Unikát zvaný Krkonoše: Nejstarší národní park v Česku slaví šedesátiny

Do Krkonoš ročně zavítá bezmála pět milionů lidí, což z pohraničních hor na severovýchodě Čech dělá v přepočtu na kilometr čtvereční jeden z nejnavštěvovanějších národních parků světa. Nebýt přísné ochrany, byly by vrcholové partie už zastavěny chalupami s hustou sítí cest. Z arkto-alpinské tundry, kde by se procházely davy lidí, by vymizely vzácné druhy ptáků a rostlin a Sněžka by nejspíš přišla o svůj typický tvar zbroušený ledovcem do tří stran.

S ředitelem Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Robinem Böhnischem jsme si ale víc než o tom, „co by, kdyby“, povídali o soužití lidí a přírody, návratu zvířat na horské pastviny, obnově původního lesa a mokřadů, ale také o neukázněných turistech a o tom, proč KRNAP, na rozdíl od svého polského souseda, nemůže vybírat vstupné. Řeč přišla i na místa, kterým je lepší se vyhnout, nechce-li si člověk na horách připadat jako na Václaváku.

Kdy a jak začali lidé měnit tvář Krkonoš?

Ve větší míře ve středověku, kdy přicházeli hledači cenných kovů a polodrahokamů a později chovatelé dobytka. Tím nejviditelnějším výsledkem jsou bohaté květnaté louky, které vznikly několik set let po vykácení lesů vlivem pastvy a kosení. Po odsunu původních německých obyvatel začala tato část krajiny „ztrácet paměť“ a louky znovu zarůstat lesem, ale v posledních desítkách let se do Krkonoš vracejí hospodářská zvířata, která tomu pomáhají zabraňovat.

Čím konkrétně jsou prospěšná?

Záleží na druhu. O kravách se říká, že sežerou skoro všechno, kozy jsou mlsné a vybírají si a ovce zase užírají vegetaci dost u země. V ideální kombinaci dokáže dobytek louky zbavovat náletových dřevin a zároveň přispívat k bohatosti druhů. Svými kopýtky totiž odkrývá půdu, kterou může obsadit semínko nějaké konkurenčně slabší rostliny, než jsou traviny. Možná ještě více než pastva loukám prospívá tradiční kosení, které se do Krkonoš také vrací.

Co ještě děláte stejně jako naši předci?

Objevujeme některé triky a zajímavosti hospodaření v horách, jako jsou stružky k distribuci vody a rozplavování mrvy k hnojení luk. Do Krkonoš se vrací i zemědělská výroba v podobě produkce sýrů, másla, jogurtů. Hospodáři se tu konečně začali znovu usazovat a vytvářet si vztah ke zdejší krajině. Společně jsme vytvořili farmářské stezky pojmenované podle rostlin, které se na loukách vyskytují, jako je hořec, orchideje nebo arnika. Lidé mohou na procházce hospodářství navštívit a někde si i koupit tamní produkty.

Jak důležitá je pro vás při práci, kterou neodvedou stroje, pomoc dobrovolníků?

Někdy bychom se bez nich neobešli. Spolek Mnoho světů z Jilemnice nám například pravidelně kosí cenné podmáčené louky. Jinak dobrovolníci pomáhají hlavně s odstraňováním pokosené trávy, která není určena na seno, sbírají kameny z luk, odstraňují větší dřeviny, se kterými už si dobytek neporadí. Nejvíc se nám ozývají s tím, že by měli zájem sázet stromky v národním parku, ale většinou je musíme zklamat. Potřebujeme spíše vyčistit lesní paseky od klestí, které se pak na hromadách nechá zetlít. Menší paseka postupně, i bez sázení, zaroste náletovými dřevinami.

Pomáhají vztah lidí k přírodě měnit vaše vzdělávací programy a akce pro veřejnost?

Troufám si říct, že ano. Pracoviště ekologické výchovy je naše chlouba. Jedinou slabinou je, že každý den vlastně začínáme znova, protože přicházejí nové generace, noví návštěvníci a každého proškolit nemůžeme. V době založení parku vykonávalo v KRNAP podobnou činnost oddělení propagace, což je v tom původním slova smyslu něco, co už rozhodně nepotřebujeme.

