Článek
Zlověstná a temná aura městečkem neprostupuje, ve slunné Kalifornii by to bylo až nemožné a k depresivnímu místu má Colma velmi daleko. Obyvatelé se rozhodli, že ze zdánlivého handicapu učiní svou přednost. V místním muzeu si mohou turisté pořídit třeba trička s nápisem „Je skvělé být živý v Colmě“ a podobnými glosami. Mnozí by jistě řekli, že je to život až téměř idylický, navzdory tomu, že se odehrává v kulisách rozlehlých hřbitovů.
Na hřbitovy byli přesunuti nebožtíci ze San Francisca.
Spíše než metropolí, je Colma nekropolí, jak trefně poznamenává The New York Times. A jediná skutečná úskalí zažívají obyvatelé při pohřbech, kdy se na sanfranciském předměstí tvoří kolony kvůli smutečním procesím. Rezidenti městečka jsou ovšem vždy včas upozorněni, pokud se k něčemu takovému schyluje.
Colma byla od svého vzniku v roce 1924 budována jako nekropole. V San Franciscu se totiž pohřbívání zakázalo už na přelomu století kvůli nedostatku místa na městských hřbitovech. O 12 let později se ovšem přešlo ještě k razantnějšímu kroku — mrtví byli z města doslova vykázáni. Nějakých 150 000 těl putovalo právě do Colmy, tou dobou zemědělské oblasti, kde posléze nekropole vyrostla. Mělo se tím předejít i případnému šíření chorob.
Na hřbitovech spočinuli umělci, běžní občané, ale třeba i vězni.
Na hřbitovech v Colmě byla pochována i řada významných osobností z nejrůznějších historických období. Od biskupů, přes architekty, aktivisty (třeba homosexuálního politika Harveyho Milka), umělce, až po generály z dob Občanské války. Jsou zde pochováni také vězni z neblaze proslulého Alcatrazu. Kromě toho je ale na hřbitovech i spoustu neoznačených hrobů. V samotném San Franciscu podle deníku New York Times zbývají dnes už jen dva hřbitovy.