Únik od stresu i hledání duševního prožitku. Poutní turistika je na vzestupu

Lidé putovali odjakživa. „Putovalo se třeba z vesnice do vesnice, na slavnosti, na místa, která měla speciální energii a význam, to je vidět i u míst spojených se světci,“ vysvětluje Miroslava Janičatová, ředitelka spolku Svatá Ludmila, zabývajícího se popularizací poutnictví.

„Poutě jsou spojeny hlavně s barokní dobou a její zbožností a s výstavbou nádherných chrámů, které v té době vznikaly. Ať už je to třeba Svatá Hora u Příbrami, nebo Svatý Kopeček u Olomouce,“ doplňuje Luboš Kožíšek, koordinátor Turistické oblasti Brdy a Podbrdsko. Právě Středočeský kraj nabízí nejvíce poutních míst spojených především s historií naší země.

V posledních letech je poutní turistika, na krátké i dlouhé trasy, opět na vzestupu a oslovuje čím dál více lidí. Jejich zájem prospívá i ekonomice a zaměstnanosti. Po republice přibývá třeba opravených far přestavěných na penziony či klášterů nabízejících ubytování v tichu. Investuje se do českých památek a zázemí pro poutníky i běžné turisty.

Na domácí oblibu tohoto druhu turistiky má vliv mimo jiné popularita známých zahraničních poutních stezek, například svatojakubské, či římské poutě.

„Díky Santiagu de Compostela se to dostalo do celého světa. Pro některé lidi, kteří tuto pouť šli, to byl celoživotní zážitek a chtěli ho přenést i do své země,“ uvádí Kožíšek. Trendu pomohla také pandemie covidu, kdy se lidé začali více soustřeďovat do přírody a „rozprostírat po krajině“.

„Je to navíc nenáročné na vybavení, člověku stačí jen boty a batoh, případně nějaká další výbava,“ připomíná Janičatová. Lidé se podle ní na poutní místa vydávají, protože „chtějí něco zažít, a nemusí nutně směřovat za bohem, jdou prostě hledat něco, co je přesahuje“.

„Hledají krásu a něco nového,“ doplňuje ji Kožíšek. „I člověk, který se o historii církevních poutních míst nezajímá, na ně přijde. Uvidí krásnou architekturu, nechá na sebe působit přírodu a může dojít k nějakému zamyšlení a prožitku.“ A nemusí si u toho nutně natáčet videa na sociální sítě a zaznamenávat každý ušlý kilometr.

„Lidé dnes putování používají i jako formu psychohygieny a seberozvoje,“ všímá si dále ředitelka spolku. Na pěších pochodech, sami či ve skupinách, hledají únik od uspěchaného, hektického a stresujícího světa. Často na ně vyrážejí v době osobní krize či potřeby životní změny. „Na pouti jsou jen sami se sebou a přemýšlejí nad svým životem,“ souhlasí koordinátor.

„Když jdete delší trasu, mění se vaše vnímání reality, tím stálým rytmem se dostanete do zvláštního stavu, do změněného stavu vědomí, při kterém začnete jinak reagovat na své okolí, je to těžko popsatelné, ale děje se to. A pak přichází ten posun, změna,“ přibližuje ředitelka spolku.

A zmiňuje příběh své známé, profesně vysoce postavené zaměstnankyně vystavované pracovnímu stresu a napětí, která se marně snažila otěhotnět. Až když si udělala čas na sebe, vydala se na pouť a uvolnila se, po návratu konečně otěhotněla.

Tohoto způsobu uvolnění mysli využívají také psychoterapeuti, kteří pořádají organizované pěší pochody například pro vrcholové manažery. Tyto aktivity jsou zatím známé spíše ve světě, dostávají se však postupně i k nám.

Kam tedy v Česku vyrazit?

Janičatová doporučuje třeba Tetín či Levý Hradec, obě místa spojená s českou státností, nebo Budeč, kde údajně působil svatý Václav.

