Turistika na pobřeží: Švédsko je pro ni jako stvořené

Počínaje jihošvédským Halmstadem a konče norskou hranicí o nějakých tři sta kilometrů severněji se na pobřeží Baltského a Severního moře střídá jeden úžasnější kus přírody za druhým. Není divu, že celá řada lokalit, které bychom u nás možná považovali za národní parky, tvoří přírodní rezervace. Žádné zástupy výletníků tu ovšem nenajdete, na parkovištích je obvykle volno.

Také borůvky a brusinky jako by čekaly na to, až je utrhnete. Když se vydaří sezona, najdete poblíž moře i houby. V okolí parkoviště bývají k dispozici letáčky s důležitými informacemi a mapkou oblasti s vyznačenými stezkami.

V závislosti na velikosti území lze většinou vybírat z několika variant okruhů, které se liší nejen délkou a stupněm převýšení, ale i rázem krajiny, kterou procházejí. V úseku pár kilometrů se tak můžete ocitnout v různých „světech“, jak si ukážeme na několika příkladech.

Během pobytu v přírodě nepřijdou zkrátka ani zájemci o historii nebo technické pamětihodnosti. Narazit se dá například na mohyly z vikinského období, chaty lovců sleďů z minulých staletí či na políčka obdělávaná původními metodami. Krásně dochované větrné mlýny z 19. století, s nimiž se častěji setkáte více na severu, jsou natřeny takzvanou falunskou červení - podobně jako mnoho domů, chat, stodol, kůlen, ale třeba i kadibudek po celé zemi.

Jak jeden ze symbolů Švédska vlastně vznikl? V 16. století chtěl mít král střechu zámku vyrobenou z mědi, jak to bylo běžné v Evropě. Ale ani on si to tenkrát nemohl dovolit, tak se našlo řešení - střecha byla natřena červenou barvou vyrobenou z pigmentů z měděného dolu ve Falunu, která vypadala téměř jako měď. Nastartoval se tím trend, kdy si bohatší lidé budovu nebo její část natírali stejným prostředkem, aby ukázali, že „na to mají“.

Kromě toho barva připomínala cihlové stěny staveb, které mocní muži ze Švédska viděli při cestách po Evropě, ale pro ně byly příliš drahé. V 17. století se králem inspirovala hlavně šlechta, časem se přidali i kněží, kteří nechali červení natírat své fary, i vysoce postavení armádní velitelé.

Na konci 18. století se začala barva vyrábět průmyslově, což zvýšilo její produkci, takže natírat se mohly i velkostatky. Lidé už si všímali také praktičtějších výhod než jen toho, že barva je pěkná a módní. Dřevo pod ní totiž vydrželo déle.

Na přelomu 19. a 20. století, kdy se více obyvatel dožívalo dospělosti a mělo potřebu vlastnit dům, se barva začala stávat symbolem národního romantismu, oslavy vlasti a venkovského života. To přispělo k udržení národní identity v době, kdy pětina Švédů emigrovala za lepším životem do Ameriky.

Čtvrt hodiny cesty z Halmstadu se rozkládá Haverdal, jedna z nejstarších rezervací v kraji. Na konci 18. století ji tvořila pouze otevřená pole navátého písku a vřesoviště, ale na mnoha místech byly jako ochrana před létajícím pískem zasazeny borovice. Ještě dnes jsou v lese vidět duny, v současnosti už pokryté mechem a keříky borůvčí a brusinek. Když půjdete od parkoviště směrem k moři, zažijete množství různých typů přírody. A čím delší stezku zvolíte, tím bude krajina pestřejší.

Uvidíte řady zkamenělých písečných dun, které se začaly formovat před čtyřmi sty lety, poté co byl vykácen původní les. Nejstarší dokonce dostala vlastní jméno - Stora Sandkullen. S více než šestatřiceti metry je zřejmě nejvyšší dunou ve Švédsku, takže se z ní naskýtá široký výhled na rezervaci a okolí. Územím protéká potok lemovaný břízami a olšemi. Bujná zeleň v blízkosti vody je v prudkém kontrastu se suchým borovicovým lesem, který místy působí jako prales.

