Umění na Olšanech. Hřbitovy jako galerie pod širým nebem

Při zakládání Olšanských hřbitovů před více než dvěma staletími se hroby většinou jen označily číslem či dřevěným křížkem a předplatily na pouhých deset let. Pouze zámožné rodiny nechávaly na místa posledního odpočinku stavět kamenné náhrobky, či dokonce umělecká díla.

Takové pocty se dostávalo i některým významným osobnostem, na jejichž pomník se vybraly peníze ve sbírce nebo ho zaplatil spolek. S Kamilou Jurajdovou z infocentra Správy pražských hřbitovů jsme si některé umělecké skvosty prohlédli.

Hned poblíž hlavní brány najdete náhrobek navržený architektem Josefem Gočárem (1880-1945) doplněný mramorovou sochou dívky od Jakuba Obrovského (1882-1949), umělce, který se podílel například na výzdobě Obecního domu.

„Kromě mřížky se zachovalo všechno původní vybavení včetně lucerny a žardiniéry, což nebývá obvyklé,“ říká naše průvodkyně s tím, že posledních dvacet let se díky fotopastem a nočním hlídkám se psy daří hřbitov před vandaly lépe chránit.

Další dominantou při vstupu je sousoší znázorňující rodinu soudního rady Aloise Hrdličky. Jeden z největších hrobových objektů na Olšanech navržený Antonínem Balšánkem (1865-1921), který je například spoluautorem Obecního domu, budil už v době svého vzniku velkou pozornost a dostal se i na pohlednice. Sousoší si lidé vysvětlovali po svém, takže vznikla řada legend. Jedna praví, že jde o zhmotnělý sen matky, za níž přišel císař pán se zprávou, že její syn padl ve válce, což se pak skutečně stalo.

„Pravda ovšem je, že jediný syn Hrdličkových zemřel v jednadvaceti letech na zápal plic. Sochař František Rous (1872-1936), mimo jiné spoluautor trojspřeží na budově Národního divadla, z mramoru kromě anděla vytvořil manžele se synem, který má na sobě uniformu vídeňské akademie, kde studoval. Právě pro něj nechali Hrdličkovi hrobku postavit,“ vysvětluje naše průvodkyně.

Jedním z jedenácti dochovaných děl, která na Olšanech postavil architekt Jan Kotěra (1871-1923), je rohová hrobka rodiny právníka a poslance Českého zemského sněmu Antonína Schauera. Autorem bronzové holubice na sloupu z růžového mramoru před hrobem je Otakar Španiel (1881-1955), který společně s Gočárem vytvořil také místo posledního odpočinku politika a národohospodáře Františka Fiedlera.

Významní tvůrci „malou architekturu“ považovali za zajímavou disciplínu. „Každá hrobka od Kotěry je úplně jiná a inspirativní. Dalo by se říct, že se jeho funerální tvorba stala vzorem pro ostatní.“ Ve spolupráci se sochařem Stanislavem Suchardou (1866-1916), mimo jiné autorem pomníku Františka Palackého v Praze, postavil Kotěra také hrobku hercům Eduardu Vojanovi a Vojtovi Slukovovi.

Na hrobovém místě pro Karla Havlíčka Borovského si hřbitovní architekturu vyzkoušel autor původního projektu Národního divadla Josef Zítek (1832-1909). Na pomník vybral peníze spolek Svatobor, jehož hlavním posláním je v současnosti správa vyšehradského Slavína. Plaketu s Havlíčkovou podobiznou vytvořil Bohuslav Schnirch (1845-1901), kterého si Zítek vybral i pro výzdobu Národního divadla. V šedesátých letech minulého století vznikla zeď, která pomník zvýraznila.

Bohuslav Schnirch je také autorem sochy alegorie Čechie a busty na jednom z největších olšanských náhrobků, který patří nakladateli a politikovi Juliu Grégrovi. Vyzdobil i monument zakladatelů spolku Sokol Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše navržený Josefem Schulzem (1840-1917). Ten společně se Zítkem postavil Rudolfinum a projektoval například Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.