Podle Kožíška jsou oblíbenými cíli například Svatý Jan pod Skalou, již zmiňovaná Svatá Hora u Příbrami a Svatý Kopeček u Olomouce, na Moravě dále Velehrad nebo Hostýn u Bystřice pod Hostýnem.

Větší zájem by si pak podle nich zasloužila třeba Maková hora na Příbramsku, klášter Svaté Dobrotivé v Zaječově či Malá Svatá Hora nedaleko Mníšku pod Brdy.

U Mníšku, na lesnatém brdském hřebeni, stojí také poutní areál Skalka, který navštívil náš štáb s kamerou. Nabízí krásné výhledy na město pod ním i do širokého okolí, je zde vidět na Povltaví, Benešovsko či Příbramsko.

Barokní areál nechal koncem 17. století vybudovat zbožný majitel mníšeckého panství Servác Ignác Engel z Engelsflussu. Po druhé světové válce prošla Skalka nákladnou obnovou, následně čelila negativním dopadům zdejší těžby železné rudy a poddolování, poté ji komunistický režim nechal chátrat a téměř zaniknout.

To se ale nepovedlo, místo přešlo po roce 1989 do vlastnictví města, které ho postupně zrekonstruovalo do dnešní podoby.

Už od 18. století se stalo oblíbeným cílem poutníků a duchovní zastávkou při pouti z Prahy na Svatou Horu. Tam ale poutníci nemusí svou cestu skončit.

„Přes Skalku a Svatou Horu vede všerubská svatojakubská trasa, směřuje pak dál na Rožmitál, jižní Čechy a v Bavorsku se napojuje na východobavorskou svatojakubskou cestu. Takže do Santiaga de Compostela můžete dojít vlastně odsud. Tak za dva tři měsíce,“ směje se Kožíšek.

Jako první byl v roce 1693 na skále vystavěn malý kostel zasvěcený sv. Máří Magdaléně. Navrhl ho jeden z nejvýznamnějších barokních architektů Kryštof Dietzenhofer. Vzorem pro stavbu se mu stala kaple v jeskyni v jižní Francii, kde světice podle legendy dlouho žila. Netypické vnitřní omítky kostelíka tak měly připomínat krápníkovou jeskyni.

„Další zdejší zajímavou budovou je bývalý františkánský klášter, ve kterém se dříve nacházelo významné barokní dílo, nástropní freska kající se svaté Máří Magdalény od Petra Brandla. Aby nedošlo při těžbě pod Skalkou k její zkáze, byla přenesena speciální metodou na plátno a přesunuta do kostela svatého Václava na náměstí. Na Skalce máme teď fotokopii umístěnou na původním místě na stropě,“ říká Kožíšek, který je zároveň správcem areálu.

Řada čtrnácti bílých kapliček křížové cesty pak vede návštěvníky od budov až na samý vrchol kopce, ze kterého na areál shlíží poustevna. „Původně se této budově říkalo rekolekční dům, protože sloužil mnichům k meditacím a rozjímání. Uvnitř se dnes nachází významné dílo sochaře Jana Brokoffa, sousoší pieta,“ vypráví dál zdejší turistický koordinátor.

Areál s jezírkem je turistům a poutníkům přístupný po celý rok, interiéry budov pak v sezoně od dubna do října. V bývalém klášteře se konávají třeba koncerty či výstavy. Vnitřek kaple však možná návštěvníky svým vzhledem překvapí.

„Interiér se dochoval do dnešních dnů pouze jako torzo, protože přímo pod stavbou probíhala intenzivní těžba, která narušila celý areál, ale nejvíce to odnesla právě kaple. Měla tu nevýhodu, že žíla železné rudy končila v podstatě jen několik desítek centimetrů pod podlahou,“ vypráví nám při prohlídce.

Pod námi se prý nachází množství injektovaného betonu, které mělo zajistit základy kostela. Stále je tu možné spatřit některé praskliny či doplňované zdivo, jde vidět i do krovu, protože klenba se zhroutila. Koho ale zajímají již zmiňované umělé krápníky, jejich pozůstatky tu na zvědavé oči poutníků čekají dál.