V Barceloně už turisty nechtějí. Katalánsko však stojí za návštěvu

Pokud už jste v Barceloně někdy byli a zaujala vás natolik, že ji chcete navštívit znovu, vyhněte se hlavní sezoně. Anebo přeplněnou metropoli tentokrát úplně vynechejte a rozhlédněte se spíše po jejím okolí. Katalánsko, to totiž zdaleka není jen Barcelona a slavné pláže.

Kde jinde začít než v Gironě. Několik evropských aerolinek využívá zdejší letiště pro lety do Barcelony. Co na tom, že ta je vzdálená ještě sto kilometrů. O to levnější jsou letenky. Bylo by ale nespravedlivé mít tohle stotisícové město jen za jakousi levnější vstupní bránu do Barcelony.

„Je menší a tišší. Jistě by právě ona byla hlavní destinací v oblasti, nebýt tak slavného souseda,“ psali o Gironě ve Washington Post. Ač ve stínu slavnější Barcelony, Girona si vždy udržovala svůj význam, a tak můžeme v historickém centru obdivovat mimořádně zachovalé památky z dob antických i středověkých.

Ve zdech tamních opevnění je vepsána historie stará více než dva tisíce let. Původní hradby pocházejí už z prvního století před naším letopočtem, kdy město založili Římané, a středověká rozšiřující přístavba se udála ve 14. a 15. století. Lákadlem pro pocestné je ale hlavně stará židovská čtvrť.

Vápenec jako stavební materiál takřka všeho zdejšího dodává těm kamenným ulicím, zákoutím, schodům a domům zvláštní půvab a starodávnou patinu. Nedaleko se ozývá halekání a zpěv, neboť jeden z místních židovských mládenců dorostl v muže, a tak se gironská komunita sešla k obřadu bar micva. Jdou společně průvodem hlavní tepnou čtvrti a řádně se na cestě veselí.

„V Gironě máme jednu z nejzachovalejších středověkých židovských čtvrtí v Evropě a zdejší komunita bývala ve středověku velice významná. Řada katalánských rabínů a spisovatelů publikovala texty, které ovlivnily židovské učení po celém světě. Rozvinuli vlastní způsob myšlení, jenž měl významný kulturní dosah,“ vykládá Marc Francesch z gironského židovského muzea.

„Tudy vedla hlavní cesta do Říma. Když Židé začali přicházet do Girony, stěhovali se především okolo této hlavní ulice, neboť byli většinou obchodníci. Postupně oblast dost rozšířili a začali ji přetvářet do dnešní podoby,“ dodává.

Zbývá ještě obchůzka okolo hradeb, posezení u katedrály, návštěva arabských lázní z 12. století a pak procházka podél řeky Onyar, na kterou z nábřeží shlížejí pěkné domky, sice modernější, ale různě malované, jako by se inspirovaly na ostrově Burano u Benátek. Pozorovat je lze třeba z mostu Palanques Vermelles, který přes řeku postavila společnost Gustava Eiffela.

Další zastávkou na katalánském putování je Montserrat. Klášter, který v 11. století vyrostl na horském vápencovovém masivu, dnes patří mezi nejvýznamnější katalánské památky. Říká se, že každý křesťanský poutník by jej měl alespoň jednou za život navštívit.

Vyráží-li takový poutník z katalánské metropole, nemá příliš dalekou cestu, jen asi šedesát kilometrů. Může se na ni vydat třeba vlakem do stanice Ministrol de Montserrat, a odtud si vybrat, zda se na vrchol vyškrábe po svých, nebo jen přesedne na další vlak či lanovku. Vyjet se dá nahoru i autem. Volím první možnost, vždyť co bych to byl za poutníka, kdybych ani chvíli neputoval pěšky.

Výstup zabere okolo dvou hodin, záleží, jak moc se na cestě zastavujete a kocháte výhledy do okolí. Na stezce není nikterak narváno, většina putujících asi nesdílí mé nadšení z pěší chůze. Nahoře se pak setkávají stovky návštěvníků ze všech možných dopravních prostředků.

