U přisprostlých názvů českých obcí se člověk někdy začervená

Útlocitné duše, dál nečtěte! Nebo se aspoň nerozčilujte. Naše libozvučná mateřština není jen chrámem a tvrzí, jak ji viděl lingvista Pavel Eisner. Je také putykou, hnojištěm a vykřičeným domem…

Některé obce si původní název přesto zachovaly, byť se při jeho vyslovení člověk neubrání rozpakům či úsměvu. Vyrazili jsme za jejich obyvateli, abychom zjistili, jak se s tím vyrovnávají.

A také jsme poprosili o odborný komentář Pavla Štěpána, vedoucího oddělení onomastiky (nauky o vlastních jménech) Ústavu pro jazyk český. Spousta lokalit je v tom totiž zcela nevinně: jejich názvy mají s lechtivým obsahem společnou pouze zvukovou stránku.

Některé ovšem původ nezapřou, třeba takový Hovnov, Pičulín, Sračkov či Mrdákov. Místní lidé trpěli posměchem okolí natolik, že už obce dnes v mapách nenajdete. Byly buď přejmenovány, nebo zanikly. Leckde jsou však obyvatelé na svou obec hrdí, ať se jmenuje jakkoli.

Kde jinde začít cestu než v Řitce, proslavené písničkou Rybitví od Yo Yo Bandu. „Pičín, Kozomín, Řitka, skvěle složená kytka…“ Pamatujete?

Obec ležící jihozápadně od Prahy se původně jmenovala Jagersdorf, tedy německy Ves lovčího. Český název „Lhotka, řečená Řitka“ je doložen roku 1387. A Řitka nakonec obci zůstala bez ohledu na pokus ze 16. století změnit ji na neutrální Řídkou, tedy malou, řídce osídlenou ves.

„Název by mohl být odvozen z osobního jména Řitka, což byla původně hanlivá přezdívka související se zdrobnělinou slova řiť. Podle novějšího výkladu by ale také mohlo jít o obrazné pojmenování podle výrazného terénního útvaru, třeba skalky, která měla tvar zmíněné části lidského těla,“ vysvětluje Pavel Štěpán.

Kamil Abbid žije v Řitce už osmnáct let, z toho čtrnáct let starostuje. S jejím názvem nikdy problém neměl. „My si ho totiž se zadní částí těla nespojujeme, byť občas někdo zlomyslný přimaluje na značce háček nad T,“ konstatuje.

Že jsou lidé na jméno své obce citliví, se ukázalo před deseti lety, roku 2014. Ve videoklipu ODS se tehdy mihla cedule s názvem Řitka a tvrzením, že propad oblíbenosti strany do zmíněného místa se už zastavil a že znovu míří na výsluní voličské přízně. Některé obyvatele vsi video asi naštvalo.

„Všichni mají plnou pusu politické kultury a pak přijdou s takovým fórem níže opasku. Mně se to tehdy nelíbilo ani jako starostovi, ani jako člověku,“ tvrdí Kamil Abbid. „Nejvíc lidem patrně vadilo, že ten klip nenatočili tady. Prostě jen zabodli ceduli Řitka někde u cesty. Současný pan premiér se aspoň mohl pochlapit a přijít za námi. Takhle si rovnou tehdy přišli stěžovat na radnici občané.“

Chce to nadhled, říkáte si možná. Jenže vy v Řitce nebydlíte. Že šlo o humor z politického hlediska prvoplánový, ukázaly pak volby do obecních zastupitelstev. Přestože má ODS v obci solidní voličskou základnu, tehdy si neškrtla. Radnici obsadilo místní sdružení nezávislých kandidátů a TOP 09.

Další obec zmiňovaná Yo Yo Bandem, Pičín u Příbrami, je v tom nejspíš úplně nevinně. Podle jejího webu by název, doložený už roku 1289, mohl pocházet z latinského slova „piscina“, tedy rybník. Případně ze staroslověnského „pěčina“ neboli pěkné místo. „To není pravděpodobné,“ komentuje Pavel Štěpán, „přivlastňovací přípona -ín značí souvislost s osobním jménem, zřejmě se staročeským Pieka. To opravdu mělo význam ,pěkný‘, netýkal se však krajiny, nýbrž člověka.“

Zlomyslné jazyky však mají ohledně původu názvu jasno. Možná proto zpočátku někteří přistěhovalci na dotaz, odkud pocházejí, raději odpovídají: Jsem od Příbrami. Drtivá většina obyvatel je však na svoji obec hrdá. Stejně jako starostka Lenka Kupková, která tam žije už pětadvacet let a funkci zastává třetí volební období.

