a známé jako guanako a vikuňa. Díky tomu, že nemají z lidí strach, jsme si mohli jejich přítomnost vychutnat z bezprostřední blízkosti.

Během jedné z mnoha dalších zastávek jsme měli možnost poprvé na jižním kontinentu spatřit divoké plameňáky, kteří svým ladným letem a barevností doplňovali už tak úžasný kolorit místní krajiny. Před námi už se v těch chvílích tyčily vrcholky masivu Torres del Paine a slunečné počasí slibovalo pěkný výlet do hor, který jsme měli naplánovaný na odpoledne bezprostředně po příjezdu do výchozího kempu.

Vydali jsme se poměrně nalehko, vybaveni jen bundou proti větru a svačinou. Naše cesta se pomalu vzdalovala vyšlapanou pěšinou, pokračovala přes provazový most nad zurčící řekou a mírně stoupala na první horizont. Ten den nás čekalo poměrně malé převýšení kolem 350 metrů. Drželi jsme se značené cesty směrem k jezeru Nordenskojld, které se před námi rozprostřelo zhruba po hodině chůze. Poté, co jsme přes kameny překonali několik menších potůčků, se pěšina linula podél jezera a my jsme tak měli příležitost vidět neustále se měnící výhled na jeho skalnaté břehy.

Po naší pravé ruce se nad námi zdvihalo pohoří, které bylo korunované věžemi proslulého vrcholu Torres del Paine. Ten den jsme se ale jen seznamovali s prostředím a zvykali si na téměř bezprostřední blízkost těchto magických vrcholků, stoupání přímo k jejich úpatí bylo na programu následující den. Výlet jsme zakončili ostrým, ale krátkým výstupem na jeden z kopců přímo nad jezerem.

Blankytně modrá voda pod námi nádherně kontrastovala s načervenalou horninou všude kolem a od slunce vyprahlou, ale i přesto rozmanitou, krajinou.

Několik kilometrů před námi bylo vidět zčernalou vegetaci - až příliš veliké území, které přímo uvnitř oblasti parku shořelo kvůli neopatrné, a nutno říci, že zde zakázané, manipulaci s ohněm jednoho našeho krajana, který si před několika roky chtěl asi jen uvařit vodu na instantní polévku. Strážci parku, které jsme během toho dne potkali, nám barvitě vyprávěli o osudném dni, kdy se marně snažili v neúprosném vedru a silném větru zabránit šíření vše spalujícího požáru.

Druhý den nás čekal poněkud odlišný výšlap. Došli jsme na rozcestí, odkud jsme předešlý den vycházeli po úbočí pohoří směrem k jezeru v údolí, a vydali se vzhůru prakticky kolmo na vrstevnici. Výstup znamenal překonání necelých devíti set výškových metrů. Zpočátku cesta ostře stoupala, až se nakonec zlomila na horizontu v příjemnou rovinu a několik kilometrů lemovala menší horskou říčkou vydlabaný kaňon ležící pár desítek metrů pod námi. V té době už z nás všech tekly proudy potu, i když se ostré paprsky slunce zatím skrývaly pod clonou mraků.

Cesta nás nakonec svedla trochu níž k řece, u které stála horská chata s nevábným a hodně těsným sociálním zařízením a restaurace, kde se všichni hosté před vchodem povinně zouvali a v místnosti po sobě zanechávali mokrou stopu. Dalších několik kilometrů jsme pokračovali podél řeky, kterou jsme nakonec v lese překročili přes robustní, svépomocí postavený most. Cesta pak znovu nabrala strmější směr, až nás dovedla do tábora umístěného těsně pod ledovcovou morénou táhnoucí se vysoko k jezeru pod vrcholky Torres del Paine.

Ze zvědavosti jsme prošli kempem s místem pro asi dvě desítky stanů a s dřevěnou chatičkou se špičatou střechou, ve které měli zázemí strážci parku. Vyměnili jsme si s přátelskými rangery pozdravy a vydali se dál. Na obloze se ale stále linuly husté mraky, a my se tak obávali, že nám na konci výstupu dlouho očekávaný pohled odepře oblačnost.

Během ostrého stoupání podél morény tvořené čím dál většími balvany jsme nabírali výšku mladým smíšeným porostem a příležitostně jsme se zchlazovali vodou z průzračných horských bystřin, které si hledaly cestu mezi kamením. Když jsme byly asi v půlce finálního stoupání, cesta nás vedla napříč morénou a my museli dávat pozor na každém kroku, protože sypký povrch pod našima nohama a strmá moréna pod námi dávaly tušit, že případný pád by měl fatální důsledky.

V té chvíli se náhle mraky nad námi rozestoupily a my se ocitli v přímém slunci těsně před dosažením cíle. Díky tomu jsme mohli hned při příchodu k ledovcovému jezeru přímo pod vrcholky Torres del Paine pozorovat plachtícího kondora, který nás svým vznešeným letem nutil ještě více si uvědomit panenský charakter místa. I když je nutné zmínit, že nedotčenost přírody ani tady není bezmezná – na místě bylo kromě nás několik desítek dalších turistů. Většina z nich ale byla znavena náročným výstupem a drželi se v místech, odkud sice měli dobrý výhled na vrcholky, ale byli stále poměrně daleko od samotného jezera, do kterého přitékala voda z tajícího ledovce.

Právě v těch místech jsme si dosyta užili zasloužený odpočinek a také silně osvěžující lázeň před cestou zpátky do údolí. Další den jsme se ještě stihli podívat dál na jih Chile, kde jsme stihli zahlédnout poslední opozdilce z kolonie tučňáků magellanských. Večer jsme se pak s několika dalšími zastávkami přesunuli do Punta Arenas a následující den jsme absolvovali přelet do pobřežního města Antofagasta ve středním Chile, odkud nás později čekal přesun autobusem do jiného světa, do pouště Atacama.