Udatný rytíř Dračí skálu před výletníky neubránil

Celá pahorkatina Sedmihoří neboli Siebengebirge, jejíž je Dračí skála neopominutelnou součástí, patří již dlouhou dobu mezi místa, která si obyvatelé nedalekého hustě osídleného a původně vysoce průmyslového Porúří oblíbili nejvíce. Žádný div, že na Drachenfels zamíří ročně na 400 tisíc turistů.

Ačkoli dnes Dračí skála slouží obyvatelům městských aglomerací, jako je Dortmund, Duisburg nebo Essen, především k tomu, aby alespoň na chvíli unikli jednotvárnému každodennímu životu ve městě, není to tak dávno, kdy kopec představoval proslulou Mekku romantiků a kdy se sem sjížděli milovníci přírody a historie z celé Evropy.

Horu a působivé rozvaliny hradu na jejím vrcholu, zničeného během třicetileté války, zachytil štětcem proslulý anglický krajinář William Turner (1775– 1851) a ve svém díle je zmiňuje i král romantických básníků lord Byron.

V Königswinteru na úpatí hory upoutá pozornost návštěvníků novější zámek, pojmenovaný Drachenburg (Dračí hrad). Novogotickým stylem s mnoha věžičkami a cimbuřími tak trochu připomíná pohádkovou stavbu v Disneylandu. Na konci 19. století si jej nechal postavit navýsost úspěšný bankéř baron Stephan von Sarter.

Ten přímo učebnicově ztělesňuje příběh o chudém chlapci, který se proslavil. Pocházel z rodiny, která v dlani otáčela každý halíř. Zbohatl spekulacemi na pařížské burze. V roce 1881 si splnil dětský sen – koupil si titul barona.

„Jako adresu svého zámku si nezvolil francouzskou metropoli, kde žil, ale Drachenfels poblíž svého rodiště – Bonnu. Rozmarný boháč přitom ve svém přepychovém sídle nežil, protože jeho láska, pařížská tanečnice, se odmítla přestěhovat,“ vysvětluje Bettina Schmidtová z bonnské marketingové agentury.

Trojice architektů, jež se u díla vystřídala, neopomněla ani high-tech vymoženosti 19. století – plynové lampy, ústřední topení, střešní výtah.

Protože baron odešel z tohoto světa bezdětný, skvost připadl jeho synovci Jakubu Hubertu Biesenbachovi. Ten se vyznamenal ve své době nebývalým počinem – Drachenburg poprvé zpřístupnil veřejnosti.

„Další osudy jedinečné stavby zrcadlí takřka vše, čím si prošlo i Německo,“ upozorňuje Schmidtová. V seznamu majitelů se pak vystřídalo několik průmyslníků. V roce 1931 se zámek změnil na internát katolické školy. V zimě 1941/1942 se tu usídlila Škola Adolfa Hitlera, elitní líheň budoucích nacistických špiček, jimž naštěstí dějiny nedopřály rozvinout své zlo.

Ostřelování spojeneckým dělostřelectvem v březnu 1945 poznamenalo jak západní fasády, tak střední kopuli uměleckého sálu. Chvíli tu sídlilo spojenecké velitelství, pak se sem přesunuli uprchlíci. Po jejich odchodu chyběly mnohé tapisérie a nástěnné malby – zloději je bezohledně strhali ze zdí.

V roce 1947 se do sálu Nibelungů nastěhovalo školicí středisko Německých říšských drah. Když ho v roce 1960 opouštělo, nevýstižnější termín zněl: ruina.

V šedesátých letech byl zámek doslova na spadnutí, přesněji řečeno zralý na demolici. Zachránily jej hlasité protesty památkářů, podporované místními nadšenci.

A především excentrický mecenáš Paul Spinat, jenž takřka zříceninu v roce 1971 koupil za půl miliónu marek splatných v deseti ročních splátkách. Do svého „domku“, jak říkával, jezdil ve voze Rolls-royce zlaté barvy, na kulturní dýchánky si zval celebrity – Andyho Warhola, členy skupiny Queen či zpěvačku Tinu Turnerovou.

Nyní v něm sídlí Nadace spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Pro návštěvníky se brány nepřehlédnutelné stavby otevřely na jaře loňského roku a její pečlivá obnova přišla na 30 miliónů eur (740 miliónů Kč). Interiér zámku zdobí barokní vybavení, zapůjčené z mobiliářů jiných německých památek.

Oblibu Dračí skály, chráněné jako přírodní park, mezi turisty dokládá nejstarší ozubená dráha v Německu, jejíž zelenobílé vozy vás v pohodě vyvezou z Königswinteru až na samý vrcholek: místy překonávají převýšení až 20 procent. Odtud se naskýtá pohádkový pohled na malebnou krajinu, nepříliš vzdálenou od průmyslového srdce Německa, kdysi plného šachet a vysokých pecí. Ovšem zkrátka nepřijdou ani ti, kteří se na Drachenfels vypraví pěšky.

Legendární horou prochází hned několik dobře značených a pečlivě udržovaných stezek. Cestou narazíte na umělou jeskyni s třináctimetrovým, mechem porostlým kamenným drakem z dílny sochaře Franze Josefa Kringse.

Připomíná starogermánskou legendu, podle níž hrdina Siegfried, vybavený stejně jako televizní Arabela neviditelným pláštěm a supersilným mečem, zabil draka Fanfira, který strážil v jeskyni ukrytý poklad Nibelungů. A potápěl lodě na Rýně ohnivým dechem. Poté se Siegfried vykoupal v jeho krvi, aby se stal nezranitelným. Ani to mu nepomohlo a hrad před davy návštěvníků neuhájil.

Na Drachensfelsu proto nechali již v roce 1913, kdy Německo slavilo sto let od narození skladatele Richarda Wagnera, který ságu zhudebnil v opeře Siegfried, postavit Sál Nibelungů.

Malíř Hermann Hendrich, význačný zastánce symbolismu, na řadě pláten vypodobnil výjevy z nibelunské legendy.

Obludnou betonovou restauraci, vybudovanou v 70. letech minulého století a hyzdící krajinný ráz, nahradila moderní skleněná krychle. Milovníci plazů si mohou v místní zoologické expozici prohlédnout nejen nejrůznější ještěry, jako jsou varani nebo korovci, ale i dvojici více než dva metry velkých severoamerických aligátorů.

A i když se počasí na Drachenfelsu dost často mění, za jasných dnů odsud uvidíte zdvojené věže katedrály v Kolíně nad Rýnem. Mimochodem: z trachytového kamene z Drachenfelsu se ve 13. a 14. století katedrála zrodila.