Tři legendární pušky vítají návštěvníky vily Karla Maye

Stvořitel výše zmíněných hrdinů Karl Fridrich May se narodil 25. února 1842 v obci Ernstthal u Saské Kamenice. V roce 1895 se přestěhoval právě do vily v Radebeulu, předměstí Drážďan, kde moc zástavby nebylo. Sídlo později nazval Villa Shatterhand a právě zde je nyní část spisovatelova muzea.

V areálu kromě výše zmíněné vily stojí rovněž rozsáhlý srub (Villa Bärenfett / Medvědí sádlo) - ten nabízí pohled na etnografickou výstavu o severoamerických indiánech. K vidění jsou tu kostýmy, předměty denní potřeby, ale samozřejmě i zbraně a rovněž koutek věnovaný největšímu boji indiánů s bělochy, pověstné bitvě u Little Big Hornu, kde padl generál Custer.

Srub nechala postavit v roce 1926 spisovatelova druhá manželka Klára Mayová. Většinu předmětů daroval její přítel etnograf Petty Frank, který tu léta bydlel jako kurátor sbírek a uznávaný odborník na původní severoamerickou kulturu. Trojici objektů doplňuje Villa Nscho-Tschi, sloužící jako zázemí pro vzdělávací programy.

Hlavním tahákem v Mayově vile jsou tři pušky, které proslavily Old Shatterhanda a jeho rudého bratra Vinnetoua, nejprve knižně, posléze i filmově. Stojí vedle sebe v prosklené skříni – medvědobijka, stříbrná puška náčelníka Apačů a henryovka.

Medvědobijku, jak ji známe z filmů, nazýval spisovatel též „buvolobijkou“, vybíjení celých stád bývalo totiž považováno za něco bezmála hrdinského; speciálním vrahem rohatého dobytka byl obdivovaný Wiliam Frederick Cody, známý jako Buffalo Bill. Tato těžká ručnice dostřelila olověnými projektily do vzdálenosti až 1800 metrů.

Ačkoliv May na svých četných přednáškách, při nichž se s oblibou stylizoval do Old Shatterhanda či Kara ben Nemsího (což byl jeho literární hrdina působící na Balkáně a Blízkém východě), trojici legendárních zbraní vydával za historické, takřka autentické kousky, v roce 1937 se ukázalo, že medvědobijku a henryovku pro něho v roce 1895 na zakázku vyrobil puškařský mistr Oskar Max Fuchs z Drážďan.

May napsal desítky románů situovaných zejména do Severní Ameriky, ale také do Afriky, Střední Ameriky, na Balkán a Blízký východ. Vinnetoua a Old Shatterhanda poslal na dobrodružnou výpravu i mezi beduíny.

May neměl lehký život, jeho romány byly sice plné fantazie, rovnosti, volnosti, bratrství, ale jeho vlastní život byl o něčem jiném. V mládí si po drobné krádeži, za kterou ho vyšetřovali, usmyslel, že se stane opravdovým zločincem. Občas něco ukradl, občas zpronevěřil, dokonce se vydával za policistu a zabavoval různé předměty. Skončil na čtyři roky ve vězení.

Měl bujnou fantazii, a tak začal psát, nejprve se mu podařilo vydat několik krušnohorských črt, potom dobrodružných povídek. První byla o Old Firehandovi. S nakladatelem, u něhož vydával, se zprvu rozešel, aby se k němu po pár letech, kdy už byl ženatý, vrátil.

Nakladatel na něho stále víc naléhal, takže musel psát takřka neustále. May se navíc začal do svých postav stylizovat, vypovídají o tom i portréty a jeho kostýmy ve vile. Byl skvělý vypravěč, výborný fabulátor, čtenáři mu vše věřili, pořádal přednášky, na kterých udivoval svou znalostí.

Psal, co mu síly stačily, vymýšlel stále nové příběhy od Petrolejového prince přes Divokým Kurdistánem po Satana a Jidáše.

May opustil v roce 1903 první manželku Emmu a začal žít se svou osobní sekretářkou Klárou, kterou si v témže roce vzal za ženu. Vedla si podrobné cestovní deníky a společně navštívená místa dokumentovala vlastními četnými fotografiemi.

Manželé mimo jiné jeli v roce 1908 do Ameriky, podívat se na vlast Vinnetoua. Viděli New York, zastavili se u Niagarských vodopádů. Dojeli do Montrealu. Cestovali jako běžní turisté, žádní dobrodruzi. Cesta měla pro Maye značný psychoterapeutický význam, dostal novou chuť psát.

Kolem Vánoc roku 1910, krátce po vydání prvního dílu své autobiografie Mein Leben und Streben (Můj život a snažení), onemocněl těžkým zápalem plic, zemřel v roce 1912. Po jeho smrti založila Klára se společníky nakladatelství Karl-May-Verlag.

Monumentální hrob Karla a Kláry Mayových je vyobrazen již na fotografii ve Ville Shatterhand. Čekal jsem něco stylového, ovlivněného Západem, případně možná i něco orientálního. Ale skutečnost je jiná.

Na hřbitově, kam je to od vily asi kilometr, stojí malý bílý antický chrám. Jako by tu spočíval nějaký římský císař. Pod nikou je vytesán anděl líbající na čelo přicházející ženskou postavu. Žádní bizoni, žádný Manitou, žádný pádišáh. Old Shatterhand šel do křesťanského nebe za zvuků andělských trub.

Do Radebeulu jede z Drážďan vlak směr Míšeň nebo také tramvaj.