Uplakaná skotská kráska umí zahřát na těle i na duši

Zhruba půlmilionový Edinburgh se teprve probouzí k životu. Je osm ráno a nad městem visí šedivé mraky, které udržují chodce v ulicích v nejistotě – bude pršet, nebo nebude pršet? Ve Skotsku jeden nikdy neví a předpovědí se obzvlášť takhle blízko pobřeží řídit nelze. Když začnou padat první kapky, natáhnu si přes hlavu kapuci své nepromokavé bundy a pouštím se do průzkumu.

Edinburgh je rušným nádražím Waverley rozdělen na dvě takřka dokonalé poloviny – na jihu se nachází Staré město s hradem a uličkami, které jsou napěchované typickými britskými nálevnami nebo restauracemi. Načernalým fasádám a kočičím hlavám dodává déšť svébytné kouzlo, jemuž se popravdě nevyrovná ani Londýn. Lehký opar, který se rozprostírá všude kolem, působí vyloženě mysticky.

Severní částí města prochází rušná dopravní tepna Princess Street s ikonickým hotelem Balmoral. Hodiny na jeho věži jsou odjakživa nařízeny o tři minuty napřed, aby cestující spěchající na nádraží neminuli své spoje. V dnešní digitální době se na obří ciferník už moc zraků upínat nebude, je to ale rozhodně zajímavost.

Archeologické nálezy doložily, že hradní návrší, v angličtině zvané Castle Rock, bylo osídleno už v pravěku. Samotný Edinburgh, respektive jeho předchůdce, založili v 1. století Římané, kteří se snažili podmanit si místní kmen Keltů. Jejich následovníci tu pak postavili hradiště nazvané Din Eidyn či Etin. Kronika z 10. století hovoří zase o oppidu Eden. Z názvů se postupně stal právě Edinburgh.

Nepopiratelnou dominantou města je mohutný hrad, jedno z nejstarších fortifikovaných míst v Evropě. Vznikl počátkem 12. století a od té doby sloužil jako pevnost i palác. Dnes už o jedno ze sídel královské rodiny ovšem nejde, nepobývala tu ani zesnulá panovnice Alžběta II., a tak se chodbami hemží hlavně turisté. Současnému králi Karlovi je v Edinburghu vyhrazen zámek Holyrood, který leží na opačném konci dlouhé třídy Royal Mile.

Tu se obzvlášť vyplatí projít si v ranních hodinách, protože jde o nejturističtější oblast Edinburghu, a tak tu odpoledne není k hnutí. V dosahu hradu stojí hlavní edinburský chrám, impozantní katedrála sv. Jiljí. Svým exteriérem možná lehce splývá s ostatní zástavbou a tmavými fasádami, uvnitř je však překvapivě světlá a vzdušná. Její klenutý strop není vyzdoben náboženskými výjevy, vyplňuje ho tmavá modř připomínající nebesa.

Vstup do chrámu je zdarma, návštěvníci jsou ovšem vyzváni, aby na chod svatostánku přispěli šesti librami. A jelikož ani Bůh nezapomíná držet tempo s moderní dobou, platit lze i přes bezkontaktní terminály kartou, což může být pro někoho v katedrále poměrně úsměvný výjev.

Z Royal Mile, která je, jak už název napovídá, dlouhá zhruba jednu skotskou míli (1,8 kilometru), lze zahnout třeba do slepé uličky Mary Kingové. Jde o jedinou ulici ve městě, která se v prakticky původní podobě dochovala ze 17. století, protože ji kvůli výstavbě Královské burzy částečně pohřbili pod zemí. Atrakce je pojmenovaná po významné obchodnici, která tu žila. Místo obestírají legendy a příběhy o strašidlech a vraždách.

Další možností, kam z Royal Mile zabočit, je Victoria Street; pokud ne nejslavnější, tak rozhodně nejfotografovanější edinburská ulice. Strmá zatočená ulička z 19. století je pojmenovaná po královně Viktorii, za její podobu je zodpovědný architekt Thomas Hamilton. Návštěvníky přitahují zejména barevná průčelí několika domů. Mimoto měla Victoria Street inspirovat spisovatelku J. K. Rowlingovou, která podle ní vytvořila kouzelnickou Příčnou ulici.