Na mnoha místech rostou křivé borovice, z nichž některé dokonce vypadají, že mají zauzlovaný kmen, jiné jako by se plazily po zemi. S pomocí fantazie mohou připomínat podivné figury. Nikdo přesně neví, co jejich deformaci způsobilo, ale nejspíš vítr, útoky hmyzu či geny.

Podobné stromy naleznete i v rezervaci u oblíbeného letoviska Särö (dříve sem jezdila hlavně společenská smetánka včetně králů) asi sto kilometrů severněji. Naopak borovice, které tolik nejsou vystaveny povětrnostním vlivům, tu dosahují gigantických rozměrů. Jejich stáří je vidět také na struktuře kůry. Ta během staletí popraskala i na decimetrové kousky, takže připomíná želví krunýř.

Při inventuře v roce 1914 se našly dokonce téměř pětisetleté stromy. Jak známo, staré dřevo, které se ponechá v přírodě odumírat, poskytuje úkryt a potravu spoustě druhů živočichů, především hmyzu a ptákům, kteří ho požírají. Po borovicích jsou v Särö nejvíce zastoupeny duby a najdete zde i tisy. Rezervaci tvoří rovněž paseky a pláže, kde se lze osvěžit v moři, neboť i ve Švédsku někdy teploty ve stínu šplhají ke třicítce.

Přesuneme-li se o dalších padesát kilometrů severněji, ocitneme se na jednom z mnoha tisíc ostrůvků v kraji Bohuslan. Je logické, že při takovém počtu a hustotě jsou si tyto skalní útvary vystupující z moře (těm hodně malým se říká šéry) často podobné.

Ovšem zdaleka ne každým procházejí značené turistické stezky a ne všude vede most či jezdí přívoz. Mimo jiné i kvůli dostupnosti hromadnou dopravou, v tomto případě lodí, jsme si vybrali Haron spadající pod šestý největší švédský ostrov Tjorn.

Za dvě hodiny ho vycházkovým tempem projdete křížem krážem, protože stezky mají dohromady necelých sedm kilometrů. Na trase počítejte s přibližně padesátimetrovým převýšením. Podle počasí si vyhraďte dvojnásobek času, protože když je krásně, lákají vyvýšená místa s výhledy i lavičky v dolinách k posezení. Přestože trasa podle číselných údajů působí jednoduše, není vhodná pro osoby se sníženou pohyblivostí.

Některé krátké úseky vedou po schodech, nerovným kamenitým terénem nebo po prkenných lávkách postavených nad podmáčenou půdou a rašelinnými jezírky. I tady na ostrově platí to, co v rezervacích na pevnině - neuvěřitelná proměnlivost krajiny. Na začátku se brodíte vřesem, pokračujete mezi téměř holými skalami, až dojdete do údolí plného zeleně. Jaké překvapení, když na tak odlehlém místě narazíte na budovy a obdělávaná políčka.

Na statku hospodaří v souladu s přírodou bez použití umělých hnojiv a postřiků proti škůdcům. Pěstují tu například len a staré druhy obilovin. Před třemi lety tu napočítali na dvě stě padesát druhů rostlin, takže v létě louky a pole září všemi barvami. Kromě běžných lučních trav a květin najdeme ve vlhčích lokalitách i rarity, z nichž některé v Česku patří k ohroženým druhům - kruštík bahenní nebo koukol polní.

Lidé ostrov obydleli už v pravěku, kdy se živili rybami, lovem tuleňů a ptáků, později přibylo zemědělství. Na pobřeží se dochovaly pozůstatky kamenných příbytků po „hostujících“ rybářích, kteří v šestnáctém až osmnáctém století přijížděli na sezonu sleďů a pak zase mizeli. Osídlení je soustředěno do obce Kyrkesund ve východní části ostrova, kde se nachází i přístav. Cesta přívozem trvá necelých pět minut.