Největší kaplová hrobka na Olšanech, která od roku 2015 prochází postupnou rekonstrukcí, patří rodinám Lannově a Schebkově. Adalbert Vojtěch Lanna ml. a Jan Schebek byli přáteli a významnými průmyslníky a společníky v lodní dopravě, stavbě železnic a vodních děl a důlním a železářském průmyslu. Prvně jmenovaný byl také mecenášem a sběratelem umění.

V roce 1867 koupili pět sousedících pozemků pro stavbu hrobky, kterou vyprojektoval Antonín Viktor Barvitius (1823-1901). Schodiště vede nahoru do kaplí a dolů do krypt s uloženými rakvemi. Reliéfy jsou prací Ludvíka Šimka (1837-1886). Malíř František Sequens (1836-1896) vyzdobil interiéry nástěnnými malbami. Kaplových hrobek je na hřbitovech na sto dvacet.

Většinou pocházejí z poloviny 19. století, ale narazit můžete i na starší. Některé jsou v neutěšeném stavu, a než se dočkají opravy, nechala je Správa pražských hřbitovů zazdít, aby je ochránila před bezdomovci a vandaly.

Některé náhrobky na Olšanech jsou tak populární, že o nich vznikly legendy, které začaly žít vlastním životem. Týká se to například „Svaté holčičky“ od Josefa Maxe (1804-1855), která byla do olšanského depozitáře přemístěna z Malostranského hřbitova, kde nyní najdete její kopii.

Legenda, kterou ve své knize popsal i František Kožík, praví, že Anna Degenová, která zemřela ve třech letech po pádu z okna, dostala při narození omylem duši anděla a všem pomáhala, až se bůh rozhodl zbavit ji pozemského břemene a vzít ji do nebe.

Bratři Josef (1804-1855) a Emanuel (1810-1901) Maxovi, kteří společně pracovali například na pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí (v roce 1919 byl přesunut do Lapidária Národního muzea), vyzdobili na Olšanech několik hrobových míst. Na jejich vlastní Josef vytesal sochu znázorňující alegorii víry.

Podobně jako „Svatá holčička“ se proslavily sestry Klenkovy, k jejichž náhrobku lidé stále přinášejí svíčky a květiny. Ve skutečnosti jsou na něm ztvárněni bratr a sestra. A protože sochy dětí mají uražené nohy, vznikla legenda o dvou sestrách Františce a Antonii, kterým těžký povoz přejel nohy a ony na místě zemřely. Reálné sestry Klenkovy, které zemřely ve věku šestadvacet a devětadvacet let, však odpočívají na původním, dávno zrušeném pohřebišti u kaple sv. Rocha, která stojí na dohled za hřbitovní zdí.

I nedávná minulost přinesla umělecky hodnotná funerální díla. Mezi ty nejnavštěvovanější patří hrob Jana Palacha s reliéfem od Olbrama Zoubka (1926-2017). Po Palachově pohřbu, z něhož se v lednu 1969 stala demonstrace proti režimu, donutili rodinu ke zpopelnění ostatků a uložení na hřbitově ve Všetatech. Zoubkův náhrobek na Olšanech byl roztaven a hrobové místo obsadila jiná rodina. Umělec si naštěstí nechal matrici a po listopadu 1989 mohl udělat nový odlitek.

Dosud žijící architekt Miloš Grigorij Parma je autorem náhrobku Josefa Smrkovského, v roce 1968 v době tzv. pražského jara předsedy Národního shromáždění ČSSR. Dílu dominuje ohlazený říční kámen s politikovou signaturou. Žulová deska pod ním má znázorňovat tekoucí vodu s vlnkami. Jednoduše zpracované místo posledního odpočinku mají i Jan Werich s Jiřím Voskovcem. Autorem náhrobku stylizovaného do písmen „V“ a „W“ s příjmením obou umělců vytesaným do tvaru úsměvu je sochař Vladimír Preclík (1929-2008).