Ve 27 letech odjela žít do města, které nikdy nespí. Na Češce dodnes zanechalo stopu

Fascinaci Čínou a čínskou kulturou si Šimková pamatuje už z dětství. Přesvědčení, že se jednou musí vypravit do Asie, v ní na střední škole utvrdila přednáška cestovatele, který se transsibiřskou magistrálou dostal do Číny a Japonska. „Jeho vyprávění mě nadchlo natolik, že jsem si řekla, že se tam jednoho dne musím podívat,“ uvedla pro Novinky.

Sen se Šimkové nakonec vyplnil a s cestovní kanceláří projela velký kus Číny. Na vlastní pěst pak cestovala také po Tchaj-wanu a Tibetu. Později se jí ale naskytla ještě jedna autentičtější možnost – vypravit se do Asie na pracovní stáž. „Byla jsem nadšená, i když jsem nevěděla, do jaké země se dostanu. Nejprve to vypadalo na Filipíny, nakonec jsem ale skončila v Hongkongu, o kterém jsem mnoho nevěděla,“ konstatuje Češka. „Nějakou představu jsem však i díky návštěvě Číny měla, a tak jsem tušila, že to tentokrát bude něco trochu jiného.“

V Hongkongu Šimková přistála 18. června, tedy ani ne dva týdny předtím, než bylo město Spojeným královstvím předáno zpět do čínské správy. Hned po výstupu z letadla ji do nosu praštila extrémní vlhkost dosahující až 95 procent a pak také davy lidí. Metropole byla už v 90. letech křižovatkou kultur a významným obchodním centrem.

„Vůbec prvním šokem bylo přistání samotné na původním letišti Kai Tak, které od roku 1998 nahradilo letiště Chep Lap Kok na ostrově Lantau. Když jsem z letadla viděla na střechách domů místní zrovna věšící prádlo, mumraj lidí těsně pod boeingem, který manévroval a nahýbal se k přistání, v popředí hory a na druhé straně vodu, měla jsem skutečně nahnáno,“ tvrdí Šimková. Dodává, že piloti museli mít pro letiště Kai Tak speciální výcvik, bez kterého by tam nemohli přistávat.

Šimková vzpomíná, že Hongkong žil před navrácením Číně bujarými oslavami. „Místní i cizinci slavili v ulicích, barech, parcích, doma… Neustále mě obklopovaly davy lidí. Všichni spěchali s mobilem v ruce, což byl velký rozdíl oproti Česku, kde se mobily teprve začaly rozšiřovat,“ uvádí.

Živě si pak vybavuje i noc z 30. června na 1. července, kdy se snažila zajistit si dobrý výhled na obří ohňostroj a proplouvající lodě. „Dodnes mám z 1. 7. 1997 noviny a pár dalších artefaktů.“

Zatímco řada lidí slavila, jiní byli podle Šimkové skeptičtí a ihned se stěhovali do Anglie, Austrálie či Kanady. „Když jsem se známých ptala na důvody, vysvětlovali mi, že to dělají hlavně kvůli vzdělání svých dětí, aby měly kvalitní západní školy a následně dostaly dobrou práci,“ konstatuje Češka. Dodává, že jiní známí se naopak zavázali k tomu, že Hongkong nikdy neopustí, protože jsou tam doma.

Obyvatelé Hongkongu si podle Šimkové vždy snažili držet svou vlastní identitu a na Číňany z pevniny se dívali tak trochu s despektem. To se však podle Češky, která ve městě rok žila a dodnes se do něj vrací, začíná měnit. Snad i proto, že Peking autonomii Hongkongu postupně osekává a heslo „jedna země, dva systémy“ už není tak skálopevné. Výrazně se ale také dorovnal ekonomický či technologický náskok.