S autorkou Harryho Pottera je Edinburgh neodmyslitelně spjat, Rowlingová v něm totiž žila a své magnum opus psala v kavárně Elephant House, která se nachází asi dvě minuty od Victoria Street. Podnik, který aktuálně prochází rekonstrukcí, se nad vchodem pyšní nápisem „Rodiště Harryho Pottera“.

Ono popravdě celé město s těmi fasádami a gotickou architekturou působí jako vystřižené z kouzelnické ságy. Jedním takovým magickým místem je i nádvoří teologické fakulty místní univerzity v budově New College. Ta se nachází hned pod Royal Mile.

Další oblíbenou točitou ulicí je Cockburn Street, která se svažuje směrem k nádraží Waverley. O fotogeničnosti není třeba ani hovořit, v Edinburghu vypadá dobře skoro všechno, a to i za deště.

Déšť ale umí být ve Skotsku opravdu vytrvalý. Naštěstí nabízí Edinburgh i docela dost alternativ, co dělat, když počasí není úplně ideální. Milovníci whisky mohou zamířit do tematického muzea The Scotch Whisky Experience, které stojí, jak jinak než na Royal Mile, hned na dosah hradu. Tady se mohou fanoušci skotské dozvědět něco o výrobě, ale prim samozřejmě hrají ochutnávky, které v nevlídném počasí zahřejí tělo zevnitř.

Jakožto člověk, který whisky nemůže ani cítit, obracím svoje kroky raději ke Skotskému národnímu muzeu, které má podobně jako řada dalších muzeí v Británii tu výhodu, že je do něj vstup zdarma. Rozlehlá budova láká na expozici o historii Skotska od pravěku přes středověk až k novodobým dějinám.

Nejen rodiny s dětmi ale mnohem víc zaujme technická část se starými modely letadel, různými stroji, ale nechybí ani sekce zasvěcená módě. A mají tu dokonce i nějaké ty egyptské mumie.

Edinburgh je město se spoustu zelených ploch, které jsou vzhledem k častému dešti takřka smaragdové. Nad novou částí města se tyčí kopec Calton Hill s observatoří, rozhlednou a kruhovým pomníkem skotského filozofa Dugalda Stewarta. Je odsud hezký výhled na centrum, třeba na nedalekou hodinovou věž hotelu Balmoral. Na opačné straně pak do nebe ční Artušovo sedlo (Arthur's Seat), které je se svými 251 metry nejvyšším vrcholem Edinburghu.

Na kopec vulkanického původu se dá vystoupat od Holyroodského paláce, cesta je na dobrých 45 minut. Není to popravdě žádná odpočinková procházka, ale solidní stoupák. Několikrát musím zastavit a vydýchat se stejně jako většina dalších výletníků, mezi nimi i běžci, kteří si sem odskočili po završení letošního edinburského maratonu. A i ti sem tam pěkně funí.

Náročný výstup ale za ten výhled na město stojí. Britský server Daily Record o Artušově sedle píše jako o nejromantičtějším místě ve Skotsku. Natáčely se tu totiž scény pro dramatický seriál Jeden den z dílny Netflixu.

Kdo by zatoužil po opravdovější přírodě, ale zároveň nemá čas trmácet se několik hodin až do Skotské vysočiny k jezerům, může jako alternativu využít přírodní park Pentland Hills za Edinburghem. Dá se k němu dojet autobusem z Princess Street, cesta trvá asi půlhodinu.

Malebná kopcovitá krajina s velmi řídkým lesním porostem jako by vypadla ze Statečného srdce, filmu o skotském národním hrdinovi Williamu Wallacovi. Vyjma dvou školních výletů potkám za celé putování jen početná stáda suffolkských ovcí s černými hlavami. Když kolem nich procházím, přemítám, zda se víc bojím já jich nebo ony mě.

Jakmile se na vrcholu nejvyššího kopce v okolí spustí intenzivní liják navzdory tomu, že pršet nemělo, připomene mi to, že Skotsko je opravdu nepředvídatelné. S myšlenkou, že se do něj musím co nevidět vrátit, scházím pomalu zpět do civilizace.