Dalo by se říci, že je to takové městečko na skále. Restaurace, obchůdky, možnosti ubytování, k tomu muzeum, kde si na své přijdou milovníci umění, neboť tu najdou díla Caravaggia, El Greca, Moneta či Dalího. To vše se sem vešlo. A kolem toho se rozkládá národní park. Hlavním cílem turistů je samozřejmě klášter spolu se svatyní a bazilikou. Uvnitř slavná vyřezávaná soška Černé Madony, ke které se tady lidé nejen modlí, ale dotýkají se také její ruky třímající kouli, která má symbolizovat vesmír. Ten dotek prý přináší splnění přání.

„První mniši se tady usadili v 11. století. Černá Madona je dle vědeckých bádání asi z 12. století. Napovídá tomu styl, v jakém je vyřezána. Poutníci pak popisovali různé zázraky, které vykonala, a místo získávalo na věhlasu a rozšiřovalo se,“ vysvětlují zdejší průvodci.

Legenda, bez které se žádné takové spirituální místo neobejde, však praví, že lidé někdy kolem roku 880 pozorovali na Montserratu zvláštní světlo doprovázené líbeznou hudbou. Jev se několikrát opakoval i v dalších týdnech, a když došli k onomu místu, narazili na jeskyni a v ní už tehdy objevili onu La Morenetu, jak se sošce také přezdívá. Když ji pak chtěli přestěhovat, prý tolik ztěžkla, že to nebylo možné. Rozhodli se proto vybudovat svatyni přímo na místě. Taková pěkná legenda dělala v onom 12. století a později Montserratu dobrou reklamu, což byl patrně také důvod, proč ji mniši vymysleli a šířili.

„A pak musíme vzpomenout rok 1811, tehdy klášter zničila napoleonská vojska. Takže dnešní podoba je z 19. a 20. století,“ dodávají montserratští průvodci. Sama Madona ale všechna historická neštěstí přežila.

Napoleona, jehož bojovníci prý ze sošky sundali všechen oděv a šperky a pohodili ji v lese, čímž ji možná zachránili před požárem, který založili v klášteře. I španělskou občanskou válku. Pokud jste vše už prošli a sáhli si na kouzelnou Madoninu ruku, pak nezapomeňte vystoupat po stezce ještě o něco výš nad klášter pro pěkný výhled. Mě odtud začíná vyhánět počasí, a tak seběhnu zpět z vyhlídky a zkouším štěstí na parkovišti u kláštera, zda bych se s někým nemohl svézt. V dešti se nade mnou smiluje jeden bodrý Katalánec jedoucí v malém seatu.

„Katalánec, rozhodně ne Španěl,“ zdůrazňuje, ačkoli jinak si v poměrně bohaté konverzaci nerozumíme téměř ani slovo. Katalánsko, to jsou také Pyreneje. „Kdybych měl vybrat jediné místo, určitě by to bylo Vall de Núria. Jednou tam společně musíme zajít,“ říkal mi jednou můj argentinský kamarád Ale, toho času žijící v Barceloně.

Do Vall de Núria, údolí mezi pyrenejskými horskými masivy, vede jen ozubnicová železnice a její 12,5 kilometru dlouhá trasa (z městečka Ribes de Freser) s kilometrovým převýšením je lemována vskutku úchvatnou přírodou. Myšlenka postavit takovou dráhu byla vyslovena už před více než sto lety, vlak tudy však poprvé projel až na začátku 30. let. Na celém Pyrenejském poloostrově jsou prý jen dvě takové ozubnice, jedna vede do Vall de Núria a ta druhá na Montserrat.

Ta dvě místa mají mimochodem společnou i legendu, která se o nich traduje, neboť i tady najdete vyřezávanou sošku Madony s podobným příběhem. I zdejší dřevořezba vznikla někdy ve 12. či 13. století, ale říká se, že ji stvořil jakýsi biskup už v 8. století a dílo ukryl do jeskyně, aby jej o nějaké to staletí později našel muž jménem Amadeu a vybudoval na místě kapli. Dnes tu najdete baziliku.

Ani tuto Madonu nebylo možné přemístit, chtěla prostě zůstat ve Vall de Núria. Kdo by se jí ale divil, když vidí tu krásu kolem. Pokud pak jde o zázraky, toto posvátné místo je spojeno hlavně s tématem plodnosti. Po modlitbě a vykonání patřičného rituálu vás potomek určitě nemine. Je to prý zaručené.