„Vždycky jsem říkala, že jsem z Pičína. My, co tady žijeme, název nevnímáme jako hanlivý. Pičín není jen slovo, je to krásná vesnice ležící v krásné krajině na úpatí Brd. Máme tady školu, poštu, obchod, hospodu, kostel Narození Panny Marie, o který s láskou pečujeme. V Pičíně se zkrátka dobře žije,“ říká přesvědčeně.

S posměšky se nesetkává často. „Jednou volaly malé děti a hrozně se při tom smály, stačilo jim, že mluví s někým z Pičína. Lidé se taky jezdí fotit k ceduli Pičín. Ale to je asi tak všechno,“ podotýká.

Na základě fonetické podobnosti přišel k přízvisku zřejmě i Píčov u Boskovic. Ves vznikla v 18. století při výměně území mezi opatstvím Hradisko u Olomouce a hrabětem Dietrichštejnem. Podle jazykovědce Víta Bočka by její jméno mohlo být odvozeno od toho, že lidé nuceně vystěhovaní ze svých domovů „pyčeli“, tedy naříkali, litovali, mrzeli se.

Možná je také souvislost se slovem „zpiečěti se“: postavit na odpor, zpěčovat. K tomu se ostatně váže pověst zaznamenaná na webu obce. Podle ní se vozy, na nichž vystěhovalci vezli veškerý majetek, polámaly v místech dnešního Sušského rybníka a oni odmítli jít dál.

Vykládejte to ale zlomyslným sousedům! „Příležitost dělá nejen škodolibého posměváčka, ale zároveň lidového etymologa,“ podotýká Vít Boček na boskovickém webu Ohlasy. A tak není žádný div, že se obec Suchý k původně nevinnému přízvisku moc nehlásí.

Dodnes však najdete na Moravě tři Pindulky, dvě Pinduly a jednu Pindu a jejich názvy opravdu pocházejí z hovorového označení dámského přirození, které se používalo i pro vykřičené domy. Typickým příkladem je samota Pindulka, ležící východně od Brna a připomínaná od roku 1594. Šlo o zájezdní hostinec při císařské cestě z Brna do Olomouce, který kromě přepřahání koní a občerstvení pravděpodobně nabízel cestujícím i služby privátního charakteru.

Ani obec Pičulín souvislost s ženskou anatomií nezapře. Jak konstatuje slovník Místní jména na Moravě a ve Slezsku, název obce vznikl příponou -ín k osobnímu jménu Pičula. A to bylo odvozeno příponou -ula od slova piča neboli vagina.

Ves se nacházela u Bystřice nad Pernštejnem. První záznam o ní pochází z roku 1348, poslední pak z roku 1483. Název však zůstal zachován i po jejím zániku: říká se tak lesu mezi Bohuňovem a Rovným. Vyrazit z něj na procházku můžete do šestnáct kilometrů vzdáleného Zasrance, místní části Nového Města na Moravě.

Vznik názvu popisuje Helena Zelená Křížová na webu zdarskevrchy.cz. V tamní Svatojanské ulici žili od konce 17. století tkalci, kteří odnášeli výrobky faktorům ve velkých rancích na zádech. A tak bylo často vidět jeden ranec za druhým, kterak pochoduje pod okny sousedů. „Šel ranec, ještě jeden ranec a pak zas ranec,“ říkávaly prý babičky - a „zasranec“ byl na světě.

„Je to pěkný, ale velmi nepravděpodobný výklad, jímž se místní snažili název obce vylepšit. Ten ale jinak než vulgaritou vysvětlit nejde,“ konstatuje Pavel Štěpán.

Přesto se místní ke svému bydlišti hrdě hlásí. Dokonce si k malované pohlednici místní kapličky nechali vyrobit turistické razítko, jež nese letopočet 2008 a nápis Zasraňáci sobě.

Šumavská osada Šukačka je na mapách zaznamenána od počátku minulého století. Podle kronikáře pochází její název ze srbského slova „šuka“, což znamená koza. „Starý pan Hanžlík, někdejší místní obyvatel, kdysi nějakému reportérovi vtipně napovídal, že tam jezdili brigádníci, kteří mezi sebou dělali různé věci, a že název vznikl z toho,“ nabízí další etymologické vysvětlení starosta spádové obce Čachrov Josef Bejvl.

Zda se ke zmíněné tradici hlásí skautská základna Bílý orel, která sídlí v bývalém penzionu Na Šukačce, jsem raději nezjišťovala. Nicméně podle Pavla Štěpána byl pravdě blíž pan Hanžlík: název totiž skutečně pochází z neslušného slovesa, označujícího rozmnožovací akt.

„Tehdy ale vůbec nemuselo mít vulgární význam. Ve starší češtině znamenalo slídit nebo také bezcílně se pohybovat sem tam. Známe otřepaný příklad: Babička šukala po sednici,“ vysvětluje jazykovědec Pavel Štěpán.

