Článek
Schnirn leží v nadmořské výšce 1500 metrů v údolí Wipptal jen několik kilometrů východně od Brennerského průsmyku. Vesničku tvoří pár desítek roztroušených chalup a farem na široké alpské louce obehnané kolem dokola horskými štíty, jimž vévodí ledovec Olperer. Na farmě Thumeserhof hospodaří se svým manželem Hany Plattner-Dvorak, rodilá Rakušanka, jejíž rodiče však pocházejí z Prahy, a díky tomu mluví výborně česky.
„Seznamte se, tohle jsou Nari a Belmiro.“ Alpaky si nás pozorně prohlížejí od hlavy až k patě. První z nich je celá černá, druhá má bílý obličej a ponožky. „Alpaky jsou menší než lamy a neplivou kolem sebe,“ vysvětluje Hany hlavní rozdíl mezi spřízněnými zvířaty, která se často pletou.
Kostelík je jedinou známkou civilizace široko daleko.
Máme tendenci oslovovat je v ženském rodu, ale jsou to kluci, bratři. Pocházejí z Voralberska, letos oslavili 3. narozeniny a měří asi 150 centimetrů — víc už nevyrostou. Dožijí se zhruba 25 až 30 let. Mají srst, která v létě chladí a v zimě hřeje (mohou klidně ležet na sněhu). Jednou za rok se stříhají a z jejich vlny se vyrábí funkční oblečení. Od příštího roku budou na Thumeserhofu k dostání jako suvenýry ponožky a čelenky z Nari a Belmira.
Nejdřív zvíře, potom člověk
Na začátku treku se naučíme hlavní pravidlo: musíme vždycky jít před zvířaty a vést je na oprátce za sebou. Kdybychom alpaky pustili před sebe, hrozí nebezpečí, že nás kopnou. Také je důležité vědět, že mají rádi hlazení spíš na krku a směrem zdola nahoru — na dotyk na hřbetě se tváří trochu nevraživě.
Vyrážíme po louce směrem k ledovci, Nari nadšeně kráčí v čele, Belmiro je trochu líný a nechává se prosit, ale stačí občas zatahat za jeho oprátku a poslušně šlape. Zvířata jsou zvědavá, a přestože už tudy jistě šla mnohokrát, stále se rozhlížejí kolem.
S alpakami lze naplánovat různě dlouhý trek, klidně celodenní až k Olpereru.
Po chvíli zatáčíme do lesa. Zkoušíme s alpakami zamířit mimo cestu a pak i do prudkého svahu. Vůbec jim to nevadí, ochotně kráčí nebo poskakují za námi, kamkoli zamíříme, i v hustém terénu. Když se jim zachce, prý dokážou dokonce přeskočit nízký plot.
Asi po dvou kilometrech nás cesta vyvede na otevřenou planinu s půvabným lesním kostelíčkem. Je čas na lehký piknik. Občerstvení Hany vždy připravuje z ingrediencí ze své farmy — krajíce domácího chleba se sýrem či špekem jsou ozdobené jedlými horskými květinami, po nich přichází na řadu borůvkový koláč, na zapití domácí malinovka a pro dospělé ovocný likér.
Na půl i celý den
Kromě kostela není široko daleko žádná známka civilizace. Výhled nemá chybu, za jedním kopcem je Zillertal, za druhým italské San Giacomo.
Alpaky jsou na rozdíl od lam méně agresivní a také menší.
Dále pokračujeme po cestě kolem lesní Křížové cesty s výjevy jednotlivých zastavení vyvedenými na velkých kamenech. Narimu ani Belmirovi pieta nic neříká a každou chvíli vykonávají malou potřebu — prý vždycky na stejném místě, značí si tak „svou“ trasu.
Zhruba pětikilometrový okruh i s návštěvou kostela a piknikem nám zabral asi dvě hodiny. S alpakami se dá vyrazit i na půldenní nebo celodenní trek až k Olpereru. Na delší trasy se k výpravě připojuje také Andreas — manžel Hany. Zkušený průvodce je místním rekordmanem v počtu výšlapů na Olperer, kde byl už 197krát. Jubilejní dvoustý výstup plánuje na podzim.
