Ústřicové safari odměňuje schopné a trestá nepozorné

Do některých zemí jezdí turisté sledovat divokou zvěř, do jiných hledat ústřice. A právě část dánského pobřeží je k tomuto účelu zcela ideální. Z městečka Tønder vyráží každoročně obrovské množství turistů do národního parku Waddenzee, známého v Dánsku jako Vadehavet, hledat ústřice. Na první pohled se může zdát, že jde o nudnou aktivitu, ale opak je pravdou. Hledání ústřic může být totiž značně adrenalinovou záležitostí. Zejména pokud jste nezkušení.

V oblasti Waddenzee vše určuje příliv a odliv. Vzhledem k tomu, že pobřeží brázdí široké písčiny a velmi mělké vody, je zde rozdíl mezi přílivem a odlivem slabě řečeno markantní. Zatímco při odlivu se vody Severního moře ztrácejí skoro až na obzoru, při přílivu sběrači ústřic stíhají tak tak utíkat. A právě to je hlavním nebezpečím při sběru ústřic na pobřeží této oblasti.

„Lidé, kteří to tu neznají a vydají se na sběr ústřic, tak docela hodně riskují. Příliv je tu extrémně rychlý, ale to se přesvědčíš za chvíli sám,” říká mi můj průvodce Iver Gram, který zde pořádá nejrůznější výlety do přírody už léta. A ač se sem sjíždí za ústřicemi mnoho lidí, nejde prý o hlavní lákadlo regionu. Tím je podle něj tzv. Černé Slunce či též Sol Sort. Vždy na jaře a na podzim zde zaplní nebe na několik desítek minut statisíce špačků tvořících neskutečné letecké formace, přičemž často zcela zakryjí sluneční kotouč.

„Jenže přijel jsi v červnu, a tak se můžeš se špačky rozloučit,” rozbíjí mi představu úchvatného výjevu Gram a dodává: „Však si dnes vystačíš s ústřicemi. A vůbec, zrychli, za půl hodiny to tu bude pod vodou,” vybízí mě. Vzhledem k tomu, že je od nás moře zatím ještě docela daleko, tak se to zdá jako přehnaná obezřetnost. Mírně ale zrychluji chůzi a pravá holínka se mi zaboří do bahna až po kotník.

„Tak ty buď rád, že jsi tu se mnou,” směje se Gram a dodává, že právě v této oblasti se našla největší ústřice na světě. Našli ji 17. prosince 2013. Měla 35,5 centimetru na délku a přes 10 centimetrů na šířku. A Guinnessova kniha rekordů jeho slova potvrzuje.

Ačkoliv mi začíná být jasné, že zde utopit botu nebude tak těžké, stále příliš nechápu ta důrazná varování před tím, aby se člověk nevydával sbírat ústřice zcela sám. Iver Gram je však jako místní encyklopedie a rychle můj malý rébus luští místo mě.

„V celé oblasti Waddensee, tedy na jeho území v Nizozemsku, Německu a Dánsku, se ročně utopí kolem 20 osob, což se může zdát vzhledem ke zdejším mělkým vodám skoro neuvěřitelné. Jenže místní počasí se mění jako na horách. Tedy kdyby Dánsko nějaké hory mělo,” vypráví průvodce.

„Silný déšť, a hlavně mlha zde mohou přijít velmi rychle. A teď si představ, že sbíráš ústřice docela daleko od pobřeží, padne mlha a začne přicházet příliv. Mnoho lidí ztratí orientaci a místo na břeh směřují do moře. A v místním chladném moři dlouho vydržet nelze. Nicméně na tomhle čísle se ale podílí třeba i zástavy srdce u starších lidí,” dokresluje depresivní výjev Gram.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou velmi bedlivě pozoruju, kam šlapu. Po nějakých deseti minutách sbírání máme v kyblíku už asi tucet ústřic. Když se přibližně na tři minuty bezmyšlenkovitě zaberu do jejich sběru, a navíc si sem tam utrhnu a žvýkám chutnou místní řasu zvanou slanorožec, začne mi docházet, že ta voda za mými zády ještě před několika minutami nebyla.

„Pospěš si, za pět minut odsud už se suchými kalhotami neodejdeš,” vyzývá mě Gram. Nechce se mi tomu věřit, ale po třech minutách se už moře nachází jen asi osm čísel pod okrajem mých holínek a sucho v mých ponožkách je ve značném ohrožení. A vzhledem k tomu, že teploměr ukazuje pro zdejší končiny docela typických 12 stupňů, o slané osvěžení chodidel ani trochu nestojím. Nakonec suché nohy zachraňuju jen za cenu trapného poskakování, které zanechává pár slaných stop na mých džínech, ale plní účel.

„Nevěřil jsi mi, viď?” směje se na mě Gram svým šibalským úsměvem a já mám takový pocit, že na něm pozoruji mírné zklamání, že jsem to nakonec stihl. Tento pocit však rychle bere za své, když vytahuje láhev šampaňského k ústřicím s tím, že je přece nemůžeme jíst jen tak na sucho. „Na sucho” je vůbec zvláštní výraz, když se kolem samotného masa po otevření nachází značné množství slané vody.

„Nevylívat!” zhrozí se můj průvodce, když vidí, jak slanou vodu nechávám stéct na zem před pozřením ústřice. „Ta slaná voda je s chutí ústřice v dokonalém souladu. Samotné maso bez té vody není ono. Jakékoliv další ochucovací prostředky, jako citrón či tabasco, už jsou dle mého navíc. Je to úžasné samo o sobě. A kousej to, polykání vcelku je pro začátečníky,” vyzývá mě Gram, jako kdybych byl ve škole. Zavírám oči a uposlechnu. No, ještě že máme to šampaňské na zapití...