Když už dnes něčemu děláme reklamu, tak jsou to méně známá místa, kam chceme posílat zejména lidi, kteří se do Krkonoš vracejí. Ti, kteří přijedou poprvé, vždycky půjdou na Sněžku a k prameni Labe.

Kam se mám tedy vydat, pokud nechci potkávat davy?

Nádherné je okolí Rokytnice nad Jizerou, kde stojí za to, potěšit se tradiční krkonošskou architekturou a navštívit malé soukromé muzejní projekty. Krkonoše jsou také plné technických památek, jako jsou staré vodní mlýny, bývalé objekty papíren nebo textilek a kostelů. V některých z nich se k šedesátému výročí založení KRNAP budou konat koncerty našich trubačů na podporu obnovy sakrálních památek.

A jakou trasu zvolit pro túru?

Jedním z méně známých atraktivních míst jsou Rýchory s ikonickým Dvorským lesem neboli Rýchorským pralesem na samé východní výspě pohoří mezi Žacléřem, Mladými Buky a Svobodou nad Úpou.

Obecně bych doporučoval strávit den v krkonošských lesích, které jsou v současnosti v nejlepším stavu za poslední staletí. Před třiceti lety nizozemská nadace Face díky spoluzakladateli KRNAP, profesorovi Josefu Fantovi, investovala ohromné peníze do obnovy zdejších porostů zničených kyselými dešti.

Jak se lesy proměnily?

Vysadily se do nich geneticky nejcennější zachovalé stromy z Krkonoš vypěstované v Nizozemsku. Svou roli ale sehrála i přirozená obnova – někam přilétlo semeno břízy nebo jeřábu, jinde se sám dokázal uchytit i buk. Krkonošské lesy tak začaly být mnohem pestřejší. I dál se snažíme část jejich obnovy nechávat na přírodě a proces urychlujeme nanejvýš tím, že občas do smrkového porostu vysadíme jedli, buk nebo javor klen.

Co je tím geneticky cenným stromem?

Smrk, který se tady vyvíjel tisíce let v závislosti na velmi specifickém klimatu Krkonoš v rámci celé Evropy. Krkonoším se někdy přezdívá nejmenší velehory světa. To označení nesplňují z hlediska nadmořské výšky, ale tím, že jsou velmi izolované a brání Evropu před velmi studenými a vlhkými větry od Severního a Baltského moře, a naplňují tak naši představu o drsných velehorách.

Kromě značné odolnosti je pro krkonošský smrk charakteristický štíhlý tvar koruny, po které zvlhlý těžký sníh sjede dolů, aniž by se vrchol stromu zlomil.

Nicméně někdy víc škod než příroda napáchají turisté, kterých do Krkonoš míří rok od roku více. Proč jste dosud nezavedli vstupné, jako to udělali Poláci?

Zpoplatnit vstup do přírody česká legislativa bohužel neumožňuje. I na základě polské zkušenosti pochybujeme, že by to mělo vliv na počet návštěvníků, ale vybrané peníze by se daly investovat do nákladné turistické infrastruktury – cest, chodníků, zábradlí, mostů. Tu zpravidla financuje Evropská unie, ale nebude to dělat věčně.

Druhý důvod, proč bychom uvítali zavedení vstupného, je symbolický: člověk při zaplacení poplatku zjistí, že se nachází na nějakém výjimečném území, a třeba se začne zajímat o pravidla, která na něm platí.

Polákům, kteří vybírají asi padesátikorunu, se to osvědčilo?

Poláci mají obecně přísnější pravidla a přísnější stráž přírody než my, například ve vztahu k pohybu psů v národních parcích. Návštěvník, který je porušuje, může velmi rychle skončit před soudem, kdežto u nás jde v drtivé většině o přestupky, které se z osmdesáti procent řeší domluvou a zbylých dvacet procent pokutou, která na místě může činit až deset tisíc korun.