Popojedeme asi čtyřicet kilometrů na sever do přírodní rezervace Ramsvikslandet. Ještě do třicátých let minulého století ležela oblast na poloostrově, který se ale prokopáním kanálu zcela oddělil od pevniny, takže vznikl ostrov. Šestikilometrový kanál Soten se budoval mezi lety 1931 a 1935 jako bezpečnější cesta pro lodní dopravu. Stavba byla součástí plánu na snížení nezaměstnanosti po krachu kamenického průmyslu. Každý den na ní pracovalo průměrně dvě stě mužů.

Kromě bagrování bylo nutné odstřelit část kopce. Stavební práce přitom odkryly zajímavé archeologické nálezy - dávné hroby se spálenými kostmi a střepy hliněných nádob, pravděpodobně pohřebních uren, či kosti alky velké, nelétavého ptáka vyhubeného kvůli masu a peří během devatenáctého století. Slavnostního otevření kanálu se zúčastnil tehdejší korunní princ Gustav Adolf s manželkou Luisou.

Ve stejný den 15. července 1935 zahájil provoz i otočný most z pevniny na nově vzniklý ostrov. Pohyby dvou ramen - jedno měří dvaadvacet a druhé šestnáct metrů - střídavě pouštějí vozidla společně s chodci a lodě (dnes většinou rekreační), jejichž výška přesahuje 7,2 metru a pod mostem by tím pádem nepropluly. Po chvíli čekání můžeme po mostě přejet autem, které necháme na jednom z pěti parkovišť přiléhajících k rezervaci Ramsvikslandet.

Tam jako byste se ocitli v nekonečném skalním městě, jen s tím rozdílem, že neputujete mezi vysokými věžemi, ale obřími placatými žulovými balvany. Po některých se dá pohybovat stejně komfortně jako po hladkém chodníku, ale turistům slouží i jinak. Mohou si na ně lehnout a opalovat se, a pokud se chtějí na chvíli schovat před větrem, není nic jednoduššího než si zalézt mezi kameny do některé z prohlubní.

Kusy žuly slouží také pro připevnění sloupku se značkou, ta se často maluje přímo na kameny. Zvolíte-li totiž dva nejdelší okruhy (12,5 a 14,5 km), několik kilometrů v části ostrova vystavené drsnému počasí nepotkáte ani jeden strom. Směrem k moři získává žula vlivem soli červené zabarvení. Na pobřežních loukách se volně pasou krávy, které jsou evidentně na procházející lidi zvyklé, ostatně jako snad každé stádo dobytka ve švédské přírodě.

Východní strana obrácená do vnitrozemí nabízí přívětivější krajinu, většinou listnaté lesy a louky. Vyskytují se tady některé rostliny v Česku ohrožené, třeba jetel jahodnatý, a ptáci jako linduška skalní (pro tamní pobřeží typická), u nás ohrožený bělořit šedý a z české přírody mizející vodouš rudonohý.

Nejkratší stezka je v jednom směru dlouhá pouhých sedm set metrů a vede na sousední ostrůvek Tryggö, kam je nutné se přebrodit. Jde to snadno, protože hladina vody obvykle nepřesahuje dvacet centimetrů. Dobrodružství stojí za to - stezka totiž míří k pohřební mohyle mocného vikinského krále Tryggveho, který byl v roce 963 zavražděn po zradě svého bratrance.

Alespoň to tvrdí islandský šlechtic, spisovatel a historik Snorri Sturluson. Archeologové si zase myslí, že mohyla pochází už z doby bronzové. Tryggve byl vnukem známějšího norského krále Haralda Hårfagera (v ČR známý jako Harald I. Krásnovlasý) a otcem Olava, krále celého Norska, který povolil zavedení křesťanství na severu. Z třímetrové „hromady kamení“ se otevírá jeden z nejúchvatnějších pohledů na pobřeží.