Článek
Jsou střediska, kde je našinců opravdu hodně, a pak ta, kde jich příliš nepotkáte. K prvním patří Val di Fiemme, Val di Fassa či Val Gardena, opakem je San Martino di Castrozza a horský průsmyk nad ním – Passo Rolle. Sami turisté začali tomuto místu přezdívat italský Zermat, neboť se nad ním vypíná masiv Pale di San Martino s třítisícovkou nápadně připomínající Matterhorn.
Samozřejmě, onu zubatou hradbu nesmí halit mraky, ale takových dnů bude v březnu a v dubnu opravdu málo. A když se zatáhne nebo začne sněžit, můžete se toulat malebnými uličkami San Martina s typickou horskou architekturou a nejen zvenčí obdivovat obchůdky a kavárničky s nazdobenými svítícími výlohami. Tak to dělají i sami Italové. Sportování je pro ně v této čarokrásné scenérii až druhořadé – relaxují, nakupují, užívají si čerstvého vzduchu a úžasných výhledů.
Lyžování pod hvězdami
I místní turistická kancelář nabízí stále více pobídek k nákupům či gastronomickému objevování místních produktů. Našinci ale jezdí do San Martina di Castrozzana hlavně za zimními radovánkami. Mohou se tam vydat na sjezdovky překvapivě brzy ráno či naopak po setmění. Ostatně i to kopíruje jedna z nejnovějších aktivit oblasti nazvaná lyžování pod hvězdami.
Ve čtvrtek a v sobotu se jezdí od půl osmé až do jedenácté hodiny večerní na dvou modro-červených tratích v areálu Col Verde. Jsou osvětlené gigantickými lampióny připomínajícími zeměkoule a v tamním snowparku se vyřádí i snowboardisté.
Zbytek dovolené lze z čerstvě urolbovaných svahů obdivovat při východu slunce. Samozřejmě, znamená to si přivstat, ale vidět rozeklané vrcholky Dolomit z náhorní plošiny ve výšce 2800 metrů nad mořem, je nezapomenutelným zážitkem. Kolmá úbočí a špice takzvaných Korálových hor se barví jako tempery na malířově paletě od žluté přes růžovou a rudou až do denní modro-bílé.
Výstupy za sluncem se konají každou sobotu od šesti hodin ráno a jsou zaměřeny hlavně na lyžaře, kteří ocení „nepopsané“ čerstvě uhlazené tratě. Nezapomíná se však ani na vyznavače chůze na sněžnicích či skialpových lyžích. První záblesky světla a celé to přírodní divadlo jsou navíc chytře propojeny s propagací místních produktů a seznámením se s horskými chatami zvanými Rifugio. Stačí se jen přihlásit v místní turistické kanceláři.
Kuchyně jako od babičky
Ještě než se kdokoli ze sportovců vydá do své bílé stopy, čeká ho pořádný nášup poskládaný z trentinských dobrot. Jako ve většině horských oblastí jim kralují produkty z mléka. Na snídaňovém stole nesmí chybět jogurty, ricotta hned na několik způsobů, ale i čerstvý chléb, jablka, med, sušené šunky, špek, moučníky a další pokrmy.
Místní kuchyně snoubí rakouskou preciznost s italskou grácií. Našli byste v ní však i české vlivy. Fakt, že jsme byli až do konce 1. světové války stejnou monarchií, připomene závin jako od babičky i knedlíky obarvené červenou řepou či zeleným špenátem – strangolapreti.
Na rozdíl od snídaně mívají italské obědy či večeře čtyři až pět chodů a nejčastější přílohou k oblíbené zvěřině je v Trentinu kukuřičná kaše polenta přelitá omáčkou s houbami.
Místní sbírají hlavně hřiby a lišky, které se skvěle hodí i do pomalu vařeného rizota podlévaného vývarem a bílým vínem. Za sběr hub se v této autonomní oblasti platí. Z lesa si můžete odnést maximálně 1,5 kilogramu a navíc jen v sudé dny.
Z 35 sjezdovek dva tajné tipy
Tajná místa houbařů jsou však zasypaná mnohametrovou nadílkou sněhu, a tak je San Martina di Castrozzana jistotou, že se tam bude lyžovat až do konce dubna. Upřímně, řada sedaček postrádá rychlost a pohodlnost vleků, na než jsme zvyklí z Rakouska. O to déle se však lze rozhlížet po okolí. Obdivovat neustále se měnící panoramata a duševně odpočívat.
Zatímco na Paso di Rolle se jezdí spíše ploché terény a resort je rozdělen klikatou silnicí vedoucí do města Predazzo, jiná kabinka vede přímo nad městečkem San Martino. Na jejím konci začíná místní lyžařský kolotoč, Carosello delle Malghe se 42 kilometry tratí. Rozprostírají se do vějíře ohraničené kótami Cima Tognola (2383 metrů nad mořem) a Punta Ces (2227 metrů nad mořem) a sjezdovkami „stékajícími“ do všech světových stran.
Červenomodrá lesní Tognola pak už párkrát vyhrála hlasování o nejkrásnější svah pro dlouhé dynamické karvování, přesto soupeří s tratí vedoucí z vrcholu Cima Tognola. Na její počátek vyveze člověka dvousedačka evokující 60. léta minulého století. Mladší lyžaři jí opovrhují, ale díky tomu budete mít stinný svah jen pro sebe. Drží se tam celý den pevný sníh. Jde totiž o jedno z mála míst oblasti, nad kterým slunce benevolentně mhouří oči.