Za co padají vyšší tresty?

Většinou se jedná o kuriózní nelegální vjezdy motorových vozidel do opravdu cenných částí národního parku. Jeden mladík chtěl svoji slečnu vyvézt do exkluzivního území, jenže zapadl do sněhu a při podkládání auta větvemi se mu navíc podařilo píchnout. Skončilo to tím, že náš strážce mu pomohl vyměnit kolo, dostat ho ze závěje a pak se dohodli na pětitisícové pokutě. Před třemi lety zase čtyři lidé vjeli na skútrech do Krakonošovy zahrádky mezi Sněžkou a Studniční horou a každý z nich za to musel zaplatit sto tisíc. Přesto je to pořád něco jiného než skončit u soudu.

Jak můžu ublížit přírodě na vysoké vrstvě sněhu?

Můžete například vyplašit tetřívka, pro kterého je zima velmi energeticky náročná. Stačí, když je dvakrát za zimní období donucen opustit úkryt, a uhyne. Skialpinistům, kteří občas nelegálně vnikají do Obřího dolu nebo do Kotle, vysvětlujeme, jak je důležité nenarušovat po troškách mohutné vrstvy sněhu.

Jednou za čas totiž potřebujeme velkou lavinu, která poláme stromy, strhne drny a obnoví životní prostor pro nejvzácnější rostliny. Pokud každý týden nějaký lyžař spustí malou lavinku, která popojede jen pár metrů, příroda je o tento důležitý proces ochuzena, což se časem projeví na úbytku druhového bohatství.

Proč se neinspirujete mnohem přísnějšími Poláky?

Je to dáno historicky. Češi nejsou příznivci přílišného omezování a represí. Ideálně by měl mít člověk nějakou vnitřní brzdu a přemýšlet o tom, jak se v přírodě chová, jenže to tak vždycky není. Například na Sněžce, kde si lidé ve snaze udělat dobrou fotku na Instagram a rychle zmizet kolikrát ani neuvědomují, že se ocitli v jednom z nejcennějších území v rámci Evropy.

Jak se to projevuje?

Během pár minut dokážou napáchat hrozné škody, třeba tím, že vstoupí za zábradlí a šlápnou do hnízda vzácných ptáků, kteří ve střední Evropě nehnízdí nikde jinde než právě na Sněžce. Pohyb turistů v alpinském trávníku na vrcholu znamená ohrožení například i pro rozrazil chudobkovitý nebo pampelišku krkonošskou, která nikde jinde na světě neroste.

Jak se na Krkonoších podepisuje změna klimatu?

Nejvýraznější je posun horní hranice lesa zhruba o čtyřicet centimetrů za rok směrem nahoru. Jinými slovy to znamená, že arkto-alpinská tundra začíná zarůstat. V souvislosti s oteplováním možná časem zmizí jeden z krkonošských fenoménů, skandinávský ostružiník moruška a v každém případě začíná vymírat slavík modráček tundrový, který se jinak vyskytuje pouze v severní Evropě.

Krkonoše se ale proměňují i třeba kvůli zvýšené koncentracei dusíku vlivem automobilové dopravy a spalování plynu v elektrárnách. Jednoduše řečeno – hory jsou hnojeny, stromy tak rostou rychleji a některé byliny obsazují plochy, kam původně nepatřily.

Znamená to, že pokud se situace nezlepší, ztratí Krkonoše to nejcennější, co mají, tedy svou jedinečnost?

Příroda je dynamická a proměňuje se neustále, jen si to někdy vzhledem k relativně krátkému lidskému životu neuvědomujeme. A tyto změny, obrodné procesy, má nejen v národních parcích smysl chránit a učit se z nich.

Některé dříve hospodářsky využívané smrkové lesy v Krkonoších se teď začínají podobat tajze. Krásný příklad najdete u Hrnčířských bud poblíž Idiny cesty, kam se nám podařilo vrátit mokřady. Ale ať už jednou budou mít ve svých nejvyšších polohách podobu tundry, nebo tajgy, budou Krkonoše vždycky v rámci Evropy jedinečné.