„Dnes žijí na Šukačce pouze tři stálí obyvatelé. Ani cedule začátek a konec obce nemá. Jde pouze o místní jméno, oficiálně je to součást Javorné. Nápis však na návsi pořád visí. Turisté se pod ním rádi fotí a pak dávají snímky na sociální sítě,“ dodává pan starosta.

„Samota Malá Lípa se až do roku 1885 nejmenovala jinak než Sračkov a také na německých štábních mapách byla takto označována. Teprve po roce 1885 přičiněním Josefa Semeráda bylo zaměněno pojmenování bývalého Sračkova na jméno Malá Lípa,“ praví záznam z roku 1914 v pamětní knize spádové obce Květinov.

Útlocitný pan Semerád, řídící učitel tamní školy, by se divil: místní o své obci mluví zásadně postaru. „Dřív měla skoro každá chalupa na samotě svůj název. A té naší samotě se prostě říkalo Sračkov. Dnes tam nastálo bydlíme jenom my Dubnové,“ prozrazuje Miroslav Duben.

V obci provozuje bazar se zemědělskou technikou a jeho starší bratr Bohumil tam má truhlárnu. Ostatních pár chalup patří lufťákům. „Když říkám, odkud jsem, nestydím se za to. Naopak, ten název se používá čím dál víc,“ dodává s úsměvem. A je mu šumafuk, zda jde o zkomoleninu slova Srážkov, odkazující na jakousi dávnou bitvu (žádná v kraji není doložena), odkaz na nepřízeň počasí či mizerný stav místní vozovky.

Ostatně ani jedno není příliš pravděpodobné: podobnost se staročeským slovem sráč čili záchod nelze přehlédnout. „Existuje pražská ulice Na srážku, kde se také údajně srazila nějaká vojska. Ale kdepak, původně se jmenovala Na sráčku. Stejně tak je na Choceňsku obec Podrážek, která se původně jmenovala Podsráček. Zřejmě tam bývala na stráni kadibudka a pod ní leželo pár domků,“ objasňuje Pavel Štěpán.

...toho je příliš! Tak nejspíš pravili představení místní samosprávy, když už nedokázali hanbu spojenou se jménem své vsi dál snášet jako Mrákovští.

První zmínka o Mrákovu u Domažlic pochází z roku 1325, kdy Jan Lucemburský potvrzuje listinou privilegia původních jedenácti chodských obcí, jejichž obyvatelé vykonávali strážní službu hranic. Tehdy se ovšem jmenoval Mrdákov.

Pohoršující sloveso, od něhož byl název odvozen, původně znamenalo hýbat, vrtět nebo kývat. Spojitost s pohlavním aktem získalo až později - a tehdy obec požádala o přejmenování „pro oplzlý význam“. Z moci úřední tak vznikl seriózní Mrákov.

„C. k. ministerium záležitostí vnitřních povolilo vynesením ode dne 10. září 1892 místní obci Mrdákovu, německy Mrdaken, žádanou změnu jména jejího v ,Mrákov‘, německy ,Mraken‘,“ konstatuje Zákonník zemský království českého z 19. října téhož roku.

Existenci další vsi, jejíž název prošel změnou významu, pak dokládá slovník Místní jména v Čechách. Jde o zaniklý Hovnov u Přimdy. Jméno znamenalo Hovnův dvůr a odkazovalo na původního majitele ze 14. století, v kronice doloženého jako „Janek řečený Hovno“. Pojem „hovnit“ ovšem ve středověku znamenal hovět si, lenivět, nic nedělat - takže šlo vlastně o Janka Lenocha neboli známého Líného Honzu.

Zatímco mnohé obce se hanlivého jména zbavily, vesnice Zadky na Opavsku se k němu naopak dopracovala: do vínku dostala název Johannisfeld, tedy německy Janovo pole podle jednoho z majitelů dvora, náležejícího k velkostatku Neplachovice.

České pojmenování Sadky z roku 1869 se posléze změnilo na Sádky, Zádky a od roku 1924 na Zadky. S lidskou anatomií však zřejmě nemá nic společného: s největší pravděpodobností odkazuje na chov ryb v místních rybnících.

Naši reportáž zakončíme symbolicky v Prdeli. Tedy na křižovatce u Bártova dubu v brdských lesích, jižně od dopadové plochy Jordán. Na místě dobře utajeném, neboť tento název už nikde nenajdete.

„Nahoře na rozcestníku byla ještě jedna cedule, ta ale zmizela. Asi se někomu nelíbila,“ prozradil mi Pavel Círek z nedalekého Komárova. Není divu, k obrázku Panny Marie, jenž na stromě stále visí, se sprosté slovo opravdu nehodilo. Fotografie však zůstaly, stejně jako vzpomínky pamětníků.