Tyrolské středisko Galtür je místem pro lyžaře i gurmány

V Galtüru končí hlavní silnice, dál už se sníh nechává nedotčený pro terénní auta a skialpinisty. Jsme na hranici se Švýcarskem, a tak tu je údolí úzké, hory po obou stranách mají vrcholky špičaté a na jejich bocích se sníh drží jen jako letmý poprašek – hned padá dolů, cestou nabírá rychlost a strhává vše, co mu stojí v cestě.

Jak ničivou může mít taková lavina sílu, ukázala katastrofa v roce 1999, kdy pod sněhovým závalem zemřelo v Galtüru 31 lidí, většina z nich ani nestačila opustit svoje domy.

Městečko se z neštěstí poučilo, a tak ho dnes chrání 345 metrů dlouhá a 19 metrů vysoká zeď. Postavená je tak důmyslně, že si jí neinformovaný návštěvník ani nevšimne – část tvoří muzeum Alpinárium, kde interaktivní formou ukazují, jak se naučit žít v přírodě a s přírodou.

Turisty v Galtüru spíš než v muzeu najdeme na svazích zdejšího lyžařského areálu Silvaparku. Nástupní stanici v GaltüruWirtlu obklopují ze všech stran hotely a penzióny, nejsou ale tak pompézní jako v dalším středisku v údolí, v Ischglu.

Odpadá tak pracné dojíždění, stačí jen vyjít z pokoje a nasadit lyže. Ocení to hlavně nejmenší lyžaři, kteří se u nástupní gondoly vozí na přibližovacím pásu – tady se vzletně jmenuje kouzelný koberec – a projíždějí branky pod dohledem instruktorů.

Školička je jeden ze šesti sektorů, na které je Silvapark, v němž se lyžuje od 1600 do 2300 metrů nad mořem a šedesát procent se dá uměle zasněžovat, pomyslně rozdělen. Pro větší děti je o kus výš připraven úsek řízený semaforem s dopravními značkami a s omezenou rychlostí na třicet kilometrů nebo trať plná houpavých boulí.

Kdo chce, nechá si změřit svůj výkon ve slalomu. Dětské radovánky jsou roztroušeny mimo sjezdovky, a tak se může na čtyřiceti kilometrech bílých svahů jezdit bez obav, že se odněkud náhle vynoří neohrabaní malí začátečníci, a vykrajovat tak na širokých pláních carvingové oblouky.

Sjezdovky v Silvaparku jsou upravené tak dokonale, že se jen podle barevného značení orientujete, jakou obtížnost se právě snažíte pokořit.

Většina je červená, na jediné černé se doporučuje udělat zastávku v Addis Abebě, stylové restauraci. Stavba z betonu, skla a dřeva je ve stráni posazena velmi nenápadně, ke vchodu se musí náhle a prudce zatočit.

Restaurace patří do sektoru aprés ski, tedy místa, kde se pořádá hlučná zábava bohatě zapíjená alkoholem v době, kdy už vleky a lanovky utichnou. Někomu to sice nemusí vyhovovat, na druhou stranu se podnapilí lyžaři neprohánějí v tak hojném počtu po svazích, ale stojí spořádaně po 16. hodině kolem barových stolků.

V Addis Abebě se během dne i dobře jí; mají tu všechny regionální speciality včetně tyrolského špeku nebo horského sýra Paznauner Käse zamíchaného do salámového salátu se sladkokyselou zálivkou a také lyžařskou rakouskou klasiku, jako jsou gulášová polévka či Germknödel. Kynutý knedlík olbřímích rozměrů sedí v hlubokém talíři ve vanilkové omáčce, posypaný je mákem a nádivku má ze švestkových povidel.

Mezi další regionální pochoutky patří tyrolské klobásy, med a samozřejmě sýr. Svoje umění pak prezentují nejen tyrolští výrobci sýra – rodinné farmy, kde se dělá, jsou v Galtüru na mnoha místech přidruženou výrobou k hotelovému byznysu – na Alpské sýrové olympiádě.

Během posledního ročníku se ochutnávaly vzorky od devadesáti soutěžících z Německa, Švýcarska, Lichtenštejnska a Itálie. Vítězství ukořistil domácí výrobce z Vorarlberska se svým mladým sýrem.

Hory a pastviny kolem Galtüru jsou i rájem divoké zvěře, a tak se hojně vyskytuje i na jídelních stolech. Divočina se podává ochucená divokým kořením, s knedlíky a pikantním zelím.

Rakušané jsou patrioti, proto vše zapíjejí rakouským vínem. Proslavená oblast pro červené je Burgenland ležící blízko maďarských hranic, bílý sauvignon produkuje spolková země Štýrsko, ryzlinky a veltlíny jsou nejchutnější kolem Dunaje u Wachau. Láhev vína může být vedle tyrolského špeku dobře vybraným a také oceněným dárkem.

Pro dvacet tisíc fanoušků tu na sjezdovce zpívali mimo jiné Elton John, Rod Stewart nebo Kylie Minogue. Obchody a bary se v sezóně nezavírají a malé hotely tu snad ani neexistují. Mondénní středisko Ischgl musí zajistit zábavu a také trochu sportu pro všechny, kteří obsadí 11 tisíc připravených lůžek.

Většinu dne to totiž vypadá, že všichni čekají, pak prožívají a nakonec zase čekají na další aprés ski v některém z četných barů a restaurací. Kdo se nakonec nechá odvézt gondolou do centra Silvretta arény, do Idalpu, moc se odtud nevzdaluje. Svahy jsou tak za chvíli vydřené a plné boulí.

V poledne se všichni přestěhují do jednoho ze tří labužnických center v Idalpu; za vrchol je považován VIP klub v Alpenhaus restauraci. U vchodu si členové sundají lyžařské boty, navléknou je na sušák (v Česku příznačně nazývaný teplouš) a vklouznou do připravených přezůvek.

Číšníci, které nenápadně posunuje paní v tyrolském sáčku, servírují tapas, sýrovou krémovou polévku, telecí vídeňský řízek s rýží a kaiserschmarn neboli trhanec se šlehačkou.

V kožených křeslech pokuřují doutníky členové klubu, kteří za členství dali bezmála dva tisíce eur, a obrovskými skleněnými okny pozorují, jak venku svítí slunce. Až vyrazí vykreslovat carvingové oblouky, VIP členství jim zaručí, že nebudou stát u vleku dlouhé fronty. Ty by tu pro ně asi museli zvlášť připravit, aby měli pocit, že si za své peníze opravdu užili.

Jednoduchá rada pro toho, kdo chce opravdu lyžovat – rychle na druhou stranu, do Švýcarska, kde skoro nikdo není a červené tratě drží slušně sjízdný profil i za hustého sněžení. Aréna má totiž díky svému propojení se švýcarským Samnaun plných 235 kilometrů tratí. Je škoda toho nevyužít.