„Zaznamenávám víc a víc čínských vlajek na státních budovách. V ulicích je slyšet mandarínština, která v 90. letech skoro slyšet nebyla - v Hongkongu se hovoří kantonštinou,“ vypráví Češka. „Místní také s postupem času začali brát s nelibostí, že Číňané si mohou koupit nejdražší značkové věci, na které často ani oni sami nemají. Pevnina v mnohém Hongkong dohání.“

Příjezd do města, které nikdy nespí, se ale nenesl jen v oslavném duchu. Šimková, tehdy pracující v mezinárodní spedici, si musela zvyknout i na značně odlišné životní tempo i jinou mentalitu. Na začátku jí prý přišlo vše neosobní a zrychlené. Zároveň ale vnímala třeba větší úctu ke stáří.

Velkou zvláštností byly pro Češku mimo jiné spací přestávky v práci, kdy mají zaměstnanci vyhrazenou hodinu na odpočinek. Mohou si vytáhnout polštářek a prospat se na stole. „Další neobvyklou věcí pro mě bylo pití horké vody, která je považovaná za prospěšnou a spásnou za každé situace. Z počátku jsem jí pila na litry, abych v práci neumrzla,“ vzpomíná Šimková s tím, že i když venku bylo 33 stupňů, uvnitř jela na plné obrátky klimatizace.

Velkou výhodu měla Šimková v tom, že v Hongkongu nebyla nucena žít v „nanobytech“, kde se na několika málo metrech čtverečních mačkají i vícečlenné rodiny. „Místní se všeobecně za podmínky, ve kterých bydlí, stydí a málokdo vás k sobě pozve. Mně ubytování naštěstí hradila firma, vzpomínám si, že nájem za byt o rozloze 45 metrů čtverečních stál v přepočtu asi 80 tisíc korun. Tenkrát jsem se musela ujistit, že je to sazba za měsíc, a ne za rok,“ říká o astronomických cenách nemovitostí Češka.

Na druhou stranu byl pro Šimkovou poměrně problematický pohyb po městě. Koncem 90. let samozřejmě ještě nebyly technologie a internet tak rozvinuté jako dnes. „Seznam byl v plenkách, Google ještě ani neexistoval. Chodila jsem s malým atlasem v ruce a z počátku jsem se hodně dotazovala,“ připouští.

Vzhledem k množství lidí a velké rivalitě mezi pracujícími cizinci nebylo ani snadné najít si v sedmimilionové metropoli přátele. Šimková vzpomíná, že byla od rána do večera v zaměstnání a dvě hodiny strávila cestou do kanceláře a zpět. Roli při seznamování zahrály podle Češky její pokora a trpělivost, kterou mnoho jiných expatů postrádalo. Díky tomu má dodnes několik hongkongských přátel.

V Hongkongu strávila Šimková sice jediný rok, jak ale sama připouští, přišlo jí to v porovnání s Evropou jako několik let. Do asijské metropole se nicméně pravidelně vrací, naposledy to bylo letos v květnu. O svých dobrodružstvích Češka napsala i zmiňovanou knihu Gwailou, což je v kantonštině trochu pejorativní výraz označující cizince.

„Osobně vidím největší změny v utahování kohoutků Čínou. Jedna moje známá mi povídala, že ona sama zásadní změny v obyčejném životě nepociťuje. Ale nepracuje v politice, a je si tak vědoma, že vláda poskytuje jen ty informace, o kterých chce, aby se k nim obyvatelé dostali.“

Za takřka 30 let, co Šimková Hongkong navštěvuje, vyrostlo samozřejmě i množství nových staveb, ale zapadlé staré uličky zůstaly. „Pořád si navíc můžete sednout do dvouposchoďové tramvaje zvané ding ding, a za pouhé tři hongkongské dolary (asi 9 Kč, pozn. red.) projet ostrov od západu na východ. Hongkong je také pořád gastronomický ráj, ve Victoria parku každé ráno lidé cvičí, tančí a praktikují tajči, i když přibývá mladých, kteří preferují spíše běh,“ vyjmenovává Češka výjevy, které má na metropoli ráda.

„Hongkong ve mně zanechal zvláštní stopu, v nějakém smyslu si mě připoutal. Vracím se do něj moc ráda, i když se tam mnohé změnilo. Hongkong ale ještě pořád tepe a svítí, je na sebe hrdý. Přeji mu, aby mu to hodně dlouho vydrželo,“ uzavřela Šimková.